„Nechci, aby mi děti zasáhly do mého života. Nechybělo nám vůbec nic,“ říká muž, kterému bývalý partner vyčítá ztracený čas
Honzo, tvůj vztah trval dvanáct let. To je hodně dlouhá doba na to, aby se člověk s někým sžil a sdílel společné plány. Jak bys popsal tu dobu, kdy jste byli s bývalým partnerem spolu? Bylo všechno tak růžové, jak to zvenčí vypadalo?
Na začátku to bylo nádherné. Potkali jsme se mladí, oba jsme měli dobré práce a cítili jsme, že spolu můžeme zvládnout cokoliv. Já pracuji v bance, což znamená stabilitu, a můj partner dlouho podnikal v online marketingu, což byla kreativní práce s fajn kontakty. Měli jsme peníze, měli jsme čas a oba jsme chtěli žít naplno. Postavili jsme si dům podle našich představ, což bylo pro nás takovým velkým společným projektem. Cestovali jsme, investovali do sebe i do svého vztahu. Nechybělo nám vůbec nic, aspoň jsem si to myslel.
Vztah byl opravdu silný a fungoval, dokud jsme nezačali mluvit o dětech. Pro mě byla rodina, tak jak jsme ji měli – jen já a on – naprosto dostačující. Ale on začal mluvit o dětech čím dál víc. Nejprve jsem si myslel, že je to jen nějaká fáze, že to přejde. Ale čím dál jsme se dostávali, tím jasnější bylo, že to myslí vážně. A já na to nebyl připravený. Vlastně jsem to nikdy ani nechtěl.
Kdy sis poprvé uvědomil, že máš vůči dětem jiné pocity než tvůj partner? Byl to pro tebe šok?
Upřímně? Já jsem to věděl už od začátku, jen jsem se to bál říct nahlas. Už když jsme začali mluvit o možnostech, jako je adopce nebo surogátní mateřství, cítil jsem, že se mi to nezdá. Ale nedokázal jsem to přiznat ani sobě, natož jemu. Byl jsem z toho nervózní, protože jsem věděl, jak moc to pro něj znamená. Zatímco on o dětech snil, já si představil svůj život a cítil jsem, že to není pro mě. Mám rád svůj klid, svůj prostor. Moje koníčky – sbírání hodinek, modelů lodí a křehkých věcí, jako jsou křišťálové skleničky – to všechno mi přináší radost. Jsem také trochu perfekcionista, pokud jde o čistotu. Dvakrát týdně k nám chodila paní na úklid, protože jsem chtěl, aby všechno bylo pořád krásné a v pořádku. Děti by to všechno změnily.
Navíc jsem se obával, jaké by to pro ně bylo. Přemýšlel jsem, jaké by bylo vyrůstat v rodině se dvěma otci. Chtěl jsem je chránit před možnou šikanou ve škole, nechtěl jsem, aby trpěly kvůli něčemu, co si nevybraly. A tak jsem své pocity skrýval a doufal, že to nějak přejde. Jenže ono to nepřešlo.
Tvůj partner po dětech skutečně toužil a zdá se, že ty ses to rozhodnutí snažil dlouho odkládat. Jak jsi to období prožíval?
Ano, je pravda, že jsem se to snažil oddálit. Pokaždé, když přišel s nějakou konkrétní možností, našel jsem důvod, proč to není ono. Třeba jsem říkal, že musíme nejdřív splatit hypotéku, dokončit úpravy na domě, zabezpečit se finančně ještě víc. Nebo když přišla řeč na surogátní mateřství, měl jsem pochybnosti. Nelíbila se mi ani jedna z agentur nebo žen. Zpochybnil jsem i adopci – hodil jsem to na geny.
Ale pravda je, že to byly jen výmluvy. Snažil jsem se udržet status quo. Bylo mi jasné, že děti nechci, ale nedokázal jsem to říct nahlas, protože jsem se bál, že tím náš vztah skončí.
Jak probíhal ten moment, kdy jsi partnerovi konečně řekl, že děti prostě nechceš? A jak na to on reagoval?
Bylo to strašně těžké. Když mě postavil před hotovou věc – buď děti, nebo konec – neměl jsem už kam utéct. Najednou jsem si uvědomil, že už nemám další výmluvy. Musel jsem se mu podívat do očí a říct mu pravdu. Řekl jsem mu, že děti prostě nechci a nikdy jsem nechtěl.
Jeho reakce byla drsná. Zhroutil se. Začal plakat a křičet, že jsem mu lhal celé roky, že jsem mu vzal cenný čas, kdy mohl najít někoho jiného, s kým by mohl mít rodinu. Sám jsem cítil obrovský smutek, protože jsem věděl, že tohle je konec. Ale zároveň jsem cítil určitou úlevu.
Konec vztahu musel být pro oba náročný. Jak jsi zvládl odchod z domu, který jste společně budovali, a jak vypadá váš vztah dnes?
Opustit náš dům bylo opravdu těžké. Postavili jsme ho společně, byl to náš domov, naše hnízdo. Bylo to bolestivé, protože jsem neodcházel jen z domu, ale z celého života, který jsme spolu sdíleli.
Dnes je náš vztah složitý. Jsme někde mezi láskou a nenávistí. Stále se máme rádi, ale naše vztahy jsou plné bolesti. Občas se vídáme, pořád spolu spíme, což nám asi oběma připadá jako způsob, jak zůstat propojeni. Jenže po každém setkání se pohádáme. On často pláče a vyčítá mi, že jsem mu zničil sen o rodině. A já si uvědomuju, že ho pořád miluju, ale nevím, jak bychom spolu mohli být, když máme tak odlišné představy o budoucnosti.
Jak se cítíš dnes, s odstupem času? Lituješ někdy svého rozhodnutí, nebo bys udělal něco jinak?
Někdy si říkám, že kdybych byl upřímný dřív, mohl jsem ho ušetřit části té bolesti. Na svém rozhodnutí bych ale neměnil nic. Nechci, aby mi děti zasáhly do mého života. A to není sobecké, je to prostě moje volba.
Co bys poradil někomu, kdo se nachází v podobné situaci jako ty?
Poradil bych, aby byl upřímný od začátku. Je důležité si uvědomit, co chcete, a nebát se to říct. I pokud nechcete děti, je to naprosto v pořádku. Každý máme právo na svůj vlastní životní styl a na své vlastní rozhodnutí.
