„Díval se na mě, jako bych byl cizí,“ vzpomíná Luboš na den, kdy ho otec vyhodil z domu. Teď se rodiče pokoušejí přivést syna zpět
Luboši, tvůj příběh je plný emocí a nepochybně pro tebe není snadné se k těmto zážitkům vracet. Jak bys popsal svůj život před coming outem? Jaké to bylo vyrůstat v rodině a prostředí, kde se očekávalo, že budeš plnit určité role?
Rád vzpomínám na své dětství, i když teď už to vidím trochu jinak. Byl jsem typický kluk, který žil pro fotbal. Můj táta mě v tom hodně podporoval. Chodil se mnou na každý zápas, stál u postranní čáry a sledoval, jak hraju. Všichni si mysleli, že jednou budu hrát na vrcholové úrovni, a táta to měl podobně – byl na mě pyšný. Jenže zatímco ostatní mluvili o tom, jak se jednou usadím s nějakou holkou a budu mít rodinu, já jsem uvnitř věděl, že to nikdy nebude moje cesta.
Jako teenager jsem cítil, že nejsem jako ostatní kluci. Když si povídali o holkách, já jsem o nich přemýšlel spíš jako o kamarádkách. V té době jsem sám sebe hodně hledal, ale zároveň jsem měl strach. Bál jsem se, co by se stalo, kdybych řekl pravdu. Byl jsem na malém městě, kde všichni všechno věděli, a ten tlak být „normální“ jako všichni ostatní byl obrovský. A tak jsem se snažil zapadnout. Navenek to vypadalo, že všechno šlape, ale uvnitř jsem byl zmatený a osamělý.
To muselo být opravdu těžké. Kdy přišel ten moment, kdy sis uvědomil, že už nemůžeš dál skrývat, kým doopravdy jsi?
Bylo mi devatenáct, když jsem si uvědomil, že už to v sobě nemůžu dál dusit. Tehdy jsem se poprvé zamiloval. S tím klukem jsme si psali po internetu. Trvalo to několik měsíců, než jsme se konečně rozhodli setkat. Když jsem ho viděl poprvé naživo, všechno do sebe zapadlo. Najednou jsem pochopil, že takhle to má být. Ta láska mi dodala odvahu. Už jsem nechtěl předstírat.
Ale i přes tu lásku jsem měl strašný strach, co se stane, když to povím doma. Táta měl o mně určité představy – já měl být ten stereotypně dokonalý syn, pokračovatel rodinné tradice. Najednou jsem stál před rozhodnutím, které by mohlo všechno zničit.
Přesto ses rozhodl ke coming outu, a to hned oběma rodičům najednou…
Cítil jsem, že už to dál nevydržím. Láska, kterou jsem tehdy prožíval, mě naprosto pohltila, ale zároveň jsem měl pocit, že žiju dvojí život. Doma jsem byl pořád ten „vzorový syn“, ale uvnitř jsem se rozpadal. Byl jsem unavený z toho neustálého boje se sebou samým. Můj přítel mě tehdy hodně podporoval. Věděl, že to bude těžké, ale taky mi řekl, že dokud se neotevřu světu, nikdy nebudu skutečně šťastný. Bylo to buď žít autentický život, nebo se neustále schovávat. A já jsem si zvolil to první.
A jaká byla reakce? Jak celá ta situace probíhala?
Nikdy na ten moment nezapomenu. Stál jsem před nimi a sotva jsem mohl mluvit. Bylo to, jako kdyby se mi zhroutil svět. Chtěl jsem jim to říct jemně, ale slova mi vázla v krku. Začal jsem brečet, prostě jsem to nezvládl. Máma mě okamžitě objala. Myslím, že na nějaké úrovni to možná tušila, i když jsme o tom nikdy nemluvili. Řekla mi, že mě miluje bez ohledu na všechno.
Ale táta… Nezvládl to. Jen tam stál, úplně bez emocí, a díval se na mě, jako bych byl cizí člověk. Po chvíli řekl něco ve smyslu, že pokud jsem opravdu teplouš, co mu chce dělat ostudu, můžu se sbalit a odejít. Byl to šok. Věděl jsem, že to bude těžké, ale nikdy by mě nenapadlo, že mě otec takhle zavrhne.
Jak jsi zvládal odchod z domova? Když jsi se sbalil a odešel, musel to být obrovský zlom ve tvém životě…
Bylo to strašné. Nemohl jsem zůstat doma, táta byl naprosto neoblomný. Máma se snažila, ale věděla, že proti němu nemůže nic udělat. Nakonec jsem odešel k babičce, která mě přijala, aniž by se moc ptala. Ona byla vždycky taková – nikdy moc nemluvila, ale bylo vidět, že mě má ráda a chce mi pomoct. Ale i když jsem měl střechu nad hlavou, cítil jsem se ztracený. Ztratil jsem rodinu, nebo alespoň její velkou část. Bylo to, jako bych přišel o část své identity.
Jak se od té doby změnily tvoje vztahy s rodiči? Zkoušel jsi s otcem navázat nějaký kontakt?
S tátou jsme od té doby nemluvili. Ani jednou. On se mnou nechtěl mít nic společného a já jsem neměl sílu to nějak dál řešit. Bylo mi hrozně, ale věděl jsem, že se nemůžu vrátit zpátky a prosit o jeho přijetí. To by znamenalo, že bych musel popřít sám sebe, a to jsem už nechtěl. S mámou to bylo lepší, ale pořád mezi námi něco zůstalo. Volali jsme si, občas jsme se viděli, ale bylo to jiné. Už to nebyl ten vztah jako dřív. Myslím, že máma se snažila udržet rodinu pohromadě, ale táta mě vyškrtnul ze svého života.
Teď stojíš před těžkým rozhodnutím – tvůj otec je nemocný a tvoje maminka chce, aby ses vrátil domů a pomohl. Co v tobě tahle situace vyvolává? Jaké jsou tvé pocity?
Je to složité. Když mi máma volala a řekla, že táta má rakovinu, najednou jsem nevěděl, co si o tom myslet. Na jednu stranu je to pořád můj táta. Přestože mě odmítl, pořád k němu cítím nějakou formu lásky nebo soucitu. Ale na druhou stranu pořád mám před sebou jako dneska tu chvíli, kdy mi řekl, ať odejdu. Ty roky, co jsme spolu nemluvili, to, jak se ke mně zachoval. Nemůžu to jen tak zapomenout. A taky nechci udělat krok zpět a obětovat sebe pro někoho, kdo mě nikdy nepřijal.
Máma mě teď hodně tlačí. Chce, abych se vrátil a pomohl jí o tátu pečovat. Říká, že bychom mohli být znovu rodina. Ale já si nejsem jistý, jestli to vůbec chci. Nemyslím si, že by se táta změnil. A když jsem mámě řekl, že se nevrátím, byla z toho úplně zdrcená. Řekla mi, že jsem ji zklamal, že už pro ni nejsem synem.
Jak se cítíš po všech těch událostech? Litoval jsi někdy svého rozhodnutí odejít z domova a být upřímný ohledně své sexuální orientace?
Je pravda, že někdy přemýšlím, co by se stalo, kdybych to nikdy neřekl. Možná bych pořád žil doma, možná bych měl lepší vztah s rodiči. Ale pak si uvědomím, že bych to nebyl já. Musel bych neustále lhát sám sobě a žít podle očekávání, která na mě někdo jiný kladl. To není život. Takže i když jsem ztratil rodinu, získal jsem svobodu. Naučil jsem se stát na vlastních nohách a být upřímný k sobě i k ostatním. A to je něco, co bych za žádnou cenu nevyměnil.
