„Po smrti partnera jsem chtěl sjet z mostu. Jeho rodina mě připravila o vše, málem jsem skončil na ulici, “ vzpomíná Kamil
Rozhovor
Zdroj: AdobeStock
<Path>

„Po smrti partnera jsem chtěl sjet z mostu. Jeho rodina mě připravila o vše, málem jsem skončil na ulici, “ vzpomíná Kamil

Česko, i když se navenek jeví jako země docela otevřená, má zejména v rovině práv LGBT lidí stále co dohánět. Do jisté míry to dokládá i příběh Kamila, který se poté, co mu náhle zemřel partner, ocitl málem na ulici. Ačkoliv dnes lze mluvit o určitém „happy endu“, i Kamilův aktuální partnerský život ukazuje, na jaké (pro většinovou společnost v podstatě nepředstavitelné) problémy gay (a lesbické) páry dennodenně narážejí (a jaké to pro ně má důsledky).
Mirka Dobešová Mirka Dobešová Autor
17. 10. 2024

Kamile, jak dlouho váš vztah s partnerem trval?

Byli jsme spolu šestnáct let. Myslím, že to už je na vybudování společného života docela dost. Musím ale říct, že letos před Vánoci to bude patnáct let od doby, kdy zemřel.

Mohu se zeptat, co bylo příčinou úmrtí?

Zničehonic se cítil hodně unavený, i když v noci spal třeba i deset hodin. Taky se začal v noci hodně potit. My jsme tomu ale zpočátku nepřikládali žádný větší význam. Byl celkem pracovně vytížený, takže jsme si mysleli, že to bude důsledek. Jenže ty potíže se kupily, až nakonec partner zamířil k lékařce a ta ho hned poslala na nějaké testy. Když to zkrátím, tak ten verdikt byl velice nekompromisní – rakovina lymfatických uzlin, bohužel již v pokročilém stadiu. Vlastně to všechno vzalo hrozně rychlý spád. Partnera hospitalizovali a během měsíce byl prostě pryč. A mně se otočil život vzhůru nohama. Kromě něj jsem totiž záhy ztratil vše, co jsme měli společné. Vlastně jsem se málem ocitl i na ulici.

<Path> „O tom, že jsem gay, mám podle mámy raději mlčet. Podle táty je moje orientace nepřirozená,“ popisuje mladík svůj coming outZdroj: Irena Piloušková/redakce, respondent

Co bylo důvodem?

Partnerova rodina. Oni nikdy nepřijali to, že je gay, vlastně jsme se stýkali jen velmi minimálně a spíš jen ze slušnosti. Když nastala ta situace s nemocnicí, najednou se probrali, začali být hrozně aktivní, ale mě se snažili úplně odstřihnout od dění. To zas nijak těžké nebylo, vzhledem k tomu, že my jsme náš vztah s partnerem nijak oficiálně nestvrdili. Ani nás tehdy nenapadlo řešit právní otázku věci. Bylo to dnešním pohledem nezodpovědné, ale člověk ve 35 letech svoji smrtelnost obvykle moc neřeší. Konkrétně otázku informování a návštěv sice partner vyřešil na místě podepsáním různých souhlasů, ani jednoho z nás ale nenapadlo, jak by se celá situace mohla vyvinout. A tím teď myslím nejen jeho úmrtí…

Narážíte na následné dění?

Přesně tak. My jsme spolu žili jako kterýkoliv jiný pár. Ale byt, ten dostal partner od své babičky. A vzhledem k těm vztahům v rodině byl prostě jeho, nebylo jakkoliv průchodné, abychom se majiteli stali oba. A to i když jsme ho spolu, tedy ze společných financí, celý zrekonstruovali a zařídili. Jakmile partner zemřel, nabraly věci hrozně rychlý spád. Přišlo dědické řízení, a protože neměl závěť, byt zdědila jeho rodina. Se vším všudy. Vůbec jsem v první chvíli nechápal, co se to děje. Zkuste si to představit, že si prostě zařídíte domov a nejednou vám nezůstane vůbec nic. Nemáte se o koho opřít, nemáte kam jít. Snažil jsem se s partnerovou rodinou nějak dohodnout, ale nebyla s nimi řeč. Než jsem se stihl v té situaci zorientovat, nechali v bytě vyměnit zámek – a nakonec přistoupili jen na to, že si můžu odnést své osobní věci. Odešel jsem s jedním kufrem, naložil ho do auta – které jediné mi zůstalo – a přemýšlel, co dál. Ty scénáře, které mě napadaly, nebyly zrovna veselé.

Přišel jste o partnera, o váš společný domov. Měl jste v tomto těžkém období alespoň někoho, kdo vás držel nad vodou?

Kolegyně z práce. Ta to se mnou celé prožívala od úplného začátku. Já jsem s tím kufrem v autě přemýšlel, že sjedu z mostu a budu mít klid. Fakt jsem nevěděl, co dělat. Celý můj dosavadní život byl v tom kufru. Měl jsem pocit, že i když zmizím, vlastně se nic nestane. Kolegyně na mě ale průběžně dohlížela – věděla, že si jdu pro věci, a tak mi pořád volala. Nebral jsem jí telefon. Jen jsem seděl před domem v tom autě. Ale ona asi nějak tušila, že to se mnou není dobré, takže za mnou vyrazila a našla mě tam. V podstatě „násilím“ mě vyhodila od volantu a odvezla mě k ní domů. Nebojím se říct, že mě zachránila. Kdyby nepřišla, myslím, že bych z toho mostu sjel.

Jak se vám podařilo postavit zpět na nohy?

Bylo to velmi těžké. Všechno to, co se stalo, jsem považoval za obrovskou křivdu. Kolegyně mi pro tu první chvíli pomohla vyřídit neschopenku, abych se dal dohromady a nevyhodili mě z práce. To bych byl totiž ještě bez příjmu. Sehnala mi terapeuta, ke kterému mě vozila. No, starala se o mě jak o malé dítě. Trvalo mi skoro tři měsíce, než jsem začal vůbec nějak normálně vnímat svět okolo. Když jsem se pak vrátil do práce, všichni mě hrozně podrželi – toho si moc cením. Najednou jsem cítil podporu, to, že na mně někomu záleží. Kolegové mi navíc se zaměstnavatelem domluvili možnost užívat na dobu dočasnou – než se mi povede osamostatnit – služební byt, takže jsem se pomalu mohl začít stavět na vlastní nohy.

Tipy redakce

Nemůžu se nezeptat – mluvíte o tom, jak vám pomohli kolegové z práce, o vaší rodině ale nepadlo ani slovo. Vaše blízké to, co se vám stalo, nezajímalo?

No, jsem jedináček a vychovávala mě jen máma. Táta nás opustil, když jsem byl malý – a v kontaktu nejsme. Máma na tom ale v době, kdy partner onemocněl, taky nebyla zrovna dobře, takže jsem jí nechtěl ještě přitížit. Ono to s partnerem bylo opravdu hrozně rychlé – vždyť to byly v podstatě události, které proběhly během dvou měsíců. Partnera měla máma ráda, vůbec jsem pak nevěděl, jak jí to, co se stalo, říct. Nakonec jsem se k tomu odhodlal až po několika sezeních s psychologem…

Jak celou situaci maminka zvládla?

Byl to pro ni obrovský šok. Samozřejmě, že mi nabídla, že můžu bydlet u ní – ale bydlí v garsonce, navíc v jiném kraji. A já jsem opravdu potřeboval svoji práci a svoji „pracovní rodinu“.

Když všechny ty události, které se odehrály, zhodnotíte z vaší dnešní perspektivy, je něco co byste udělal jinak?

Určitě bych věnoval větší pozornost rodinnému uspořádání – svému, ale především partnerovu. Ale to jsem už naštěstí vyřešil. S mým stávajícím partnerem jsme sice vztah také zatím nijak formálně nestvrdili, ale hypotéku na byt jsme si vzali společnou, i když to bylo docela komplikované. U právníka jsme také oba sepsali poslední vůli – tak, aby každý z nás měl jistotu, „co by – kdyby“. A co se týká partnerovy rodiny, tak s tou naštěstí vycházím skvěle… Možná se mi tak vesmír omlouvá za to všechno, co mi dřív připravil… (smích)

Zdroj: Redakce/Respondent

Populární
články

Kibler trpí pohybovými problémy, diagnostikována mu totiž byla mj. dětská mozková obrna. Podle lékařů se měl dožít maximálně 4 let a nikdy neměl chodit.
LIDÉ

Narodil se jako HIV+, navíc s těžkým postižením. Americký herec ale boří jedno stigma za druhým, s partnerkou nyní čeká zdravé dítě

Autor: Mirka Dobešová
Těhotný muž je pro mnohé absurdní představa, nicméně i s takovým obrázkem se dnes můžeme setkat poměrně snadno
LIDÉ

Trans muž porodil dítě a své zkušenosti sepsal do dětské knihy. Konzervativci burcují k odporu

Autor: Michal Černý
„Žít odděleně, ale společně“ je způsob soužití, který bychom spíše očekávali od mladší generace, avšak mnohem více výhod z něj čerpají starší generace
TĚLO & MYSL

Starším párům, které žijí v oddělených domácnostech, se podle nové studie žije mnohem lépe

Autor: Michal Černý
Pocitem viny, že nejsou „dost dobré“, už netrpí jen matky malých dětí. S ohledem na fakt, že se 54 % majitelů psů situuje do role psího „rodiče“, ohrožují pocity viny i řadu běžných „pejskařů“
TRENDY

Rozmazlujete svého psa jako „mimino“? Syndrom „psího rodiče“ postihuje 54 % majitelů. Podle odborníků se pouští na „nebezpečné území“

Autor: Veronika Košťálková
Domácí násilí je pro oběť často obtížně rozpoznatelné
LIDÉ

„Že mě partner týrá, jsem nechápal. Překvapilo mě, že k domácímu násilí dochází i mezi gayi,“ vzpomíná Radek na život s násilníkem

Autor: Mirka Dobešová
Robertův život se za patnáct let změnil ve všech směrech
LIDÉ

Ohlédnutí Roberta Paulata: Co se změnilo v jeho životě za posledních patnáct let a kam směřuje dál?

Autor: Irena Piloušková
Toby Wehle si v Olomouci otevřel manikérské studio, kde se queer klientela nemusí bát, že se na ni někdo bude dívat skrz prsty
LIDÉ

„I triviální manikúra se může proměnit na noční můru,“ říká majitel queer nehtového studia, kam na barevné „drápky“ chodí trans ženy i cis muži

Autor: Veronika Košťálková
Výhra trans modelky v prestižní soutěži je úžasným momentem, který posouvá celé odvětví o několik stupňů výše
LIDÉ

Alex Consani tvoří dějiny. Stala se první trans ženou, která vyhrála titul Modelka roku

Autor: Michal Černý
Zakladatele české firmy Potten & Pannen - Staněk naplňuje hrdostí jak prodejna, která na adrese Vodičkova 2 sídlí už 34 let, tak loni otevřená prodejna v Cukrovanickém paláci, která za svůj koncept získala mezinárodní oceněnní
LUI BUSINESS

Od prodejny s vůní oběda až po nejlepší retail na světě. „Naší filozofií jsme se lišili už v roce 1992,“ má jasno Pavel Staněk

Autor: Veronika Košťálková
„Odešla s ním část, která byla schopná lásky,“ dodává
LIDÉ

„Něco ve mně umřelo, když mě opustil bývalý. Odešla s ním část, která byla schopná lásky,“ říká muž, který podvádí svého partnera

Autor: Irena Piloušková

E-Shop