„Po smrti partnera jsem chtěl sjet z mostu. Jeho rodina mě připravila o vše, málem jsem skončil na ulici, “ vzpomíná Kamil
Kamile, jak dlouho váš vztah s partnerem trval?
Byli jsme spolu šestnáct let. Myslím, že to už je na vybudování společného života docela dost. Musím ale říct, že letos před Vánoci to bude patnáct let od doby, kdy zemřel.
Mohu se zeptat, co bylo příčinou úmrtí?
Zničehonic se cítil hodně unavený, i když v noci spal třeba i deset hodin. Taky se začal v noci hodně potit. My jsme tomu ale zpočátku nepřikládali žádný větší význam. Byl celkem pracovně vytížený, takže jsme si mysleli, že to bude důsledek. Jenže ty potíže se kupily, až nakonec partner zamířil k lékařce a ta ho hned poslala na nějaké testy. Když to zkrátím, tak ten verdikt byl velice nekompromisní – rakovina lymfatických uzlin, bohužel již v pokročilém stadiu. Vlastně to všechno vzalo hrozně rychlý spád. Partnera hospitalizovali a během měsíce byl prostě pryč. A mně se otočil život vzhůru nohama. Kromě něj jsem totiž záhy ztratil vše, co jsme měli společné. Vlastně jsem se málem ocitl i na ulici.
Co bylo důvodem?
Partnerova rodina. Oni nikdy nepřijali to, že je gay, vlastně jsme se stýkali jen velmi minimálně a spíš jen ze slušnosti. Když nastala ta situace s nemocnicí, najednou se probrali, začali být hrozně aktivní, ale mě se snažili úplně odstřihnout od dění. To zas nijak těžké nebylo, vzhledem k tomu, že my jsme náš vztah s partnerem nijak oficiálně nestvrdili. Ani nás tehdy nenapadlo řešit právní otázku věci. Bylo to dnešním pohledem nezodpovědné, ale člověk ve 35 letech svoji smrtelnost obvykle moc neřeší. Konkrétně otázku informování a návštěv sice partner vyřešil na místě podepsáním různých souhlasů, ani jednoho z nás ale nenapadlo, jak by se celá situace mohla vyvinout. A tím teď myslím nejen jeho úmrtí…
Narážíte na následné dění?
Přesně tak. My jsme spolu žili jako kterýkoliv jiný pár. Ale byt, ten dostal partner od své babičky. A vzhledem k těm vztahům v rodině byl prostě jeho, nebylo jakkoliv průchodné, abychom se majiteli stali oba. A to i když jsme ho spolu, tedy ze společných financí, celý zrekonstruovali a zařídili. Jakmile partner zemřel, nabraly věci hrozně rychlý spád. Přišlo dědické řízení, a protože neměl závěť, byt zdědila jeho rodina. Se vším všudy. Vůbec jsem v první chvíli nechápal, co se to děje. Zkuste si to představit, že si prostě zařídíte domov a nejednou vám nezůstane vůbec nic. Nemáte se o koho opřít, nemáte kam jít. Snažil jsem se s partnerovou rodinou nějak dohodnout, ale nebyla s nimi řeč. Než jsem se stihl v té situaci zorientovat, nechali v bytě vyměnit zámek – a nakonec přistoupili jen na to, že si můžu odnést své osobní věci. Odešel jsem s jedním kufrem, naložil ho do auta – které jediné mi zůstalo – a přemýšlel, co dál. Ty scénáře, které mě napadaly, nebyly zrovna veselé.
Přišel jste o partnera, o váš společný domov. Měl jste v tomto těžkém období alespoň někoho, kdo vás držel nad vodou?
Kolegyně z práce. Ta to se mnou celé prožívala od úplného začátku. Já jsem s tím kufrem v autě přemýšlel, že sjedu z mostu a budu mít klid. Fakt jsem nevěděl, co dělat. Celý můj dosavadní život byl v tom kufru. Měl jsem pocit, že i když zmizím, vlastně se nic nestane. Kolegyně na mě ale průběžně dohlížela – věděla, že si jdu pro věci, a tak mi pořád volala. Nebral jsem jí telefon. Jen jsem seděl před domem v tom autě. Ale ona asi nějak tušila, že to se mnou není dobré, takže za mnou vyrazila a našla mě tam. V podstatě „násilím“ mě vyhodila od volantu a odvezla mě k ní domů. Nebojím se říct, že mě zachránila. Kdyby nepřišla, myslím, že bych z toho mostu sjel.
Jak se vám podařilo postavit zpět na nohy?
Bylo to velmi těžké. Všechno to, co se stalo, jsem považoval za obrovskou křivdu. Kolegyně mi pro tu první chvíli pomohla vyřídit neschopenku, abych se dal dohromady a nevyhodili mě z práce. To bych byl totiž ještě bez příjmu. Sehnala mi terapeuta, ke kterému mě vozila. No, starala se o mě jak o malé dítě. Trvalo mi skoro tři měsíce, než jsem začal vůbec nějak normálně vnímat svět okolo. Když jsem se pak vrátil do práce, všichni mě hrozně podrželi – toho si moc cením. Najednou jsem cítil podporu, to, že na mně někomu záleží. Kolegové mi navíc se zaměstnavatelem domluvili možnost užívat na dobu dočasnou – než se mi povede osamostatnit – služební byt, takže jsem se pomalu mohl začít stavět na vlastní nohy.
Nemůžu se nezeptat – mluvíte o tom, jak vám pomohli kolegové z práce, o vaší rodině ale nepadlo ani slovo. Vaše blízké to, co se vám stalo, nezajímalo?
No, jsem jedináček a vychovávala mě jen máma. Táta nás opustil, když jsem byl malý – a v kontaktu nejsme. Máma na tom ale v době, kdy partner onemocněl, taky nebyla zrovna dobře, takže jsem jí nechtěl ještě přitížit. Ono to s partnerem bylo opravdu hrozně rychlé – vždyť to byly v podstatě události, které proběhly během dvou měsíců. Partnera měla máma ráda, vůbec jsem pak nevěděl, jak jí to, co se stalo, říct. Nakonec jsem se k tomu odhodlal až po několika sezeních s psychologem…
Jak celou situaci maminka zvládla?
Byl to pro ni obrovský šok. Samozřejmě, že mi nabídla, že můžu bydlet u ní – ale bydlí v garsonce, navíc v jiném kraji. A já jsem opravdu potřeboval svoji práci a svoji „pracovní rodinu“.
Když všechny ty události, které se odehrály, zhodnotíte z vaší dnešní perspektivy, je něco co byste udělal jinak?
Určitě bych věnoval větší pozornost rodinnému uspořádání – svému, ale především partnerovu. Ale to jsem už naštěstí vyřešil. S mým stávajícím partnerem jsme sice vztah také zatím nijak formálně nestvrdili, ale hypotéku na byt jsme si vzali společnou, i když to bylo docela komplikované. U právníka jsme také oba sepsali poslední vůli – tak, aby každý z nás měl jistotu, „co by – kdyby“. A co se týká partnerovy rodiny, tak s tou naštěstí vycházím skvěle… Možná se mi tak vesmír omlouvá za to všechno, co mi dřív připravil… (smích)
