„Předpokládáme, nevíme, ale myslíme si.“ Konzervativci se svou (anti)genderovou dojmologií bojují proti „zničení českých škol“
Hned na počátku videa (celé jej můžete zhlédnout níže) sdělil moderátor divákům, že v souvislosti s diskutovanou revizí Jana Jochová poslala varovný e-mail rodičům s informací, že se na ně „něco“ chystá. Co je podle předsedkyně AliPro na této revizi tak hrozivého, že takový e-mail vznikl?
„My už jsme od začátku vzniku naší organizace, která se dříve jmenovala Výbor na obranu rodičovských práv, měli problém s tím, jak byla nastavena sexuální výchova, a začali jsme proti tomu protestovat. Díky tomu jsem se seznámila s tím Rámcovým vzdělávacím programem, který jsem si nastudovala, a mohli jsme pak být účastni i té revize. Měli jsme své zástupce i v těch komisích, takže ten nerevidovaný dokument znám moc dobře. A já jsem tou novou revizí zděšena. Pan ministr Bek ujišťoval, že nepůjde o žádnou revoluci, ale já si naopak myslím, že jde o velmi významnou revoluci, protože dříve bylo učivo aspoň doporučené, teď tam není žádné. Dříve ty úvodní části kurikula byly krátké a obecné, teď jsou ty vzdělávací oblasti upozaděné na úkor ideologie, která se v tom novém programu nachází úplně ve všem, protože tam jsou nové cíle ve vzdělávání, které vám přečtu. Sami posoudíte, že to není vůbec normální slovník,“ tvrdí Jana Jochová. Již toto vyjádření si ale zaslouží bližší „rozbor“.
Co je to ta „ideologie“?
Ideologie v poslední době skutečně zahlcuje mediální prostor. A konzervativní kruhy si specificky genderovou ideologii přímo zamilovaly. Samotný pojem „genderová ideologie“ však není akademický ani neutrální termín. Byl vytvořen převážně k politickým účelům a odborníci z oblasti sociálních věd a genderových studií často upozorňují, že tento pojem může vést k dezinterpretacím toho, co skutečně znamená genderové studium nebo práva LGBTQ+ komunity. Ve veřejném a politickém diskurzu je tak používání tohoto pojmu problematické, protože zjednodušuje složité problémy a posiluje negativní stereotypy vůči LGBT lidem.
Jana Jochová dále hovoří o nějakém normálním slovníku, potažmo o tom, že pomyslné ideologické cíle nejsou popisovány normálním slovníkem. „Jde o sdílené poznání, respektování potřeb planety, podporu udržitelných technologií a inovací a důstojný život pro všechny. My, kdo jsme obeznámeni s terminologií různých progresivních neziskovek, tak důstojný život pro všechny zní skoro stejně jako manželství pro všechny. Tahle slovíčka jsou v té revizi úplně všude, jako kdyby to psaly ty neziskovky,“ osvětluje.
No, to je opravdu hrůza. Kdo jen by mohl chtít důstojný život pro každého občana (nejen) našeho státu? Nepochybně jen nějaký nelida! (Nemluvě o tom, že „zní to skoro stejně...“ vážně není relevantní argument). A co jen by mohlo být špatně na sdíleném poznání? Copak by si své zkušenosti a poznání měl každý nechat jen pro sebe? Přiznávám, že sám moc nechápu, v čem tkví potíže, spatřené Janou Jochovou. Stejně tak netuším, co se jí nezdá na termínu „respektování potřeb planety“. Ano, politika Green Dealu v širším slova smyslu platí za kontroverzní, ale ochrana planety by přece pro každého z nás měla být prirotní. Že by ale pedagogové/žky v mateřských školkách či ve školách diskutovali s žactvem v takto odborné (green-dealové) rovině? To si lze jen stěží představit.
Dále zaznívá, že nejen dnes, ale i v budoucnu, bude mít každá škola možnost tvořit si vlastní vzdělávací plány, tedy to, co se skutečně bude učit. Ředitel/ka školy školy tedy má (a bude mít) určitý „manévrovací prostor“. Podle Jany Jochové tak vzniká vysoká nerovnost ve vzdělávání, což je ale téma na jinou diskuzi. Na druhou stranu, i díky tomuto manévrovacímu prostoru jsou školy, kde již vyučují o tématech, jimž jinde pozornost věnována není. Finanční či digitální gramotnost uvedu jako jeden příklad za všechny.
Jana Jochová si ale stěžuje i na to, že již nyní nabízejí různé neziskové organizace ředitelům rozličná školení, což označuje za velký systémový problém, který povede ke zničení školství a celkové vzdělanosti. Já tedy nevím, ale není to náhodou naopak? Neplatí, že čím více mají děti povědomí o světě kolem sebe, tím více jsou schopny uvážlivě se rozhodovat o vlastním životě? Nakonec, dnešní děti jsou úplně jiné než ty před 20 nebo 50 lety. Díky internetu mají přístup v podstatě ke všemu a my se ve školách převážně tváříme, že tomu tak není. Přitom to, že něco ve škole není dětem řečeno, ještě neznamená, že si to samy o přestávce nebo doma na internetu nenajdou. Právě vhodně nastavené vzdělávání by mělo fungovat jako pomyslná navigace v tom, jak se ve změti často protichůdných informací vyznat (a jak např. rozpoznat dezinformace).
A co děsivého by se tedy podle Jany Jochové mohly děti potenciálně učit? „Úplně konkrétně to říct nejde, protože ty vzdělávací programy, které měl Národní pedagogický insitut vytvořit ještě před tou revizí, nejsou hotové. Takže my nevíme, jak si to vlastně představují,“ říká. „Dá se ale trochu předpokládat... Co je největší riziko toho dokumentu, je to, že je psán velmi vágním jazykem a že v zásadě i vysokoškolsky vzdělaný člověk má občas problém zjistit, co je cílem. A je otázka, jestli to není záměr...,“ doplňuje myšlenku místopředseda Jan Gregor. Když to tedy shrnu, nikdo nic neví, ale vedení AliPro již teď ví, že je to špatně. Což je nepochybně zajímavé rozuzlení celého problému.
Dále pak probíhá diskuze o tom, jak moc v dnešní době škola vychovává děti, což by mělo být podle Jana Gregora doménou rodičů. Ostatně, dle jeho slov je v Ústavním pořádku řečeno, že primární zodpovědnost za výchovu dětí mají prostě rodiče. A jak je to ve skutečnosti? Výchova a vzdělávání jsou upraveny v Listině základních práv a svobod, přičemž se v ní skutečně stanovuje, že výchova dětí je primárně odpovědností rodičů, ovšem stát má hrát důležitou roli v zajišťování přístupu ke vzdělání, což zahrnuje i morální a sociální výchovu, která je součástí vzdělávacích programů. Podrobnosti ohledně výchovy ve školách pak upravuje školský zákon a rámcové vzdělávací programy, které zdůrazňují, že škola má vedle vzdělávání také výchovnou funkci, zejména v oblastech jako občanská a etická výchova, finanční a mediální gramotnost a rozvoj kritického myšlení.
Že by děti učitelé neměli vychovávat? To je skutečně velmi zvláštní tvrzení. Ano, primárně je tu od výchovy dětí rodina. Na druhou stranu, dítě stráví ve škole každý den se svými učiteli mnoho hodin a to, jací tito učitelé jsou, jak přistupují ke své práci, jak se s žáky baví, co zdůrazňují ve své výuce, samozřejmě k jejich výchově nemalou měrou přispívá. Mě samotného někteří učitelé inspirovali k mnoha věcem. Jako díte jsem si samozřejmě všímal toho, jak se chovají o přestávkách a na školních výletech, poslouchal jsem jejich rady a učil se z jejich rozhodnutí z osobního života, o kterých nám vyprávěli. Jednoduše řečeno, učitelé jsou lidé, kteří zásadně ovlivňují dětský náhled na svět i samotné dospívání, a kategoricky říct, že škola nemá mít s výchovou nic společného, je tak trochu nepochopení komplexity školství. Co by na to asi řekl Komenský? Aha, my to vlastně víme.
J. A. Komenský věřil, že škola má hrát klíčovou roli nejen ve vzdělávání, ale i ve výchově dětí. Byl přesvědčen, že vzdělání a výchova jsou nerozlučně spjaty, a jeho slavné heslo „škola hrou“ ukazuje, že chtěl, aby učení bylo přirozené, zábavné a součástí morálního růstu dětí. Komenský viděl školu jako místo, kde se nejen předávají vědomosti, ale také formují charakter a morální hodnoty. Cílem vzdělávání bylo pro něj vychovat „člověka moudrého, mravného a zbožného“. Tu zbožnost vnímejte v kontextu doby. Ve své práci „Didactica Magna“ (Velká didaktika) tvrdil, že „výchova je nedílnou součástí vzdělávacího procesu“ a škola by měla dětem pomáhat rozvíjet jejich schopnosti nejen intelektuální, ale i emocionální a sociální.
Celý rozhovor by samozřejmě vydal na velmi rozsáhlý rozbor, ostatně, můžete si jej poslechnout celý sami a udělat si obrázek o tom, jak moc má, či nemá být zničeno české školství. Prozatím se však zdá, že veškerá argumentace je spíše jen dojmologií, která staví na nespočtu domněnek a předčasných soudů. Podobu revize bychom měli znát během podzimu. Teprve pak je namístě zabývat se otázkou, jak moc velké „nebezpečí“ čeká naše děti ve školách v budoucích letech.
