„Už bych nedovolila, aby mě někdo ponižoval,“ vzpomíná Péťa, která prošla tranzicí, na svůj první vztah. „Máma je moje hrdinka,“ dodává
Péťo, začněme od dětství. Jaké to bylo – vyrůstat jako dítě, které se necítí dobře v těle, které mu bylo přiděleno přírodou?
Od dětství jsem věděla, že jsem jiná. Když jsem se na sebe dívala do zrcadla, bylo to, jako bych se dívala na cizího člověka. Okolí mě vnímalo jako chlapce, ale já jsem už odmala věděla, že jsem dívka. Naštěstí jsem měla to obrovské štěstí, že jsem měla maminku, která mě vždycky podporovala. Vždycky jsme to byly „my dvě proti světu“. Ona si se mnou hrála s panenkami, nakupovala mi dívčí oblečení… I když to pro ni určitě nebylo lehké, nikdy mi nic nevyčetla. Doma jsem se vždycky cítila milovaná taková, jaká jsem. Společnost na mě tehdy pohlížela jinak, ale doma jsem byla sama sebou, a to je něco, co mi dodávalo sílu. A dodnes jsem za to strašně moc vděčná.
S maminkou máš zjevně opravdu krásné a pevné pouto. Jak reagovala, když jste začaly mluvit o tranzici?
Moje máma je moje hrdinka. Už když jsem byla malá, tušila, že jsem jiná. Pamatuju si, že jsme o tranzici začaly mluvit už na základní škole. Ale nebylo to o tom, že bych musela něco složitě vysvětlovat nebo obhajovat, prostě mě znala. Ona jen měla strach, aby mě neohrozila narkóza, aby se něco nepokazilo, aby mě něco nebolelo. Taky se děsila šikany. Bála se, že bych nějak trpěla. Byla to její největší obava – ne to, že bych byla jiná, ale že bych mohla přijít k úhoně. Tranzice byla něco, co jsme společně plánovaly a prožívaly jako tým, a tak to nebyl nijak traumatický proces, jak to možná někdo vnímá. Pro mě to byla cesta k tomu být v souladu se svým tělem. A o duši se postarala mamka.
Jak tvoje tranzice probíhala? Setkala ses s nějakými problémy nebo předsudky od okolí, mimo domov?
Většina lidí, když slyší o tranzici, se mě ptá na traumata a těžkosti. Jasně, nějaké zlé dny jsem zažila, ale nikdy jsem neměla pocit, že bojuju sama. Vždycky jsem měla mámu za zády. Když člověk má tuhle podporu, zvládá všechny výzvy snáz. Moje tranzice nebyla o boji s okolím, ale o tom, abych konečně mohla být tím, kým jsem. Fyzické změny přišly postupně a já jsem se s každým krokem cítila lépe. Společnost to možná někdy vnímala negativně, ale já jsem měla svůj vnitřní klid.
Ale přesto jsi v životě narazila na těžkou zkoušku, a to v podobě toxického vztahu. Můžeš nám o tom říct víc?
Ano, to je pravda. Můj největší životní boj nebyl s mou identitou, ale s mužem, do kterého jsem se bláznivě zamilovala. Bylo mi dvaadvacet, když jsem ho potkala, a myslela jsem si, že je to osudová láska. Zezačátku byl milý, staral se o mě, a já jsem mu začala dělat malé ústupky. Znáte to: Někam se vám nechce, ale jdete. V něčem vám není příjemně, ale obléknete si to. Prostě chcete tomu druhému udělat drobnou radost.
Jenže ty malé ústupky se rychle změnily v obrovské oběti. Ani jsem si nevšimla, jak rychle se naše role dostaly do extrémní nerovnováhy. Začal mě dokonce i ponižovat skrze moji tranzici. Například, když se něco nedařilo, slyšela jsem věty jako: „Kdybys byla opravdová ženská, uměla bys aspoň vařit.“ A to byl jen začátek.
Jak jsi se s takovým odporným ponižováním vyrovnávala?
Když jste zamilovaní, často si to zlé nechcete připustit. Myslíte si, že to bude lepší, že to přejde. Zamilovanost vám zaslepí oči, a já jsem byla ochotná dělat vše pro to, abych si ten vztah udržela. Chtěla jsem, aby mě miloval. A neviděla jsem, že jsem se ztrácela. Každodenní urážky se staly běžnou součástí mého života. A když to začalo přerůstat ve fyzické násilí, začala jsem mít strach. Ale pořád jsem věřila, že to nějak zvládnu. Že třeba až bude mít míň stresu v práci, že se uklidní…
Co se stalo, že jsi se nakonec rozhodla odejít?
To nebylo tak úplně moje rozhodnutí. Mámě se něco nezdálo, i když jsem se jí snažila lhát a schovávat pravdu. Nakonec to byla ona, kdo mě doslova zachránil. Jeden den, kdy to mezi mnou a oním tehdejším přítelem vygradovalo až k fyzickému napadení, jsem zvedla telefon a zavolala mámě. Ta přijela a během dvou hodin jsem z toho bytu byla pryč i s věcmi. Byl to nejrychlejší útěk v mém životě, ale ten nejpotřebnější. Kdybych ten den zůstala, nevím, co by se stalo dál.
Jaký byl návrat domů k mamince?
Bylo to jako se vrátit do bezpečí. Maminka mě objala a řekla mi, že to všechno bude v pořádku. Tohle jsou slova, která jsem potřebovala slyšet. U mamky jsem chráněná, vím, že jsem opravdu „doma“. Není to jen fyzická blízkost, ale hlavně ta emocionální. Ta, která vám řekne, že i když jste na dně, je někdo, kdo vás zachytí a vytáhne nad hladinu.
Kdybys mohla zpětně něco udělat jinak, co by to bylo?
Kdybych měla tu zkušenost, co mám teď, asi bych mnohem dřív rozpoznala varovné signály. Už nikdy bych nedovolila, aby mě někdo ponižoval. Je děsivé, kam až jsem ho nechala zajít jen proto, že mi slíbil lásku. Ale to je ta záludnost toxických vztahů. Člověk si dlouho neuvědomuje, že se něco děje špatně. Je to jako vařit žábu – ten vztah vás pomalu ničí, aniž byste si to uvědomovali. Ale nenadávám na minulost. Bylo to těžké, ale udělalo mě to silnější.
Co všechno tě tahle zkušenost naučila?
Jednoznačně jsem se naučila, že láska nesmí přijít na úkor sebeúcty. Už nikdy bych nedovolila, aby mě někdo takhle ničil. Naučila jsem se být silná pro sebe.
Co bys vzkázala lidem, kteří teď možná procházejí podobně těžkými vztahy, ale nemají tak silnou podporu rodiny jako ty?
Nebojte se požádat o pomoc. Vím, že to zní jako klišé, ale je to pravda. Když jste ve špatném vztahu, může se zdát, že z něj není úniku, ale věřte mi, že je. Stačí udělat první krok. Možná nemáte někoho, kdo vás zachrání tak jako mě máma, ale pořád jsou lidé, kteří vám mohou pomoct. Odborníci. Běžte za nimi. Nezůstávejte tam, kde je vám ubližováno!