„Tátu zajímalo hlavně to, abych byl ‚chlap‘. Děsí mě, že tohle bude můj život napořád,“ říká Michail, který se obává coming outu
Rozhovor
Zdroj: Adobe Stock
<Path>

„Tátu zajímalo hlavně to, abych byl ‚chlap‘. Děsí mě, že tohle bude můj život napořád,“ říká Michail, který se obává coming outu

Michail je mladý muž, který se na první pohled zdá jako jeden z vyvolených, kteří měli odmalička cestu umetenou. Jak sám říká, vidí, že mu jeho vrstevníci vždycky záviděli zdroje a možnosti. Díky rodině má práci, byt, možnost cestovat... Jeho život je však mnohem složitější. Pod povrchem se skrývá nesmírně náročná cesta plná vnitřních bojů, nenaplněných potřeb a samoty.
Irena Piloušková Irena Piloušková Autor
13. 9. 2024

Michaile, pojďme na začátek. Zmínil ses, že vlastně žádnou zemi nepovažuješ za domovinu. Jak jsi se dostal do Česka? Vím, že ses tu nenarodil. Přijel jsi s rodinou, když ti bylo necelých osm let. Jaké byly tvoje první zážitky tady?

Pamatuju si to docela jasně. Rodiče sem přišli kvůli tátově práci. On spravuje nemovitosti jedné firmy, která investovala i do Česka velké peníze. Pro mě ta změna byla obrovský šok. Nikdo se mě na nic neptal. Táta zavelel, zabalilo se a jelo.

Najednou jsem byl v cizí zemi, nerozuměl jsem ani slovo a všechno kolem mě bylo jiné. Byl jsem vystrašený, ale nemohl jsem to dát najevo. U nás doma se o pocitech nemluví. Navíc, pokud jste chlap nebo i jen malý kluk, je řešení strachů nebo nejistot jasný důkaz toho, že jste posera. To je prostě nepřijatelné. Takže jsem to musel zvládnout sám. Pamatuju si, že jsem se cítil hodně opuštěný. Chodil jsem na hřiště, ale nerozuměl jsem, co ostatní děti říkají. Sedával jsem tam a ostatní si mě nevšímali. Byl jsem outsider. Absolutně neviditelný.

Máš třeba nějakou intenzivní vzpomínku na tohle období?

Pamatuju si, jak jsem uklouzl právě na hřišti. Lezl jsem tam na strom, protože to bylo to jediné, co mě bavilo, když jsem tam byl sám, a upadl jsem. Odřel jsem si kolena i dlaně a bylo to hrozné. Styděl jsem se plakat, nějaké ženy, které tam byly se svými dětmi, se mi asi snažily pomoct, ale já jim nerozuměl. Neuměl jsem jim říct, kde bydlím nebo jestli mě nebolí něco dalšího. Byla to naprostá bezmoc. Nakonec jsem utekl. Bylo toho na mě moc. Domů jsem dolezl jako zpráskaný pes, ale nikdo se mnou odřená kolena neřešil. Jsem kluk. Tak jsem si je opláchl ve vaně a šel jsem do svého pokoje a strávil zbytek soboty sám.

A jak jsi zvládal školu? Pokud jsi neuměl jazyk, hádám, že jsi nenastoupil na českou základku. Nebo ano?

Zpočátku to nebylo tak hrozné. Chodil jsem na základní školu, kde se učilo v mém rodném jazyce, takže jsem se alespoň v téhle oblasti necítil úplně ztracený. Ale na střední školu jsem musel jít už českou. Táta chtěl, ať se protluču, že mě to zocelí. A to byl další návrat do reality. Najednou jsem byl zase „ten cizinec“. Navíc v pubertě, kdy každý bojuje sám se sebou, jsem já ještě ke všemu bojoval s tím, že jsem byl jiný než ostatní. Mám přízvuk, jiný humor... Zase jsem byl ten, kdo nikam nepatří.

Jak reaguje mladý člověk na takový tlak?

Reagoval jsem na to špatně. Byl jsem hlučný, drzý, měl jsem konflikty se spolužáky i s učiteli. Pral jsem se. Chtěl jsem, aby mě alespoň nějak vnímali, i kdyby to mělo být v negativním světle. Dneska vím, že jsem se tak choval hlavně proto, že jsem se strašně bál toho, že mě lidi nebudou vůbec registrovat. Nechtěl jsem být navždycky neviditelný.

<Path> „O tom, že jsem gay, mám podle mámy raději mlčet. Podle táty je moje orientace nepřirozená,“ popisuje mladík svůj coming outZdroj: Irena Piloušková/redakce, respondent

To muselo být těžké. A co tvoji rodiče, jak to vnímali oni? Řešil jsi to s nimi, nebo to bylo jako s těmi odřenými koleny?

Tátu zajímalo hlavně to, abych byl „chlap“ – ať už to znamená cokoli. Emocionálně se o mě nikdy nezajímal. A máma? Ta byla vždycky spíš zaměřená na sebe. Nedávala najevo city, nebyla mateřská. Moje maminka je moc krásná žena, ale nepamatuju si, že by se kdy smála. U nás doma nikdy nebyla objetí, nikdy jsme si neříkali, jak se cítíme. Táta je „alfa“. Co řekne, to platí. A já ho poslouchal, protože jsem věděl, že jakýkoli pokus o odpor by jen přinesl problémy.

Jak to šlo se školou dál? Vím, že jsi střední totiž nedodělal…

Konflikty s učiteli se zhoršovaly, měl jsem problémy se známkami a už jsem to prostě nezvládal. Začal jsem pracovat jako tátův asistent. On to samozřejmě viděl jako přirozený krok. Práce pro něj byla něco, co bylo automatické, a tak ani ta maturita nebyla úplně nutná. Ale upřímně? Nemám tu práci rád. Je to pro mě jako vězení. Každý den se cítím, jako bych byl lapený v kleštích, nemám svobodu dělat, co bych chtěl. Ale nemám odvahu jít proti němu. A kdyby se o mně dozvěděl pravdu, to by byl teprve tanec.

Tipy redakce

Jakou pravdu myslíš?

Jsem gay. A to je něco, co doma nikdy nemůžu říct. Kdyby to věděli, okamžitě by mě zavrhli. Táta by mě vydědil, máma by mi možná ani nedala šanci se obhájit. A to by znamenalo konec. Neměl bych kam jít, neměl bych zázemí. Všechno, co teď mám, je závislé na tom, že o mně neví pravdu. Takže žiju dvojí život. U rodičů hraju roli toho poslušného syna, v práci dělám, co táta chce, a mezitím žiju svůj skutečný život tajně.

Jak se tenhle tajný život projevuje? Co děláš, když nejsi s rodinou nebo v práci?

No, to je trochu komplikované. Kvůli tomu tlaku, který cítím doma, často hledám únik v alkoholu. Vím, že piju víc, než bych měl, ale je to jediný způsob, jak na chvíli vypnout. Když jsem venku, hledám únik i v tom, že poznávám lidi na jednu noc. Používám seznamovací aplikaci Grindr, ale nikdy to není seznámení na víc než pár hodin.

<Path> „Pokud vypadáte jako normální člověk a žijete normální život, nejste dost dobří,“ říká v muž v rozhovoru o online seznamováníZdroj: Anonymní respondent, redakce

Zní to, že jsi hodně sám. Věříš, že někdy najdeš opravdový vztah, lásku?

Upřímně, už ani nevěřím, že by to bylo možné. Nikdy jsem lásku nezažil. Ani doma jsme si nikdy nedávali najevo, že se máme rádi.

Jednou jsem se zamiloval, ale to bylo fiasko. Kluk, do kterého jsem byl úplně hotový, mě jenom využíval. Platil jsem za něj na party, tahal jsem ho všude s sebou, a on mě měl vlastně jenom jako bankomat. Po téhle zkušenosti jsem úplně přestal věřit, že by mě někdo mohl mít rád. Prostě jsem se vzdal představy, že bych někdy mohl poznat někoho, kdo by mě miloval takového, jaký jsem.

Jaký je tvůj největší strach?

Největší strach mám z toho, že zůstanu celý život uvězněný v téhle dvojité realitě. Na jednu stranu chci žít otevřeně, být sám sebou, ale na druhou stranu vím, že by to znamenalo přijít o všechno. Když nad tím přemýšlím, cítím obrovský tlak. Žádnou cestu ven z toho nevidím. To mě děsí. Děsí mě, že tohle bude můj život napořád.

Říká se, že pokud to, jak se člověk má teď, pro něj není příjemná představa navždy, je nejvyšší čas něco udělat. Napadá tě nějaký alespoň dílčí krok? Něco, co by ti mohlo alespoň drobně ulevit?

Já nevím. Mám představy. Ty mi dělají dobře. Vždycky si představuju, že najdu někoho, kdo se na mě podívá a budeme vědět, že k sobě patříme. A utečeme někam spolu. Ale to je samozřejmě jenom takové moje snění. To není realita.

Zdroj: Michail, redakce

Populární
články

„Že jsem adoptovaný, jsem se dozvěděl ve čtrnácti, kdy jsem mamce předložil několik důkazů,“ vypráví Victor, který prošel tranzicí
LIDÉ

„Že jsem adoptovaný, jsem se dozvěděl ve čtrnácti, kdy jsem mamce předložil několik důkazů,“ vypráví Victor, který prošel tranzicí

Autor: Irena Piloušková
Nebinární Alex dává svoji identitu (mimo jiné) do kontextu s neurodivergentním mozkem. Věří, že mu striktní kolonky muž/žena nedávají smysl také proto, že je na autistickém spektru
LIDÉ

„V tramvaji mě paní seřvala, že nemám oholené nohy.“ Alex v Česku nezapadá mezi ženy ani muže. „Kluci po mně během rande házeli kameny”

Autor: Veronika Košťálková
Na první pohled se Natron neliší od jiných jezer, ale zkuste si do něj na chvíli strčit ruku...
CESTOVÁNÍ

Jezero, které mění zvířata v kámen. Natron v Tanzánii je jedno z nejkrásnějších a zároveň nejsmrtelnějších míst na světě

Autor: Michal Černý
LUI BUSINESS

„Zdravotnictví je jen byznys, znovu chodit jsem začala jen díky své vůli. Ke změně života mi pomohl pobyt v buddhistickém klášteře,“ vzpomíná Eliška

Autor: Jan Witek Witek
Výsledky nejnovějšího průzkumu o situaci v LGBTQ+ komunitě nejsou nikterak příznivé
AKTUALITY

Násilí vůči LGBT lidem v Česku rychle roste a důvěra v politiky ještě rychleji klesá, ukazuje exkluzivní průzkum se smutnými výsledky

Autor: Michal Černý
V dnešní době již cukrovka nebývá jakkoliv limitující
TĚLO & MYSL

„Abych zhubnul, přestal jsem si píchat inzulín,“ vzpomíná diabetik Ivan na svůj boj s diabulimií, nemocí, o které se nemluví

Autor: Mirka Dobešová
Nick Vujicic je jednou z nejvýraznějších osobností nejen na poli motivačních řečníků, ale i křesťanských kazatelů
LIDÉ

Nemá ruce ani nohy, přesto pomáhá milionům lidí po celém světě: Příběh Nicka Vujicice, jednoho z nejlepších motivátorů současnosti

Autor: Michal Černý
Proces šedivění se dá urychlit stresem, zvolnění tempa ale bohužel opačný efekt nemá. I tak ale můžete pro svoji kštici leccos udělat
TĚLO & MYSL

Dá se zvrátit šedivění vlasů? Nebo aspoň zastavit řídnutí? „Dejte pozor na oleje a přehnané masírování,“ radí vlasová odbornice

Autor: Veronika Košťálková
Volba vhodného oblečení je v byznysu třeba
LUI BUSINESS

Úspěšní muži vědí, jak se správně obléknout: Zásadní módní pravidla, která by měl znát každý, kdo touží po kariéře a vyšším výdělku

Autor: Mirka Dobešová
Daniel Black, který sám sebe označuje za „detrans aktivistu“, ochotně chodí do médií jako pomyslný „odstrašující příklad“, k čemu může tranzice vést
AKTUALITY

Komu skutečně pomáhá „detrans aktivista“ Daniel Black? „Zmatení“ cis teenageři to nebudou

Autor: Veronika Košťálková

E-Shop