„Tátu zajímalo hlavně to, abych byl ‚chlap‘. Děsí mě, že tohle bude můj život napořád,“ říká Michail, který se obává coming outu
Rozhovor
Zdroj: Adobe Stock
<Path>

„Tátu zajímalo hlavně to, abych byl ‚chlap‘. Děsí mě, že tohle bude můj život napořád,“ říká Michail, který se obává coming outu

Michail je mladý muž, který se na první pohled zdá jako jeden z vyvolených, kteří měli odmalička cestu umetenou. Jak sám říká, vidí, že mu jeho vrstevníci vždycky záviděli zdroje a možnosti. Díky rodině má práci, byt, možnost cestovat... Jeho život je však mnohem složitější. Pod povrchem se skrývá nesmírně náročná cesta plná vnitřních bojů, nenaplněných potřeb a samoty.
Irena Piloušková Irena Piloušková Autor
13. 9. 2024

Michaile, pojďme na začátek. Zmínil ses, že vlastně žádnou zemi nepovažuješ za domovinu. Jak jsi se dostal do Česka? Vím, že ses tu nenarodil. Přijel jsi s rodinou, když ti bylo necelých osm let. Jaké byly tvoje první zážitky tady?

Pamatuju si to docela jasně. Rodiče sem přišli kvůli tátově práci. On spravuje nemovitosti jedné firmy, která investovala i do Česka velké peníze. Pro mě ta změna byla obrovský šok. Nikdo se mě na nic neptal. Táta zavelel, zabalilo se a jelo.

Najednou jsem byl v cizí zemi, nerozuměl jsem ani slovo a všechno kolem mě bylo jiné. Byl jsem vystrašený, ale nemohl jsem to dát najevo. U nás doma se o pocitech nemluví. Navíc, pokud jste chlap nebo i jen malý kluk, je řešení strachů nebo nejistot jasný důkaz toho, že jste posera. To je prostě nepřijatelné. Takže jsem to musel zvládnout sám. Pamatuju si, že jsem se cítil hodně opuštěný. Chodil jsem na hřiště, ale nerozuměl jsem, co ostatní děti říkají. Sedával jsem tam a ostatní si mě nevšímali. Byl jsem outsider. Absolutně neviditelný.

Máš třeba nějakou intenzivní vzpomínku na tohle období?

Pamatuju si, jak jsem uklouzl právě na hřišti. Lezl jsem tam na strom, protože to bylo to jediné, co mě bavilo, když jsem tam byl sám, a upadl jsem. Odřel jsem si kolena i dlaně a bylo to hrozné. Styděl jsem se plakat, nějaké ženy, které tam byly se svými dětmi, se mi asi snažily pomoct, ale já jim nerozuměl. Neuměl jsem jim říct, kde bydlím nebo jestli mě nebolí něco dalšího. Byla to naprostá bezmoc. Nakonec jsem utekl. Bylo toho na mě moc. Domů jsem dolezl jako zpráskaný pes, ale nikdo se mnou odřená kolena neřešil. Jsem kluk. Tak jsem si je opláchl ve vaně a šel jsem do svého pokoje a strávil zbytek soboty sám.

A jak jsi zvládal školu? Pokud jsi neuměl jazyk, hádám, že jsi nenastoupil na českou základku. Nebo ano?

Zpočátku to nebylo tak hrozné. Chodil jsem na základní školu, kde se učilo v mém rodném jazyce, takže jsem se alespoň v téhle oblasti necítil úplně ztracený. Ale na střední školu jsem musel jít už českou. Táta chtěl, ať se protluču, že mě to zocelí. A to byl další návrat do reality. Najednou jsem byl zase „ten cizinec“. Navíc v pubertě, kdy každý bojuje sám se sebou, jsem já ještě ke všemu bojoval s tím, že jsem byl jiný než ostatní. Mám přízvuk, jiný humor... Zase jsem byl ten, kdo nikam nepatří.

Jak reaguje mladý člověk na takový tlak?

Reagoval jsem na to špatně. Byl jsem hlučný, drzý, měl jsem konflikty se spolužáky i s učiteli. Pral jsem se. Chtěl jsem, aby mě alespoň nějak vnímali, i kdyby to mělo být v negativním světle. Dneska vím, že jsem se tak choval hlavně proto, že jsem se strašně bál toho, že mě lidi nebudou vůbec registrovat. Nechtěl jsem být navždycky neviditelný.

<Path> „Od osmnácti žiju sám. Otec je alkoholik. Závislému nemůžete věřit nic, přesto mi jeho slova ublížila,“ vypráví muž o svém útěkuZdroj: Anonymní respondent, redakce

To muselo být těžké. A co tvoji rodiče, jak to vnímali oni? Řešil jsi to s nimi, nebo to bylo jako s těmi odřenými koleny?

Tátu zajímalo hlavně to, abych byl „chlap“ – ať už to znamená cokoli. Emocionálně se o mě nikdy nezajímal. A máma? Ta byla vždycky spíš zaměřená na sebe. Nedávala najevo city, nebyla mateřská. Moje maminka je moc krásná žena, ale nepamatuju si, že by se kdy smála. U nás doma nikdy nebyla objetí, nikdy jsme si neříkali, jak se cítíme. Táta je „alfa“. Co řekne, to platí. A já ho poslouchal, protože jsem věděl, že jakýkoli pokus o odpor by jen přinesl problémy.

Jak to šlo se školou dál? Vím, že jsi střední totiž nedodělal…

Konflikty s učiteli se zhoršovaly, měl jsem problémy se známkami a už jsem to prostě nezvládal. Začal jsem pracovat jako tátův asistent. On to samozřejmě viděl jako přirozený krok. Práce pro něj byla něco, co bylo automatické, a tak ani ta maturita nebyla úplně nutná. Ale upřímně? Nemám tu práci rád. Je to pro mě jako vězení. Každý den se cítím, jako bych byl lapený v kleštích, nemám svobodu dělat, co bych chtěl. Ale nemám odvahu jít proti němu. A kdyby se o mně dozvěděl pravdu, to by byl teprve tanec.

Tipy redakce

Jakou pravdu myslíš?

Jsem gay. A to je něco, co doma nikdy nemůžu říct. Kdyby to věděli, okamžitě by mě zavrhli. Táta by mě vydědil, máma by mi možná ani nedala šanci se obhájit. A to by znamenalo konec. Neměl bych kam jít, neměl bych zázemí. Všechno, co teď mám, je závislé na tom, že o mně neví pravdu. Takže žiju dvojí život. U rodičů hraju roli toho poslušného syna, v práci dělám, co táta chce, a mezitím žiju svůj skutečný život tajně.

Jak se tenhle tajný život projevuje? Co děláš, když nejsi s rodinou nebo v práci?

No, to je trochu komplikované. Kvůli tomu tlaku, který cítím doma, často hledám únik v alkoholu. Vím, že piju víc, než bych měl, ale je to jediný způsob, jak na chvíli vypnout. Když jsem venku, hledám únik i v tom, že poznávám lidi na jednu noc. Používám seznamovací aplikaci Grindr, ale nikdy to není seznámení na víc než pár hodin.

<Path> „Táta mi řekl, že být gay je nepřirozené. Ale že mě má rád, a tak o tom nebudeme mluvit,“ odtáhli se rodiče osmnáctiletého LukášeZdroj: Lukáš, redakce

Zní to, že jsi hodně sám. Věříš, že někdy najdeš opravdový vztah, lásku?

Upřímně, už ani nevěřím, že by to bylo možné. Nikdy jsem lásku nezažil. Ani doma jsme si nikdy nedávali najevo, že se máme rádi.

Jednou jsem se zamiloval, ale to bylo fiasko. Kluk, do kterého jsem byl úplně hotový, mě jenom využíval. Platil jsem za něj na party, tahal jsem ho všude s sebou, a on mě měl vlastně jenom jako bankomat. Po téhle zkušenosti jsem úplně přestal věřit, že by mě někdo mohl mít rád. Prostě jsem se vzdal představy, že bych někdy mohl poznat někoho, kdo by mě miloval takového, jaký jsem.

Jaký je tvůj největší strach?

Největší strach mám z toho, že zůstanu celý život uvězněný v téhle dvojité realitě. Na jednu stranu chci žít otevřeně, být sám sebou, ale na druhou stranu vím, že by to znamenalo přijít o všechno. Když nad tím přemýšlím, cítím obrovský tlak. Žádnou cestu ven z toho nevidím. To mě děsí. Děsí mě, že tohle bude můj život napořád.

Říká se, že pokud to, jak se člověk má teď, pro něj není příjemná představa navždy, je nejvyšší čas něco udělat. Napadá tě nějaký alespoň dílčí krok? Něco, co by ti mohlo alespoň drobně ulevit?

Já nevím. Mám představy. Ty mi dělají dobře. Vždycky si představuju, že najdu někoho, kdo se na mě podívá a budeme vědět, že k sobě patříme. A utečeme někam spolu. Ale to je samozřejmě jenom takové moje snění. To není realita.

Zdroj: Michail, redakce

Populární
články

Volvo XC90 okouzlí stejně jako známý most
STYL

S Volvem XC90 přes ikonický most Öresund aneb Severská preciznost v praxi, bezpečí pro každého a malé nahlédnutí „za oponu“

Autor: Mirka Dobešová
Helena Valtrová se do vedení hotelu Emblem dostala nezvykle klikatou cestou. Vystudovala práva na prestižní univerzitě ve Velké Británii, několik let působila na ministerstvu životního prostředí, kde měla na starosti evropské dotace. Její život ale postupně nasměroval do hotelnictví – a dnes je už téměř patnáct let ředitelkou nezávislého butikového hotelu v centru Prahy. Emblem pomáhala otevírat v roce 2013 a od té doby stojí za jeho vizí i každodenním chodem. Její přístup je postavený na důvěře, empatii, osobním kontaktu a důrazu na detail. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, jak těžké je skloubit vedení rodinné značky s mateřstvím, i o tom, proč luxus už dávno není o pozlátku, ale o lidech.
LIDÉ

„Luxus už není jen o posteli a mramoru. Host chce zážitek,“ říká Helena Valtrová, která řídí jeden z nejstylovějších hotelů v Praze

Autor: Šimon Hauser
Pornhub každoročně zveřejňuje přehled Pride Insights s daty o sledovanosti queer obsahu.
TRENDY

Kdo vládne gay filmům pro dospělé? Pornhub zveřejnil nejpopulárnější hvězdy roku 2025

Autor: Šimon Hauser
Jack Twist (Jake Gyllenhaal) a Ennis Del Mar (Heath Ledger) v jedné z klíčových scén filmu Brokeback Mountain (2005). Příběh o lásce dvou mužů, která vzniká na izolované pastvině ve Wyomingu, se stal symbolem queer reprezentace na filmovém plátně a změnil způsob, jakým Hollywood vypráví o intimitě, touze a vnitřním zápasu.
KULTURA

Nejslavnější gay romance všech dob znovu v kinech. Zkrocená hora zůstává jedním z největších příběhů queer kinematografie

Autor: Šimon Hauser
Politika podle něj není jen o sloganech, ale o konkrétních opatřeních. „Na rozdíl od jiných stran nabízíme řešení, která opravdu reagují na to, co mladou generaci trápí,“ říká.
LIDÉ

„V patnácti jsem chodil na plesy a politika šla mimo mě. Dnes vedu Mladé Pirátstvo a kandiduju do sněmovny,“ říká Kristián Sušer, trojka jihočeské kandidátky za Piráty

Autor: Šimon Hauser
Monika Pločová ví, jak vypadá závislost zevnitř. Dnes pomáhá lidem najít cestu zpátky k sobě i k životu bez útěků.
LIDÉ

„Při léčbě závislostí je klíčové, aby terapeut uměl odložit vlastní ego,“ říká žena, která závislost poznala na vlastní kůži a dnes lidem pomáhá skrze jedinečný léčebný program

Autor: Šimon Hauser
Polyamorní vztah může tvořit více než dvě osoby. Pro mnohé jde o naplněný partnerský model, nikoli o krátkodobé experimentování.
LIDÉ

„Polyamorie není o sexu s kýmkoli. Je to upřímnější než většina vztahů, které jsem zažil,“ říká muž, který má dvě partnerky

Autor: Šimon Hauser
Víra a identita se nemusí vylučovat – místo v lavici je pro každého.
LIVING

Co Bible opravdu říká o homosexualitě? Méně, než by si homofobové přáli

Autor: Šimon Hauser
Rodičovství zůstává pro mnohé naplněním života. Pro jiné ale není tou správnou cestou – a to je v pořádku.
TRENDY

„Když vidím, kam se svět řítí, připadá mi nefér přivádět na něj další bytost.“ Stále více lidí se rozhoduje pro život bez dětí i kvůli klimatické úzkosti

Autor: Šimon Hauser
Tomáš Rajchl ve své denní rutině nezačíná meetingy, ale meditací. „Vstávám v pět, cvičím, držím půsty. Ta struktura mi dává klid i energii tvořit.“
LIDÉ

„Každé pondělí nejím. A večer už většinou nezvedám telefon.“ Tomáš Rajchl o vnitřní hygieně a balancu mezi světem a sebou

Autor: Šimon Hauser

E-Shop