„Tátu zajímalo hlavně to, abych byl ‚chlap‘. Děsí mě, že tohle bude můj život napořád,“ říká Michail, který se obává coming outu

Michaile, pojďme na začátek. Zmínil ses, že vlastně žádnou zemi nepovažuješ za domovinu. Jak jsi se dostal do Česka? Vím, že ses tu nenarodil. Přijel jsi s rodinou, když ti bylo necelých osm let. Jaké byly tvoje první zážitky tady?

Pamatuju si to docela jasně. Rodiče sem přišli kvůli tátově práci. On spravuje nemovitosti jedné firmy, která investovala i do Česka velké peníze. Pro mě ta změna byla obrovský šok. Nikdo se mě na nic neptal. Táta zavelel, zabalilo se a jelo.

Najednou jsem byl v cizí zemi, nerozuměl jsem ani slovo a všechno kolem mě bylo jiné. Byl jsem vystrašený, ale nemohl jsem to dát najevo. U nás doma se o pocitech nemluví. Navíc, pokud jste chlap nebo i jen malý kluk, je řešení strachů nebo nejistot jasný důkaz toho, že jste posera. To je prostě nepřijatelné. Takže jsem to musel zvládnout sám. Pamatuju si, že jsem se cítil hodně opuštěný. Chodil jsem na hřiště, ale nerozuměl jsem, co ostatní děti říkají. Sedával jsem tam a ostatní si mě nevšímali. Byl jsem outsider. Absolutně neviditelný.

Máš třeba nějakou intenzivní vzpomínku na tohle období?

Pamatuju si, jak jsem uklouzl právě na hřišti. Lezl jsem tam na strom, protože to bylo to jediné, co mě bavilo, když jsem tam byl sám, a upadl jsem. Odřel jsem si kolena i dlaně a bylo to hrozné. Styděl jsem se plakat, nějaké ženy, které tam byly se svými dětmi, se mi asi snažily pomoct, ale já jim nerozuměl. Neuměl jsem jim říct, kde bydlím nebo jestli mě nebolí něco dalšího. Byla to naprostá bezmoc. Nakonec jsem utekl. Bylo toho na mě moc. Domů jsem dolezl jako zpráskaný pes, ale nikdo se mnou odřená kolena neřešil. Jsem kluk. Tak jsem si je opláchl ve vaně a šel jsem do svého pokoje a strávil zbytek soboty sám.

Více v Galerii

Zdroje: Adobe Stock

A jak jsi zvládal školu? Pokud jsi neuměl jazyk, hádám, že jsi nenastoupil na českou základku. Nebo ano?

Zpočátku to nebylo tak hrozné. Chodil jsem na základní školu, kde se učilo v mém rodném jazyce, takže jsem se alespoň v téhle oblasti necítil úplně ztracený. Ale na střední školu jsem musel jít už českou. Táta chtěl, ať se protluču, že mě to zocelí. A to byl další návrat do reality. Najednou jsem byl zase „ten cizinec“. Navíc v pubertě, kdy každý bojuje sám se sebou, jsem já ještě ke všemu bojoval s tím, že jsem byl jiný než ostatní. Mám přízvuk, jiný humor... Zase jsem byl ten, kdo nikam nepatří.

Jak reaguje mladý člověk na takový tlak?

Reagoval jsem na to špatně. Byl jsem hlučný, drzý, měl jsem konflikty se spolužáky i s učiteli. Pral jsem se. Chtěl jsem, aby mě alespoň nějak vnímali, i kdyby to mělo být v negativním světle. Dneska vím, že jsem se tak choval hlavně proto, že jsem se strašně bál toho, že mě lidi nebudou vůbec registrovat. Nechtěl jsem být navždycky neviditelný.

To muselo být těžké. A co tvoji rodiče, jak to vnímali oni? Řešil jsi to s nimi, nebo to bylo jako s těmi odřenými koleny?

Tátu zajímalo hlavně to, abych byl „chlap“ – ať už to znamená cokoli. Emocionálně se o mě nikdy nezajímal. A máma? Ta byla vždycky spíš zaměřená na sebe. Nedávala najevo city, nebyla mateřská. Moje maminka je moc krásná žena, ale nepamatuju si, že by se kdy smála. U nás doma nikdy nebyla objetí, nikdy jsme si neříkali, jak se cítíme. Táta je „alfa“. Co řekne, to platí. A já ho poslouchal, protože jsem věděl, že jakýkoli pokus o odpor by jen přinesl problémy.

Jak to šlo se školou dál? Vím, že jsi střední totiž nedodělal…

Konflikty s učiteli se zhoršovaly, měl jsem problémy se známkami a už jsem to prostě nezvládal. Začal jsem pracovat jako tátův asistent. On to samozřejmě viděl jako přirozený krok. Práce pro něj byla něco, co bylo automatické, a tak ani ta maturita nebyla úplně nutná. Ale upřímně? Nemám tu práci rád. Je to pro mě jako vězení. Každý den se cítím, jako bych byl lapený v kleštích, nemám svobodu dělat, co bych chtěl. Ale nemám odvahu jít proti němu. A kdyby se o mně dozvěděl pravdu, to by byl teprve tanec.

Jakou pravdu myslíš?

Jsem gay. A to je něco, co doma nikdy nemůžu říct. Kdyby to věděli, okamžitě by mě zavrhli. Táta by mě vydědil, máma by mi možná ani nedala šanci se obhájit. A to by znamenalo konec. Neměl bych kam jít, neměl bych zázemí. Všechno, co teď mám, je závislé na tom, že o mně neví pravdu. Takže žiju dvojí život. U rodičů hraju roli toho poslušného syna, v práci dělám, co táta chce, a mezitím žiju svůj skutečný život tajně.

Jak se tenhle tajný život projevuje? Co děláš, když nejsi s rodinou nebo v práci?

No, to je trochu komplikované. Kvůli tomu tlaku, který cítím doma, často hledám únik v alkoholu. Vím, že piju víc, než bych měl, ale je to jediný způsob, jak na chvíli vypnout. Když jsem venku, hledám únik i v tom, že poznávám lidi na jednu noc. Používám seznamovací aplikaci Grindr, ale nikdy to není seznámení na víc než pár hodin.

Zní to, že jsi hodně sám. Věříš, že někdy najdeš opravdový vztah, lásku?

Upřímně, už ani nevěřím, že by to bylo možné. Nikdy jsem lásku nezažil. Ani doma jsme si nikdy nedávali najevo, že se máme rádi.

Jednou jsem se zamiloval, ale to bylo fiasko. Kluk, do kterého jsem byl úplně hotový, mě jenom využíval. Platil jsem za něj na party, tahal jsem ho všude s sebou, a on mě měl vlastně jenom jako bankomat. Po téhle zkušenosti jsem úplně přestal věřit, že by mě někdo mohl mít rád. Prostě jsem se vzdal představy, že bych někdy mohl poznat někoho, kdo by mě miloval takového, jaký jsem.

Jaký je tvůj největší strach?

Největší strach mám z toho, že zůstanu celý život uvězněný v téhle dvojité realitě. Na jednu stranu chci žít otevřeně, být sám sebou, ale na druhou stranu vím, že by to znamenalo přijít o všechno. Když nad tím přemýšlím, cítím obrovský tlak. Žádnou cestu ven z toho nevidím. To mě děsí. Děsí mě, že tohle bude můj život napořád.

Říká se, že pokud to, jak se člověk má teď, pro něj není příjemná představa navždy, je nejvyšší čas něco udělat. Napadá tě nějaký alespoň dílčí krok? Něco, co by ti mohlo alespoň drobně ulevit?

Já nevím. Mám představy. Ty mi dělají dobře. Vždycky si představuju, že najdu někoho, kdo se na mě podívá a budeme vědět, že k sobě patříme. A utečeme někam spolu. Ale to je samozřejmě jenom takové moje snění. To není realita.