„Kompletní rodina je hloupý ideál. Otec mámu bil a co mohl, to prohrál. Nebyl vzor, ale odstrašující příklad,“ shrnuje Dan
Dane, mohl byste stručně přiblížit, jak vypadalo vaše dětství?
Zrovna idylické nebylo, to ne. Bohužel si pamatuju spoustu nepěkných věcí, které můj otec dělal mamince. Kromě křiku u nás bylo na denním pořádku i násilí. Máma často chodila s modřinami, ale tátovu agresi stále snášela. I když by někdo mohl říct, že minimálně na období skutečně útlého dětství si pamatovat nemůžu, opak je pravdou. Nikdy nezapomenu, jak jsme se s mojí sestrou schovávali ve skříni, když táta v noci přišel domů a rozhodl se, že si vylije veškerou svoji zlost na mamince. Dodnes mám dokonce nějakou podvědomou tendenci tam, kde jsem, hledat bezpečné úkryty.
Váš otec pil?
To taky, ale jeho hlavní problém byl gambling. Dokázal prohrát v podstatě cokoliv – v den výplaty klidně všechny peníze. A protože většinou prohrával, zuřil. A ten vztek potom mířil na nás.
Jak dlouho maminka otcovy výpady snášela?
To bude znít šíleně, ale až do jeho smrti. Nedokázala ho opustit. Byla skálopevně přesvědčená o tom, že by život bez něj se dvěma dětmi nezvládla. Je to samozřejmě naprosto absurdní, vzhledem k tomu, že otec domů nejenže peníze nenosil, ale často je bral i mámě. Dokonce jsme nezřídka potkávali naše věci z domu v okolních zastavárnách. Podle máminy teorie by ale rozpad rodiny byl ukázkou jejího selhání. A znamenalo by to nějaké domnělé příkoří pro ni i pro nás děti.
Tušíte, jak vaše maminka k těmto závěrům dospěla?
Máma je „stará škola“ – i když zdaleka věkově této kategorii neodpovídá, letos jí bylo teprve šedesát. Věří tomu, že rodina jsou táta, máma a děti. A že když ty děti jednoho z rodičů nemají, nejenže je to poznamená v rovině společenské, ale i osobnostní…
Zdá se, že vy tento názor nesdílíte…
To v žádném případě. My jsme se sestrou hned, jak to šlo, z domu zmizeli na internát. I když v pubertě jsme už chápali, co se doma děje, docela rychle jsme taky pochopili, že s mámou nehneme. Snažili jsme se jí nejprve vysvětlit, že to, co jí táta dělá, snášet nemusí. Ale ona vůbec neposlouchala. A my jsme toho nechtěli být svědky.
Kolik let vaše maminka útoky ze strany vašeho otce trpěla?
Ptal jsem se jí po jeho smrti, proč si ho vůbec brala. Tvrdila mi, že takový dřív nebyl a že ho tak změnila až ta závislost na automatech. Těžko říct, já si ho z dětství pamatuju už jen jako agresivního chlapa, který mámě ubližuje. Takže když to tak sečtu, trvalo to nějakých 25 let. I když teda s různými kratšími pauzami. Otec sem tam měl světlejší chvilky, dnes chápu, že to byly ty chvilky, kdy náhodou někde něco skutečně vyhrál, netrvaly ale dlouho.
Když se vrátím k tomu, co jste říkal o přesvědčení vaší maminky o důležitosti toho, aby děti vyrůstaly v kompletní rodině… něco takového si asi nemyslíte, že? Přece jen, tohle téma ve společnosti docela rezonuje…
Kompletní rodina? A co by mi měla přinést? Víte, pro nás bylo soužití rodičů celkově jedno velké utrpení. I když otec mě ani sestru nebil, my jsme vyrůstali v otřesné atmosféře. Nikdy jsme nevěděli, kdy se táta přiřítí a udělá scénu. Máma pak brečela po nocích – a ráno, s monokly ve tváři, dělala „jako by nic“. To bylo snad horší, než kdyby táta zmlátil mě.
Vím, že se často v souvislosti s kompletní rodinou mluví o nějakých těch vzorech a rolích. A to jen kroutím hlavou. Jaký vzor mi asi tak můj otec do dalšího života dal? Byl akorát odstrašujícím příkladem. Kdybychom vyrůstali bez něj, jsem přesvědčený o tom, že by hodně věcí bylo úplně jinak. A rozhodně by byly lepší. Třeba moje sestra má velký problém s navazováním intimních vztahů – tak moc se bojí, že by mohla dopadnout jako naše máma, že je i ve svých 35 letech pořád sama. Jak se to podepsalo na mně, to sám posoudit nemůžu, ale jsem si jistý, že ta dětská traumata se nějak prakticky taky projevují. Navíc to všechno samozřejmě poznamenalo i vztah, který se sestrou máme k mámě.
V jakém slova smyslu?
To bude znít možná sobecky, ale oba si myslíme, že ho měla opustit dávno. Jistě, otec fyzicky ubližoval jenom jí. Ale máma dodnes nechápe, jak to prostředí dopadalo na nás, jak jsme to všechno prožívali my. Rozhodně to nebylo nic hezkého, to mi věřte.
Váš otec před několika lety zemřel. Jak se s novou životní situací vaše maminka vyrovnala?
No, to je další věc. On zemřel na nějaké multiorgánové selhání. A víte co? Ona nejenže se o něj do poslední chvíle starala, ale ještě ten jeho odchod obrečela. A pak byla dotčená, když jsme se sestrou odmítli přijít na jeho pohřeb. Vlastně tomu nerozumím, možná je to nějaký ten syndrom týrané ženy, která toho, kdo ji týrá, patologicky miluje. Nevím.
Jaké vztahy s maminkou teď máte?
Přiměřené situaci. Ona žije sama, ale jako by si ten život – a konečně i tu svobodu, kterou nově má – vůbec nedokázala užít. Se sestrou ji navštěvujeme, ale konverzace často vázne. Ne, že bychom jí to všechno, co jsem už popsal, chtěli nějak otevřeně zazlívat, ale vytvořilo to mezi námi zeď. My se sestrou nerozumíme tomu, jak všechno vnímá ona – a ona zase nechápe nás. Je to smutné. Rád bych měl s mámou konečně hezký a klidný vztah, ale nedaří se nám se všemi těmi hroznými roky vyrovnat. Snad čas pomůže.