„Radiátor jsme vyrobili z odřezků trubek, místo skleniček máme kádinky,“ popisují Jan a Michaela, jak k životu přivedli Loft v podhůří
Jak se vůbec lidé s vaším zaměřením dostanou k rekonstrukci staré půdy? Jednalo se od počátku o vybudování prostoru k pronájmu, nebo je za tím něco jiného?
Jan: Odpověď na první otázku je velice jednoduchá. Můj táta vlastní celý život stavební firmu, takže ta myšlenka něco zrekonstruovat nepřišla jen tak odnikud. Není tedy ani náhodou, že loft je součást statku mých rodičů. Už dlouho se tam skladovaly jen zbytky dřeva a různé harampádí, a tak nás dva napadlo, že by mohlo být fajn tam vybudovat něco užitečnějšího než jen skladiště na věci, což se pojí s druhou otázkou.
Původní myšlenka nebyla o tvorbě byznysu, ale čistě jen o vybudování místa, kde bychom mohli normálně komfortně přespat, když přijedeme k rodičům na návštěvu, a nemuset tím pádem být v maličkém dětském pokojíčku.
Vy jste projekt dokončili na podzim roku 2021, což bylo uprostřed covidové pandemie. Jak tedy vůbec přišel nápad poskytnout loft veřejnosti namísto toho, abyste si tam odpočinuli vy sami?
Michaela: To vzniklo tak, že jak jsem přidávala na Instagram příspěvky ohledně rekonstrukce, ozvala se nám redaktorka z jednoho časopisu pro ženy s tím, že píše o tipech, kam vyrazit na výlet na podzim. A my jsme se nad tím zamysleli a řekli si, že zkusit loft pronajímat cestovatelům není vůbec špatný nápad. Nakonec máme tak plno, že když chceme v sezóně přijet na odpočinek, musíme si sami udělat rezervaci dlouho dopředu.
Je tenhle pronájem vaším jediným podnikáním, nebo se zabýváte i něčím jiným?
Jan: Oba máme ještě svoji práci. Já se teď například věnuji projektu, který je hodně ovlivněný biotechnologií a chemií, vyvíjím bioluminescenční kit s fytoplanktonem. Jedná se o svítící plankton, o který se můžete starat jako o domácího mazlíčka/pokojovou rostlinu, zároveň v noci hezky svítí. Je to edukativní projekt dělaný zábavnou formou, kde se dá hodně naučit o podmořském světě, planktonu a o vědě. Teď v září budu pokračovat na doktorandském studiu.
Michaela: Já jsem vývojářka kosmetiky a doplňků stravy a čajů, takže pořád něco vymýšlím. Jsem teď v takovém režimu z práce do práce a do našeho projektu.
Jak vás tak poslouchám a promítnu si do toho celkové pojetí vašeho projektu, přijde mi, že smýšlíte celkem ekologicky. Mýlím se? Vybírali jste pečlivě materiály, přemýšleli o spotřebě vody apod.?
Jan: Já mám rád udržitelnost a řekl bych, že pokud bychom teď měli začít vše znovu, uděláme to v tomhle směru lépe. Každopádně tohle byla naše úplně první osobní zkušenost s jakýmkoliv stavebním projektem. Dali jsme hodně na rady mého táty, který je spíše klasik. Sice pracuje s moderními materiály, ale nemusí být úplně nejudržitelnější. Ale hodně jsem se naučil a jak říkám, pokud by došlo na další rekonstrukci nebo jiný projekt, s těmito novými zkušenostmi by vše dopadlo mnohem více ekologicky.
Michaela: Co se týká té spotřeby vody, tak my teď přemýšlíme o nové hlavici do sprchy.
Jan: Ano, to by pomohlo, ale když o tom diskutujeme, říkám si, že když ta věc, kterou jsme koupili před rokem, dneska pořád funguje, tak je škoda ji vyhodit jen kvůli tomu, že ušetříme litr vody za týden. Ta udržitelnost je podle mě i v téhle rovině uvažování. Obecně se snažíme hned nekupovat co nejnovější věci, spíše je opravujeme, když je to možné.
Michaela: Když je řeč o opravách a udržitelnosti, máme tam pár zajímavých věcí. Honza například využil odřezky trubek a udělal z nich radiátor do zádveří. Nebo je tam stará stolička, kterou jsme využívali na stoupání při rekonstrukci. Tu jsme pak jen obrousili a přestříkali. Během uklízení jsme také našli krásnou masivní borovicovou desku, která tedy na začátku moc krásná nebyla, ale viděli jsme v ní potenciál. Teď slouží jako deska pod umyvadlem. A vlastně jsou tam ještě malé dřevěné stolky, což byly dříve na výhoz určené zbytky kulatin zase od mého táty. Ty jsme opracovali a přidali jim kovové nožky. Do loftu jsme ale dali i kousek sebe, a to konkrétně z naší chemické éry. Najdete tam třeba kádinky používané jako skleničky, odměrné válce jako vázy, prachovnici pro kávová zrna či sypaný čaj, Petriho misky s koupelovou solí a zkumavky plné koření.
Projekt vám funguje, evidentně to tedy děláte dobře. Už jste přemýšleli o podobné rekonstrukci na jiném místě, která by sloužila stejnému účelu?
Michaela: Nějaké myšlenky a plány už jsme ohledně dalšího pronájmu měli, šlo o výstavbu většího objektu, kam by se vešly aspoň dvě rodiny, ale vesmír nám ho zatím asi nepřeje. Takže se soustředíme na rozvíjení loftu. Například plátno s projektorem jsme tam přidali teprve minulý rok. Celkem nový je i koncept terasy, se kterou nám pomáhala kamarádka zahradní architektka, a spočívá v tom, že jsou na ní rostliny, jež rostou i okolo v Krušných horách. Říkáme tomu „krušnohorský truhlík“. Původně tam byla i vířivka, tu ale nahradil koupací sud.
Také jsme se účastnili projektu Orenky (malé stavby v přírodě vybavené moderní technologií, které mají tvarem, barvou a celkovým zpracováním připomínat místní nerosty, pozn. red.) jako autoři celého konceptu, kdy jsme půl roku vše konzultovali se studenty architektury, kteří tyto chatičky následně měli realizovat. Tam jsme se vyřádili jak v otázce udržitelnosti, tak i architektury, ke které máme oba hodně blízko, a chemie. A ten koncept byl takový, že když člověk putuje po Krušných horách, může přespat právě v těchto chatkách. Ovšem ani tenhle projekt zatím nedopadl, zadrhl se na komunikaci s obcemi.
Spousta majitelů nemovitostí, kteří také přemýšlí nad pronájmem a mají k místu nějaký citový vztah, to nakonec vzdá, protože se obává poškození. Jak tuhle výzvu překonáváte vy?
Jan: Je to samozřejmě hodně o důvěře, že ta komunita (myšlen je portál Airbnb, kde je nabídka pronájmu též umístěna, pozn.red.) sdružuje takové lidi, kteří se chovají normálně a slušně. Ale musím říct, že zatím jsem velmi spokojený. Nějaké krytí tam samozřejmě je, kdyby se cokoliv událo, a nám už se dokonce nějaké nepříjemnosti skutečně staly, ale vždy se to velmi pěkně vyřešilo v náš prospěch.
Michaela: My to máme tak, že jsme do loftu dali kousek sebe, bereme ho jako náš domov, a přesně tak to i prezentujeme. Lidé pak mají tendenci se tak i podle toho chovat. Samozřejmě, občas se něco zničí, to je zkrátka součást procesu. Na začátku jsem rozbité věci nesla hodně špatně, ale teď už to beru v klidu tak, že je buď opravíme, nebo koupíme nové.
Foto: loft v_podhuri/Se svolením
Kam se podívám, máte samá pozitivní hodnocení. Čím to podle vás je?
Michaela: Podle mě to je naším osobním přístupem. My jsme si to nastavili tak, že i když zrovna nejsme poblíž, tak s těmi lidmi neustále komunikujeme, jsme na příjmu, dáváme jim tipy, kam vyrazit na výlet, kde je dobré jídlo. Když máme čas, tak jim doneseme snídani a popovídáme si.
Jan: Ano, souhlasím. Když jedete někam do hotelu, tak ten pokoj je zkrátka anonymní. A ostatní jsou úplně stejné, nebo aspoň podobné. U žádného z nich si ale nepředstavíte žádnou konkrétní osobu, která tam žije, nebo jí to patří. Maximálně tak nějakého pána v obleku, který má deset takových hotelů po světě a je děsně bohatý. Tady ale můžete vidět dva konkrétní lidi, kteří jsou stejní jako vy. A je to jejich místo, kam pravidelně jezdí a starají se o něj i o své hosty. To určitě na hodnocení neubere.
Michaela: Ještě chci říct, že díky tomuto nastavení nám vzniklo už pár přátelství, kdy se k nám ti lidé pravidelně vrací a my zase jezdíme za nimi. Mezi hosty je i dost cizinců, teď k nám zrovna mají přijet na líbánky dva Korejci, pro které to bude zároveň i vůbec poprvé, co navštíví Evropu. A to je pro nás obrovská čest a nádherná zpětná vazba.
Když ještě zůstanu u toho osobního přístupu, dokážete si vůbec představit situaci, že byste pronajímali více nemovitostí najednou? Víte o někom, kdo by měl k hostům stejný přístup jako vy a mohli byste mu některé objekty svěřit do správy?
Jan: Když má člověk třeba 10 objektů, musí se spokojit s tím, že nemůže dělat všechno sám. Ani denní komunikaci se všemi hosty najednou by nezvládl. Za mě je tedy lepší mít toho méně s lepší kvalitou než hodně s nižší kvalitou. Ale to je obecně náš životní přístup.
Chtěli byste na závěr našim čtenářům něco vzkázat? Máte pro ně nějaké „moudro“?
Michaela: Ať se nebojí. Pokud cítíte, že máte jít po nějaké cestě, a věříte tomu, vyjděte. Nás taky spousta lidí odrazovalo, ale my si stáli za svým. Když jsem přišla do vyklizeného prázdného prostoru, už jsem tak nějak tušila, kde by co mělo být, a s Honzou jsme si řekli, že si do toho nenecháme nikým zasahovat. Tak, jak jsme si to vymysleli, tak jsme to i přetvořili.
Jan: Souhlasím. My jsme to zkrátka dělali pro sebe, jak se nám to líbí. A pořád to tak děláme, jen to vždy obohatíme o zkušenosti z našeho vlastního cestování. K lidem se chováme tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám. Což je vlastně i to moudro, které mohu předat dál.