Úspěšný život ve městě vyměnili za svůj sen. Tvůrci projektu Zapomenutá chalupa oživují historické stavení a ukazují cestu i jiným
Vybudovali jste kavárnu, založili pražírnu, pořádali festivaly, podíleli se na výrobě ginu. To bylo vaše společné podnikání, nebo jste měl každý svoji práci? A kdy nastal ten okamžik, že jste se tohle všechno rozhodli opustit?
Jan: Nejzásadnější projekt, který jsme od začátku dělali spolu, je budějovické Café Datel, které odstartovalo i další věci. Dávali jsme do toho veškerou naši energii a neustále, jako všichni ostatní, řešili udržitelnost provozu, tedy mimo jiné i to, jak dlouhodobě motivovat a rozvíjet členy týmu. Podařilo se nám vybudovat kvalitní zázemí, vyslat kolegy na kávové plantáže do Peru, Panamy a dalších zemí, podporovat je v soutěžení – a nakonec jsme se třemi z nich otevřeli ještě pražírnu Kmen Coffee, ze které se stal svébytný projekt. A k těmto projektům jsem po celou dobu dělal ještě práci designera.
Zásadní okamžik nastal po narození naší dcery, kdy jsme si uvědomili, že kombinace všech našich činností nám přerostla přes hlavu. Už dlouho jsme snili o zázemí na Šumavě, ale neplánovali jsme se odstěhovat z města natrvalo. Jenže přišlo dilema. Při koupi chalupy bylo jasné, že bude potřeba ji od základu zrekonstruovat, to se ale neslučovalo s našimi projekty ve městě, protože gastronomii nejde dělat kvalitně na dálku. A do toho byla ještě moje práce...
Došlo nám, že pokud budeme chtít dělat všechno, dobře nebudeme dělat nic. A hlavně – nejvíc by to odnesla naše čerstvě narozená dcera.
Zuzana: Nejdřív jsme si mysleli, že vše zvládneme. Vzpomínám si, jak jsem se s někým bavila o tom, co všechno chystáme, a ten člověk se zeptal, jak to chceme udělat. Já reagovala s úsměvem, že to nějak uděláme, že je to v pohodě. Ukázalo se, že není a nebude. Začali jsme tedy přemýšlet, čeho se vzdáme. Pro spoustu lidí jsme se nepochopitelně vzdali těch podniků, které jsme tak dlouho budovali. Ale stalo se to nejlepší, co se stát mohlo – podařilo se nám najít tři nové majitele z týmu, který jsme sami vytvořili. Podnik jsme jim prodali a dnes mu dávají energii, jakou my už dávat nemohli.
Vy jste měli spoustu možností, kudy se vydat dál, ale zvolili jste si právě chalupu, což podle mého pohledu byla ta nejsložitější cesta. Jak jste to tehdy vnímali vy?
Zuzana: Byli jsme přesvědčení, že to dáme všechno, i s domem. Dřív taky lidi měli děti a zvládali všechno ostatní, ale spousta věcí nám prostě nedocházela a viděli jsme je více optimisticky, než jak ve skutečnosti byly. Každopádně ten zásadní rozhodující faktor bylo narození dítěte. Nechtěla jsem, aby dcera strávila svoje dětství na městském hřišti, kde bych se bála nechat ji běhat bosou. Prostě jsem chtěla, aby mohla být co nejvíce v přírodě, což byla velká motivace.
Jan: Dnes to vidíme podobně, ale tenkrát jsme měli úplně jiný úhel pohledu. Pro mě osobně hrál velkou roli faktor jakéhosi sentimentu z dětství, kdy si pamatuju, že jsme vyšli před dům a mohli rovnou v zimě začít bobovat, čehož se ve městě už spíš nedočkáme. Zažít sníh, opravdová čtyři roční období, to byl můj motiv.
A proč jsme zvolili náročnou rekonstrukci? Viděli jsme, a pořád to tak vnímáme, že i mimo města je spousta brownfieldů a domů, kterým by stačilo dát základní péči a mohli by tam lidé v klidu žít. Pro většinu lidstva je ale mnohem snazší zastavět další kus pole nebo louky. To nám nedává smysl z hlediska přírodního ani kulturně-historického, vnímáme to trochu jako neúctu k tomu, co už tu vzniklo. A vlastně to nedává smysl ani z pohledu kvality života, protože pro nás je dům v satelitním městečku něco jako panelák naležato. Když přijdete na místo, které je obydlené stovky let, tak má nějakou osobitou atmosféru a okolo stojí mohutné stromy. To nikdo ze dne na den nepostaví. I tohle nás dovedlo k přesvědčení, že svoje bydlení chceme řešit jinak.
I po tom všem, co s chalupou děláte, napadla vás možnost, že byste ji v budoucnu využili jako „byznysový prostředek“ pro turisty a odstěhovali se jinam? Nebo je to už napevno váš domov a jinak to nebude?
Jan: Jak se říká, nikdy neříkej nikdy, stát se může tisíc věcí. Na druhou stranu si myslím, že způsob, jakým k tomuto místu přistupujeme a jak složitá je rekonstrukce, tak tím více tu zakořeňujeme. Všude, kam se tady podívám, vidím veškerou naši dřinu a nedokážu si představit, že si za pár let řeknu, že půjdu zase jinam. Na druhou stranu je ale možné, že z hlediska možností pro naše děti budeme řešit třeba dostupnost konkrétní vysněné školy. Ale pro tuhle chvíli to tak vůbec nevypadá. Když to shrnu, těch vah a protivah je tak moc, že zodpovědně říct, co bude za pár let, prostě nejde. Navíc, po čtyřech letech práce jsme teprve zhruba ve třetině toho, co je potřeba udělat. Ale dům je obrovský a na krásném místě – chtěli bychom, až bude hotový, dát jeho polovinu k dispozici návštěvám zvenku.
Když se člověk podívá na váš Instagram, tak u prvního příspěvku píšete, že jste se touto chalupou původně odmítli zabývat a hledali jste dál. Co tedy bylo to rozhodující kouzlo, které vás k ní přivedlo zpátky?
Zuzana: Za to může excelová tabulka. (smích) Honza měl skvělou tabulku, kde bylo úplně všechno od sněhové pokrývky přes kvalitu vzduchu a dostupnost vlakem až po cyklostezky v okolí.
Jan: Ale vůbec ne! Pravda je, že tabulku jsem sice měl, ale nakonec stejně rozhodly obyčejné emoce. Než jsme chalupu koupili, tak jsme hledali několik let. Projeli a prochodili jsme snad celou Šumavu. Zapomenutá chalupa je za posledních deset let jedním ze dvou domů, který nás chytil jak místem, tak i tím, jaký je. Hledali jsme starý dům, který si říká o záchranu a který má atmosféru. V našem případě to byl ručně tesaný krov, sklepy s kamennými klenbami, staré dřevěné stropy nebo šindelová střecha. Taky jsme nechtěli dům v zástavbě, ale ve volné krajině. To už je velká vzácnost, najít dům, který není obklopený jinými domy.
Máme dokonce i vlastní potok. Naše místo má samozřejmě i negativa: kvůli chudé půdě tady nejde skoro nic pěstovat a v zimě nemáme moc slunce, protože jsme na severní straně kopce. Ale ta kombinace charismatu jak místa, tak domu samotného, ta rozhodla.
Přemýšleli jste nad tím, že byste víc rozjeli influencerský aspekt rekonstrukce? Váš Instagram, kde sdílíte svůj pokrok, je úspěšný a má kvalitní obsah...
Jan: Funguje to spíš tak, že mám vždycky nějakou věc, kterou chci vyjádřit a tím si vyčistit hlavu. Napíšu text, dám ho přečíst Zuzce a pak to vydáme. O cestě influencerů, jak je všichni známe, jsme nepřemýšleli. Profil sleduje hodně lidí, a tak nám chodí nabídky spolupráce, některé docela bizarní. Píšeme o tom, jak děláme věci z přírodních materiálů, jak používáme kameny, které jsme v potu tváře vydolovali z louky, jak děláme hliněné omítky a klasickou ruční tesařinu – a pak nám napíše betonářská firma, zda bychom výměnou za spolupráci nechtěli na louku jejich betonové prefabrikáty.
Nevím, jestli se influencerstvím dá, nebo nedá uživit, pro nás to není téma. My píšeme a fotíme z úplně jiných důvodů, je to spíš osobní zpověď. Myšlenku osvobodíme jako džina z lahve, takže se jí už nemusíme dál věnovat. Pro nás je to v podstatě terapie.
Zuzana: Popravdě, s tímhle typem práce máme trochu problém, protože v gastronomii se nám zdálo, že každý druhý chce být influencer a kritik. Takže jsme vůči tomu získali určitou averzi. Já chápu, že je to asi skvělé, když má člověk pocit, že ovlivňuje názory lidí, ale… Nemyslím to nijak ve zlém, sami nějaké sledujeme, jen to prostě není naše cesta.
Jan: Hlavně nemáme pocit, že jimi sami jsme. Známe sice určité principy toho, jak by se měly dělat sociální sítě, ale když si vezmu ty nejčastější, porušujeme snad úplně všechny. Neděláme videa, píšeme s dlouhými prodlevami, texty jsou příliš dlouhé… Asi se prostě influencery být nesnažíme – a přesto ten příběh sleduje přes dvacet tisíc lidí.
Možná to děláte i proto, že chcete předat lidem nějaký smysluplný vzkaz...
Jan: Pro nás je důležitá myšlenka, že není cesta všechno bourat a místo toho postavit novostavby. To, co děláme, je naše vlastní reakce na současný přístup k bydlení, ke stavebnictví a k vládě developerů.
Snažíme se ukázat, že rodina s malým dítětem může mít i jiný sen než byt 3+1 blízko metra, že jde žít jinak. A hlavně, cítíme, že to má smysl. Potkáváme fantastické lidi a máme si s nimi i co říct. Paradoxně máme pocit, že jsme si tu s lidmi mnohem blíž, přestože jsme od sebe fyzicky mnohem dál. Fungujeme tady tak, že když někdo přijede na návštěvu, strávíme spolu hodně času. Po první hodině dojdou povrchní témata a po třech hodinách už se bavíme o otázkách života, vesmíru a vůbec.
Zuzana: Řekla bych, že ty vztahy se tady prohlubují více než ve městě. Tam jsme měli na dosah více kamarádů, bylo samozřejmě mnohem snazší se s nimi potkat, ale méně do hloubky. Nemuseli jsme se o to vlastně ani snažit. Pro to, abychom se potkali tady, už musí člověk udělat něco navíc, takže ta kvalita setkání je řádově vyšší.
Během náročné rekonstrukce přichází na mysl mnoho pochybností a momentů, kdy to má člověk chuť vzdát, ale pak se zahledí na výsledky tvrdé práce...Foto: Zapomenutá chalupa/Se svolením
Nechybí vám částečně ten podnikatelský frmol? Ten adrenalin, že se každý den něco děje, že potkáváte stále nové lidi...
Jan: I tady se pořád něco děje. Máme se sebou samými problém, že nevydržíme nic nedělat. Nevydržíme jen u toho, že máme práci, která nám vydělává peníze, a volný čas, byť ten teď věnujeme rekonstrukci. Nakonec stejně vymyslíme něco dalšího. Zuzka například nedávno organizovala Šumavský kávový festival.
Zuzana: To nebyla úplně moje iniciativa, navezli mě do toho kamarádi, ale ohromně mě to bavilo. Připomněla jsem si, jak je úžasné dělat věci, které jsou zdrojem okamžité zpětné vazby, kdy člověk na vlastní oči vidí, že akce je skvělá a spousta lidí se baví. Je hned vidět ten výsledek. Je to dost návykové a docela dost mi to chybí. O to víc jsem ráda za podobné příležitosti, kdy se sice na chvíli úplně vyšťavím, ale za to dostanu příval dopaminu.
Jan: Když jsme dělali festivaly, tak se tři čtvrtě roku vše připravovalo a pak přišly tisíce lidí. My jsme viděli tu jejich energii a dostali jsme ji zpátky. V gastronomii jsme, jak říká Zuzka, dostávali každý den feedback, což nás vždycky nabíjelo i posouvalo dál. Ale záchraně domu v horách se věnujeme už čtyři roky, ještě nějaký čas to potrvá a hlavní feedback je ten, že máme spoustu dluhů. (smích)
Tím, že jste rozjeli podnikání, jste si splnili svůj sen. Měli jste a máte ten samý pocit i při rekonstrukci chalupy? Tím myslím, zda si někdy říkáte – ano, tak teď zase žijeme svůj sen?
Jan: Myslím si, že ano. Nicméně právě teď je taková těžká, možná až kritická chvíle celé stavby, protože dneska měla být už hotová střecha. Jenže tenhle rok je extrémně deštivý a my zjistili, že střecha ještě další dva měsíce hotová nebude. Spát a žít pod tenkou plachtou jeden týden je adrenalin, dělat to půl roku, zatímco padají srážkové rekordy, to je na psychologa. Budeme rádi, když to stihneme do prvního sněhu.
Takže na jednu stranu děláme to, co jsme chtěli dělat, na tu druhou nemáme prostor si to užívat, protože mimořádná náročnost letošních prací to přebíjí. Ala jakmile střecha bude, tak si to budeme užívat stejně jako celé ty čtyři roky. Kdo nezažil na vlastní kůži, nemá tušení, jaké to je nemít střechu nad hlavou.
Změnila rekonstrukce a všechno, co jste za poslední čtyři roky zažili, nějakým zásadním způsobem vaši osobnost? Nahlížení na svět, přístup k sobě samým, nějaký váš světonázor...
Zuzana: Mně samotné přijde, že jsem ten stejný člověk, který vedl kavárnu a byl zvyklý se každý den potkat se stovkami lidí. Nepřipadám si vůbec jiná, snad jsem možná méně roztěkaná.
Jan: Já to vnímám trochu jinak. Životní lekce, kterou si odnášíme ze všeho, co jsme kdy dělali, je, že přestože se nám vše může zdát dopředu jasné a myslíme si, že víme, jak to dopadne, pravděpodobně proběhne jinak. Každá taková zkušenost je obrovský proces učení. My jsme si třeba po první fázi rekonstrukce, kdy jsme zobytnili pár pokojů, mysleli, že víme, jak stavbu dál dělat, protože to bude úplně stejné. Nebylo.
U toho mě tak napadá, že možná jeden z dalších důvodů, proč to všechno sdílíme na Instagramu, je předání dosavadních zkušeností dalším lidem. Tohle bylo skvělé u kavárny nebo pražírny, kde jsme předali veškeré svoje know-how a zkušenosti novým majitelům, kteří jsou dodnes naši přátelé. U 250 let starého domu mám pocit, že je ohromná spousta věcí, na které jsme sami tvrdě přišli. A teď se ptáme – jak s nimi naložit? A tak je sdílíme. Třeba díky těm pár slovům a fotkám udělá pár lidí věci jinak. A třeba to změní něco většího. Efekt motýlích křídel.
