„Pro kamarádku jsem se jako gay stal užitečným dárcem spermatu,“ vzpomíná David. Kde je konec jeho dítěti, bohužel neví
Davide, kde se vůbec vzalo vaše rozhodnutí, mít dítě s kamarádkou?
Byli jsme si hodně blízcí. Ona dlouho nemohla najít protějšek a celkem na ni už doléhal věk. Nechtěla mít dítě po čtyřicítce, takže když se k těm kulatinám začala pomalu blížit, mateřství se pro ni stalo naprosto zásadní. Tehdy se mi zdálo, že celý ten nápad vznikl docela přirozeně a spontánně. Já jsem byl taky sám a rozhodně se mi nijak nepříčilo mít rodinu. A to bylo samozřejmě se ženou mnohem jednodušší… (smích) Dnes se na to dívám přece jen z jiného úhlu.
Z jakého?
Myslím, že mě kamarádka jednoduše využila. Nevím, jaký měla přesně plán, ale dnešním pohledem se cítím jen jako užitečný dárce spermatu, se kterým se nijak víc nepočítalo. Pořád se s tím snažím nějak vypořádat, srovnat si to v hlavně a zpětně najít nějaké signály, které mi měly napovědět, co ona zamýšlí… Zatím se mi to ale moc nedaří.
Vy jste plánoval, že s vaší heterosexuální kamarádkou budete žít a společně budete vychovávat dítě?
Přímo takhle asi ne. Oba jsme byli docela samostatní a měli rádi své soukromí. I když jsme neměli partnery, soukromý život jsme měli. A neumím si moc představit, jak by to mohlo fungovat v jedné domácnosti. Moje představa byla spíš modelem podobná střídavé péči – ale samozřejmě tak, že já bych byl něco jako „táta na návštěvu“ a táta, který se stará, vyzvedává ze školky, je k ruce, když je potřeba. Prostě jak by kamarádka uznala za vhodné a jak by potřebovala.
Vyjasnil jste si tuhle představu s vaší kamarádkou?
Přiznávám, že jsem to asi celé hodně podcenil. Považoval jsem náš vztah za docela pevný a vlastně mě ani nenapadlo, že by bylo potřeba nějak víc mluvit o tom, jak to všechno bude. Řekl jsem kamarádce, že jí a dítěti budu prostě k dispozici, zároveň jsme se ale domluvili na tom, že mě neuvede jako otce. V rovině právní z toho pak plyne řada věcí a mně se zdálo celkem pochopitelné, že mým otcovstvím nechce být nijak vázaná – i když by to znamenalo třeba alimenty z mé strany. Jistě, že by to byla určitá jistota i pro mě – a zpětně je jasné, že jsem na to rozhodnutí doplatil – ale ona byla matka, která bude primárně dítě vychovávat. Nepovažoval jsem za správné jí do toho víc mluvit.
Když se vaše dítě narodilo, jak se vaše vztahy vyvíjely?
Zpočátku se zdálo, že všechno bude v pohodě. Prvních pár týdnů pomáhala kamarádce její matka, když se situace uklidnila, začal jsem se taky trošku zapojovat. Ale postupně jsem začal mít dojem, že by byla kamarádka radši, kdybych se stáhnul. Tak jsem jí začal dávat víc prostoru a ta naše vazba se postupně začala přetrhávat. Mrzelo mě to, ale nepřikládal jsem tomu váhu ve smyslu tom, že bychom se úplně přestali vídat. Jenže když měla pak kamarádka nastoupit do práce, oznámila mi, že se kvůli tomu stěhuje na druhý konec republiky. Nic jsem s tím dělat nemohl. A bylo mi jasné, že tím moje role vlastně končí.
Zkusil jste kamarádku nějak konfrontovat?
To nemělo smysl. Formálně otec nejsem – a souhlasil jsem s tím. A pohádat se kvůli něčemu, co bych stejně nezměnil? Nechal jsem je jít. Ve skrytu duše jsem doufal, že udržíme alespoň nějaký kontakt. Ale nestalo se. Možná jsem měl víc bojovat, nevím. Pořád v tom nemám jasno.
Takže své dítě už nevídáte?
Ani nemůžu, v tuto chvíli ani nevím, kde je. Od přátel jsem se jen dozvěděl, že si kamarádka našla partnera, znovu otěhotněla a všichni se odstěhovali do zahraničí. Začala nový život, má rodinu, kterou vždycky chtěla – a já jen doufám, že dítě, které měla se mnou, má její partner rád. Nic jiného mi nezbývá. Rozhodně nejsem ten typ, co by se sebral a jel jí bůhvíkam zničit vše, co si vybudovala. Vždyť kdo ví, co o tom, s kým první dítě má, svému partnerovi řekla…
Není vám líto, že vaše dítě vlastně ani neví, že jste jeho otec?
Samozřejmě, že je. Ale věřím, že se má dobře a žije ve spokojené rodině. Jestli mu kamarádka někdy řekne, jak to všechno bylo? To nevím. Pokud ano, tak jsem tu – kdyby mě můj potomek vyhledal, určitě ho přijmu. Sám nic takového ale dělat nebudu. Kamarádka má, co chtěla, a vlastně jí to i po tom všem přeju. I když jsem byl tím, kdo se jí v danou chvíli hodil, rozhodl jsem se svobodně. Byl jsem otevřený všem možným variantám zapojení se do péče, ale jak se ukázalo, já jsem do té rovnice možná už od počátku zahrnutý nebyl. Takže se na to snažím začít dívat jinak – tak, že jsem udělal svým způsobem dobrý skutek. A jak známo, ty bývají po zásluze potrestány…
Jméno respondenta bylo z důvodu zachování anonymity změněno.