Češi šetří na vlastní bydlení nejdéle v celé Evropě. Jak tato krize dopadá na LGBTQ+ komunitu?

Vývoj cen bydlení v Česku za posledních deset let

Ceny bydlení v České republice za posledních deset let zaznamenaly výrazný růst, který je neúměrný růstu průměrných příjmů obyvatel. V roce 2013 byl průměrný metr čtvereční nového bytu v Praze dostupný za cenu kolem 50 000 korun, zatímco dnes se pohybuje kolem 104 000 Kč. Tento trend je patrný nejen v Praze, ale i v dalších městech a obcích po celé republice. Hlavními příčinami růstu cen nemovitostí jsou omezená nabídka bytů, složitý proces schvalování staveb a nedostatečná podpora ze strany státu.

Ekonomický růst a rostoucí poptávka po bydlení v Praze a dalších velkých městech však přispěly nejen ke zvýšení cen nemovitostí, ale zároveň také k vyšším nájmům, o čemž bude ještě řeč. Tento nárůst je způsoben nejen rostoucí poptávkou po nájemních bytech, ale poměrně vysokými cenami energií , inflací a ekonomickými nejistotami.

V roce 2020 a 2021 se ceny nemovitostí na krátkou dobu stabilizovaly, což bylo způsobeno covidovou pandemií, která zpomalila trh s bydlením. Nicméně, od druhé poloviny roku 2022 začaly ceny opět prudce růst (následkem válečného konfliktu na Ukrajině), což mimo jiné vedlo k obecnému zhoršení dostupnosti bydlení. Jak stručně uvádí Miroslav Linhart ze společnosti Deloitte: „Dostupnost vlastního bydlení v Česku zůstává nadále špatná a zatím to nevypadá na změnu.“

Současný stav

Dnes je situace na českém realitním trhu takřka kritická. Kromě vysokých cen nemovitostí se Češi musí potýkat také s drahými hypotékami. Česká národní banka zvýšila úrokové sazby, což vedlo ke zdražení hypoték, které jsou v současné době páté nejvyšší v Evropě. Hypoteční sazby v ČR se pohybují kolem 6 %, což mnoha lidem znemožňuje pořízení vlastního bydlení. V důsledku toho se mnoho Čechů uchyluje k nájemnímu bydlení nebo hledá alternativní řešení, jako je například spolubydlení. Kromě vysokých hypotečních sazeb je také problematický pomalý proces schvalování a výstavby nových bytů. V Česku bylo dokončeno pouze 2,8 nových bytů na 1000 obyvatel, což je pod evropským průměrem, a to dále zvyšuje tlak na ceny.

Podle nejnovějších statistik je Praha na druhém místě mezi evropskými městy, co se týče nákladů na pořízení bydlení, hned po Amsterdamu. Zatímco v Amsterdamu potřebuje člověk v průměru 15,1 ročních platů na pořízení bydlení, v Praze je to 13,5 ročních platů. Pro porovnání, v Dánsku a Norsku stačí k nákupu bytu méně než pět ročních výplat. Průměrná cena nových bytů v Praze dosahuje 104 tisíc Kč za metr čtvereční, což je meziroční nárůst o více než devět procent. Vyšší ceny v Evropě jsou pouze v několika státech, jako je Rakousko nebo Izrael, kde ceny za metr čtvereční přesahují 130 tisíc Kč.

Současná situace s bydlením má také širší ekonomické dopady. Vysoké náklady na bydlení ovlivňují dostupnost pracovní síly, což představuje problém zejména pro velká města, která potřebují přitáhnout a udržet klíčové pracovníky. Praha například plánuje výstavbu několika tisíc městských nájemních bytů se zvýhodněným nájemným, aby zmírnila tento problém. Další komplikací je stále rostoucí nájemné, které se v Praze meziročně zvýšilo na 402 Kč za metr čtvereční, což staví město na 24. příčku z necelých 60 sledovaných evropských měst, a činí bydlení ještě méně dostupným pro střední třídu.

Dopady na LGBTQ+ komunitu

Nedostupnost bydlení má samozřejmě značný dopad na všechny obyvatele, ale některé skupiny jsou obzvláště zranitelné. Jednou z těchto skupin je LGBTQ+ komunita. Některé studie totiž naznačují, že LGBTQ+ lidé mohou čelit diskriminaci jak při hledání bydlení, tak při sjednávání podmínek nájemného či hypoték.

Například v některých zemích, včetně České republiky, čelí LGBTQ+ jednotlivci a páry vyšším nákladům na bydlení, protože jsou často nuceni hledat bydlení ve větších městech, kde je větší míra akceptace a tolerance. Tyto oblasti jsou zároveň dražší, což činí bydlení méně dostupným. Výzkum Evropské agentury pro základní práva (FRA) z roku 2020 také ukázal, že LGBTQ+ lidé častěji čelí diskriminaci a nevraživosti ze strany sousedů, což může vést k obtížím s hledáním dlouhodobého bydlení. FRA uvádí, že přibližně 6 % LGBTQ+ respondentů v Evropě zažilo diskriminaci při hledání bydlení za posledních 12 měsíců, což ukazuje, že diskriminace a stigmatizace mohou hrát roli v dostupnosti bydlení.

Zahraniční studie, zejména z Velké Británie a USA, přinášejí další znepokojivé výsledky. Podle organizace Stonewall až 1 ze 10 LGBTQ+ lidí ve Velké Británii čelil diskriminaci při hledání pronájmu. Podobně i studie Urban Institute v USA zjistila, že LGBTQ+ páry měly méně šancí získat pronájem ve srovnání s heterosexuálními páry. Tyto studie naznačují, že diskriminační praktiky vůči LGBTQ+ lidem nejsou nijak výjimečné. 

Kromě toho LGBTQ+ jednotlivci a páry častěji žijí sami nebo bez podpory rodiny, což může ztížit jejich přístup k mezigenerační finanční pomoci, která je pro mnoho mladých lidí v Česku klíčová při získávání vlastního bydlení. Podle sociologa Martina Luxe z Akademie věd je právě mezigenerační výpomoc jedním z faktorů, který umožňuje části mladých Čechů pořídit si vlastní bydlení. LGBTQ+ osoby však často tuto podporu nemají kvůli napjatým rodinným vztahům nebo jiným sociálním bariérám.

LGBTQ+ komunita má bohužel i nepříjemně veliké zastoupení mezi bezdomovci, což se ale více týká zahraničí
Foto: Adobe Stock

Nad rámec těchto obtíží jsou LGBTQ+ lidé také nadměrně zastoupeni mezi bezdomovci, a to zejména mladí LGBTQ+ jedinci. Například v USA tvoří LGBTQ+ mládež 20–40 % všech mladých bezdomovců, přestože tvoří pouze asi 5–10 % celé populace. Tyto údaje poukazují na hlubší systémové problémy v přístupu k bydlení pro LGBTQ+ komunitu, které jsou často způsobeny diskriminací, stigmatizací a nedostatečnou podporou ze strany rodin a společnosti.

Možná řešení a výhled do budoucna

Zlepšení situace na trhu s bydlením v Česku vyžaduje komplexní přístup. Jedním z řešení je zvýšení počtu dostupných bytů prostřednictvím zjednodušení stavebních předpisů a povolení. Rychlejší výstavba by také mohla být podpořena novým stavebním zákonem, který však zatím naráží na problémy s digitalizací. 

Další důležitou změnou by mohlo být zajištění dostupnějších hypoték a podpora developerských projektů zaměřených na výstavbu cenově dostupných bytů. Soukromí developeři by měli být motivováni k výstavbě dostupnějších bytů, například formou daňových úlev nebo dotačních programů.

V dlouhodobém horizontu je však klíčové změnit přístup k bytové politice a rozvíjet nájemní bydlení jako plnohodnotnou alternativu k vlastnickému bydlení. Tento model by mohl zmírnit tlak na realitní trh a učinit bydlení dostupnějším pro širší okruh lidí, včetně zranitelných skupin, jako je LGBTQ+ komunita.

Situace na trhu s bydlením v České republice je obecně složitá a vyžaduje cílené a systematické zásahy jak ze strany státu, tak ze strany soukromého sektoru. Pokud budou přijata efektivní opatření, může se dostupnost bydlení v Česku zlepšit. Bez těchto zásadních změn však zůstane bydlení pro mnoho lidí, včetně LGBTQ+ komunity, těžko dosažitelným cílem.