Poprvé se o sebevraždu pokusil ve dvanácti letech. Příběh „jiného“ chlapce z polské vesnice pokračuje v Praze
Iwane, tvůj příběh je opravdu silný a inspirující. Pojďme na začátek. Mohl bys nám popsat, jaké bylo vyrůstat v malé polské vesnici v rodině, která se od místních obyvatel tolik odlišovala?
Mé dětství bylo skutečně dost odlišné od toho, co zažívaly ostatní děti v naší vesnici. Moje rodina byla neobvyklá už jen tím, že jsme mluvili několika jazyky. Táta byl Čech, mamka Maďarka, a přestože jsme žili v Polsku, doma jsme mluvili mixem těchto tří jazyků. V tomhle malém prostředí, kde se vše dělalo podle tradic a zvyklostí, jsme byli vnímáni jako cizinci, i když jsme tam žili už celé roky. Lidé se na nás dívali s nedůvěrou, protože jsme se odlišovali nejen jazykem, ale i myšlením a životním stylem. Navíc maminky strana rodiny má tmavší pleť a zdědil jsem ji i já. Víc jsem vyčnívat už opravdu nemohl.
Jaký dopad to mělo na tvé dětství a vztahy s vrstevníky?
Ostatní děti mě viděly jako někoho cizího, někoho, kdo nezapadá. Ve škole jsem měl pár kamarádů, ale doma jsem byl většinou sám. Trávil jsem hodně času sám u sebe v pokoji, sledoval filmy a seriály, učil se anglicky. Přátelé ze školy mi trochu pomáhali, ale doma jsem se cítil izolovaný. To vedlo k tomu, že jsem se často cítil osamělý a nepochopený. Bylo pro mě těžké najít někoho, kdo by mi rozuměl.
Kdy sis poprvé uvědomil, že se něco děje, že tvoje osamělost přerůstá v něco vážnějšího?
Poprvé jsem si to uvědomil, když mi bylo dvanáct let. Byl jsem tehdy hrozně zmatený a bezradný. Měl jsem pocit, že nic nedává smysl, že jsem zbytečný a že nikdo kolem mě nechápe, jak se cítím. Byl to takový tlak zevnitř, který jsem nedokázal ventilovat jinak než myšlenkami na to, že bych raději nebyl. To mě vedlo k prvnímu pokusu o sebevraždu.
To muselo být velmi těžké pro tebe i pro tvé rodiče. Jak se ti snažili pomoct?
Byli úplně zoufalí. Myslím, že tehdy ještě úplně nerozuměli tomu, co se se mnou děje. Snažili se mi pomoci, jak nejlépe mohli, ale v naší vesnici nebyla dostupná žádná odborná pomoc. Táta mě každý den vozil do školy, což bylo čtyřicet minut jízdy, a snažil se mi být oporou, ale já jsem byl prostě zavřený ve svém vlastním světě. Když jsem začal chodit na střední školu, doufali, že změna prostředí mi pomůže. Ale stalo se spíš to, že se mé problémy prohloubily.
Jak se projevovaly tvé problémy během střední školy?
Začal jsem bojovat se silnými depresemi a úzkostmi. Do toho přišlo sebepoškozování jako způsob, jak se vypořádat s tou emocionální bolestí. Byl to můj jediný způsob, jak se vypořádat s tím vším, co se ve mně hromadilo. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil, ani s rodiči. Cítil jsem se jako totální outsider, někdo, kdo není dost dobrý, aby žil. To vedlo k dalším pokusům o sebevraždu. Nakonec jsem střední školu přerušil, protože jsem prostě nebyl schopný pokračovat. Rodiče se rozhodli, že mě pošlou do Čech k tetě a strýci v naději, že když se změní moje prostředí i okolí, třeba se najdu a srovnám.
Předpokládám, že přestěhování do Čech bylo pro tebe velkou změnou. Jak jsi to nesl?
Věřil jsem, že v Praze to bude jiné, že město mi přinese úlevu, že konečně najdu místo, kam patřím. Ale ukázalo se, že to nebylo o tom, jestli jsem v na vesnici nebo ve městě, v Polsku nebo v Čechách. Problémy jsem si přinesl i za hranice s sebou. Praha je krásná a fascinující, ale já se tam cítil stejně ztracený a osamělý jako předtím. Moje deprese se jen zhoršily. Můj stav došel do bodu, kdy už jsem to nedokázal zvládnout a musel jsem být hospitalizován na psychiatrii.
Jaký byl ten pobyt v psychiatrické nemocnici a jak ti pomohl?
Byl to pro mě zlomový bod. Ačkoliv jsem se toho zpočátku bál, pobyt v nemocnici mi poskytl prostor, kde jsem se mohl konečně začít léčit. Poprvé jsem dostal správnou diagnózu (bipolární afektivní porucha) a začal jsem podstupovat terapii. Terapeutka, se kterou jsem pracoval, mi pomohla otevřít se a pochopit, co se se mnou děje. Největším průlomem bylo, když jsem se konečně dokázal přijmout takový, jaký jsem. Coming out pro mě znamenal osvobození, možnost být sám sebou bez strachu z odmítnutí.
Coming out je velký krok, obzvlášť pokud už jsi zápasil s takovými problémy. Jak tě přijetí tvé orientace ovlivnilo dál?
Přijetí mé orientace mi přineslo velkou úlevu, ale zároveň to otevřelo další výzvy. Najít lásku a vybudovat si zdravý vztah bylo a stále je velmi těžké. Kvůli své poruše prožívám extrémy – buď jsem v manické fázi, kdy mám pocit, že všechno je úžasné a že jsem našel „toho pravého“, nebo naopak propadám do hluboké deprese, když se vztah nezdaří. Bohužel se mi zatím daří nacházet jen krátkodobé vztahy nebo jednorázové záležitosti, což mi způsobuje další emocionální zklamání.
Co děláš, když přijde další zklamání? Jak se s tím vyrovnáváš?
Není to jednoduché. Snažím se pracovat na tom, abych se příliš neupínal na očekávání, která mám od vztahů. Docházím pravidelně na terapii, kde se učím, jak zvládat své emoce a jak se postavit zklamání. Hodně mi pomáhá také to, že mám okolo sebe pár blízkých přátel, kteří mě podporují a rozumí mi. Naučil jsem se také více dbát na své duševní zdraví – udržovat si zdravé rutiny, starat se o sebe, dávat si pozor na spouštěče, které mohou způsobit další propad do deprese.
Co ti v současnosti dává největší smysl a co ti přináší radost?
Myslím, že se postupně učím nacházet smysl v malých věcech. Mám radost z úspěchů v práci, i když to může znít banálně. Každý den, který zvládnu bez větších potíží, je pro mě vítězstvím. A i když je pro mě hledání lásky těžké, stále věřím, že někde tam venku je někdo, s kým najdu štěstí. Zároveň se snažím být sám k sobě laskavější a přijímat fakt, že moje cesta k sebepřijetí a štěstí může trvat déle, než bych si přál.
To je důležitá myšlenka. Co bys poradil lidem, kteří procházejí něčím podobným, co jsi prožíval ty?
Největší rada, kterou bych mohl dát, je nebát se vyhledat pomoc. Když jsem byl mladší, měl jsem pocit, že musím všechno zvládnout sám, ale to byla chyba. Není slabost přiznat, že potřebujete pomoc, ať už je to v podobě terapie, podpory od přátel nebo rodiny. Je také důležité přijmout, že uzdravení je proces, který může trvat. Někdy to znamená, že musíte projít temnými chvílemi, abyste se dostali k lepším zítřkům. A hlavně – nikdy neztrácejte naději. I když se věci zdají bezvýchodné, vždycky existuje cesta, jak najít světlo na konci tunelu.
