„Jsem muž na rodičovské. Lidé mě považují za podpantofláka, nebo za hrdinu, nejsem ani jedno,” tvrdí Marek. Na jaké problémy naráží?
Marku, jak vlastně došlo k tomu, že jste se rozhodl jít na rodičovskou dovolenou?
Mohl bych začít obšírně tím, že mám tři mladší sourozence a vždycky jsem se o ně rád staral. Taky bych mohl zdůraznit, že děti jsem vždycky miloval. Ne, že by moje žena děti nemilovala… (smích) Vlastně se mě na tohle ptá prakticky každý – a je tak tím pádem zřejmé, jak exoticky i v roce 2024 muž v Česku na rodičovské dovolené působí. Proto pak musím téměř na potkání každému vysvětlovat, jak „se to stalo“. Jako by bylo nutné za tím, že pečuju o vlastní dítě, hledat něco tajuplného. Ale dobře, přiznávám, bylo to rozhodnutí, které je možné vysvětlit docela racionálně. Pracuju ve školství a vydělávám výrazně méně než moje žena. Na rodičovské bych tak „skončil“, i kdybych měl k dětem vztah jako Herodes… (smích)
Rozhodně nechci naznačovat, že ženy – na rozdíl od mužů – disponují nějakou „superschopností“, která je k péči o děti předurčuje. Ale stejně by mě zajímalo, jak vypadaly první dny, kdy jste byl se synem doma sám…
Myslím, že tu superschopnost nemá nikdo. Nebo minimálně u nás doma se rozhodně neprojevila u ženy a ani u mě. Vyčerpaní jsme byli oba stejně, nevyspalí a frustrovaní taky. (smích) Myslím, že nikdo si to, jak rodičovství vypadá, nedokáže představit, dokud ho nezažije na vlastní kůži. A jaké byly moje první dny? Troufnu si říct, že stejně tak hrozné, jako by byly, kdyby byla doma moje žena. Ono dítěti je jedno, která z pečujících osob je zrovna po ruce. Brečí, nespí, je nespokojené… nebo se naopak chová jako andílek, což se ale zrovna často neděje.
Na rodičovské dovolené jste aktuálně druhým rokem, mohl byste novopečené rodiče uklidnit tím, že „bude líp“? Jak moc se vaše rodičovská rutina proměnila?
Zatím ne, o moc líp není. (smích) Ale musím zároveň dodat, že si nedovedu představit smysluplněji vynaložený čas než na péči o syna. I když by se mohlo zdát, že rodič doma s dítětem zabředne do toho pečovacího stereotypu, až mu to vymyje mozek, sám nic takového nezažívám. Beru to vše jako velkou výzvu a zkušenost, která mě taky hodně posunuje osobnostně.
Co na váš výkon říká manželka? A jak vůbec k „výměně rolí“ přistupuje ona?
My jsme o tom, jak si rozdělíme povinnosti, mluvili ještě předtím, než jsme začali plánovat rodinu. Takže jsme se dopředu domluvili, že ona bude pracovat a já se budu starat o naše potenciální děti. Ono to někomu může znít celé divně, moje žena je velice milující člověk, ale pokud bychom se pohybovali někde v rovině běžných stereotypů, tak u nás jsou ty role prostě naopak. Naprosto nám to tak vyhovuje a už když jsme se brali, věděli jsme, jak jsme nastavení. Takže teď jsem doma, starám se o syna, vařím, peru a manželka chodí do práce. Nevidím na tom nic špatného, všechno bezvadně klape. Ale málokdo mi to věří. (smích)
Lidé nevěří, že se o syna dokážete postarat?
Nejen to. Oni vůbec nechápou, že jsem si tu péči o něj vybral. Vlastně klasické reakce jsou v základu dvě. Ta první se týká toho, že jsem chudák. Pod pantoflem. Chlap, kterému nezbylo nic jiného, než uhnout vlastní kruté ženě toužící po kariéře a zůstat se starat doma o dítě. A ta druhá, ta ze mě dělá vlastně hrdinu. (smích) Třeba když přijdu se synem k pediatričce, už v čekárně obvykle přijde řeč na to, jak jsem skvělý, že jdu se synem k doktorovi. Když pak reaguju, že to je součást běžné péče o dítě, tak ostatní matky jsou z toho často úplně v šoku. Že prý by to jejich manželé nezvládli. A že ony by to po nich ani nechtěly…
Jaký je podle vás důvod toho, že v Česku je muž na rodičovské dovolené stále „vzácný úkaz“?
Svůj podíl na tom určitě má všechno to, co jsem už řekl. Ženy mají pocit, že péči o dítě muž nezvládne. Panuje tu taky velké stigma ohledně pečujících mužů. Muži přece dělají kariéru. A ženy zase pečují o děti. Já si ale myslím, že kdyby u nás byla rovnost ve výdělcích žen a mužů a obecně rovnost na trhu práce, řada mužů by ráda na rodičovskou dovolenou šla – třeba alespoň se ženou půl na půl. Jenže tuzemské podmínky jim to nedovolují – a rodiny si nemohou dovolit takový pokles příjmů, který by „hlava rodiny na rodičovské“ znamenala. Takže by se to dalo shrnout tak, že otcové na rodičovské nejsou spíš proto, že nemůžou, ne že by nechtěli. Roli v tom ale hraje i celý český systém.
Narážíte na samotný koncept rodičovské dovolené tak, jak je u nás zažitý?
Přesně tak, nikde v zahraničí rodiče nebývají s dětmi doma tak dlouho jako u nás. Rozhodně nechci tvrdit, že je náš systém špatný. Já si té možnosti být se synem v době, kdy mě potřebuje nejvíc, velmi vážím. Ale umím si představit, že horizont dvou až tří let může být pro řadu mužů a také pro jejich zaměstnavatele naprosto děsivý. Ta pomyslná děsivost se pak projevuje podle mého názoru právě na tom pokřiveném trhu práce, kde pořád ženy znevýhodňujeme. Protože ony přece půjdou na mateřskou… a jejich děti pak budou nemocné… znáte to…
Jak vlastně reagoval váš zaměstnavatel?
Jak jsem už říkal, pracuju ve školství. To je doslova přefeminizované. Ředitel tak moje rozhodnutí nesl těžce, protože jsem jeden ze tří učitelů-mužů na naší škole. Na druhou stranu na potřebu nahradit ženy, které jdou na mateřskou a rodičovskou dovolenou, je zvyklý jako málokterý jiný zaměstnavatel. (smích) Nakonec všechno proběhlo úplně hladce.
Ze všech vašich odpovědí soudím, že svého rozhodnutí nelitujete. Zajímalo by mě ale, jestli byste se ženou stejnou cestu zvolili i v případě druhého potomka…
Už jste slyšela o muži, který by ve školství udělal závratnou kariéru a vydělával majlant? (smích) Myslím, že už z toho plyne, jak bychom se v případě druhého potomka zachovali. Ale berte to samozřejmě s nadsázkou. I když by možná rozložení péče o děti bylo jiné, kdybych já měl pozici, jakou má manželka, a ona měla zase tu mou, určitě bych se i tak chtěl nějak aktivně na péči o děti podílet. Myslím, že by si to měl vyzkoušet – třeba alespoň na pár týdnů – úplně každý muž. Nejenže pak ocení, co vše zvládá jeho žena, ale zároveň si s dítětem vybuduje silné pouto. A hlavně – stráví s ním čas, který mu žádné peníze světa nemohou vynahradit.
