„Peníze vám mohou přinést pozornost,“ vypráví muž o svém seznámení s partnerem. „Když mu řeknu, že ho miluju, neodpoví,“ dodává
Téma financí je ve vašem příběhu poměrně důležité a rezonuje na mnoha úrovních. Ne vždy jste totiž měl možnosti, které máte nyní. Jaké bylo v tomhle ohledu vaše dětství? Mohl byste nám na úvod přiblížit, jaká byla vaše cesta k životnímu standardu, který nyní máte?
Samozřejmě. Moje cesta byla dost trnitá. Vyrůstal jsem na malém městě, kde jsem už od dětství věděl, že jsem jiný. To vědomí mě provázelo celou školu. Nebylo to snadné. V době, kdy jsem si začínal sám sebe – svou orientaci – uvědomovat, se rodiče rozvedli. Bylo mi třináct a bylo to jako by se mi zhroutil svět. Táta si našel novou partnerku a odstěhoval se do jiného města, kde si založil i novou rodinu. Kontakt s ním se úplně vytratil. S maminkou jsme zůstali sami. Bylo to těžké období plné zmatku a nejistoty.
Myslím, že v tomhle věku je nejistých spousta mladých lidí, ale když k tomu ještě vyčníváte z davu a neumíte si sám se sebou poradit, je to opravdu těžké. Když táta odešel, s mamkou jsme moc peněz neměli. A bylo to znát. Byl jsem ten divný teplý kluk, který navíc nosil oblečení po bratrancích a nikdy neměl žádnou z těch nejmodernějších blbostí, které z vás ve škole dělají „někoho“.
Jak tátův odchod ovlivnil váš vztah s maminkou? Byl váš vztah o to intenzivnější, nebo naopak napjatý?
Maminka se stala mojí největší oporou. I když jsem se bál, jak přijme mou orientaci, byla ke mně neuvěřitelně vstřícná a pochopila mě. Vždycky tu pro mě byla. To byla ohromná úleva. Maminka je ten typ ženy, který má srdce na dlani. Udělala by pro mě cokoliv. Tím složitější pro mě je fungovat v nesouladu s tím, co by si pro mě přála.
Co by si přála? Jste úspěšný muž…
Nelíbí se jí, jak žiju, a má strach, že mě můj současný partner využívá. A také není nadšená z toho, že žiju v Praze. Podle ní je Praha místo, kde se lidé pohybují na tenkém ledě. Mnoho mých známých žije řekněme na hraně – alkohol, drogy, noční život... Ona by si přála, abych žil klidnějším, bezpečnějším způsobem, možná někde na venkově, blíž k ní.
Pojďme se tedy dostat k vašemu současnému životu v Praze. Zmínil jste se mi, že jste si našel partnera až poté, co jste začal vydělávat více peněz. To není zrovna nejhezčí věta, kterou jsem kdy o seznamování slyšela. Jak to celé probíhalo?
Po dlouhou dobu jsem si nemohl najít stabilního partnera. Bylo to frustrující. Vždycky jsem měl pocit, že nejsem dost dobrý, dost přitažlivý. Navíc jsem se věnoval kariéře, takže mi nezbývalo moc času a energie. Nakonec se mi podařilo získat práci v prestižní firmě a můj životní standard se zvedl o několik úrovní. Najednou jsem měl peníze, přístup k lepším místům a možnost stýkat se s lidmi, kteří byli pro mě dříve nedosažitelní.
Jakou roli v tom hrál váš vzhled? V e-mailu jste mi naznačil, že i toto je pro vás velké téma…
Upřímně, to, jak vypadám, mě dlouho trápilo. Nejsem žádný model a mezi gayi je vzhled často klíčový. Nikdy jsem neměl tu výhodu, že by mě lidé obdivovali jen kvůli tomu, jak vypadám. To bylo pro mě těžké, zvlášť když jsem viděl, jak snadné to mají jiní. Ale když jsem začal vydělávat více peněz, uvědomil jsem si, že existuje jiný způsob, jak se vyšplhat na tom pomyslném žebříčku přitažlivosti. Peníze mi otevřely dveře, které byly dříve zavřené. Najednou jsem měl přístup k místům a lidem, ke kterým jsem dříve nemohl. A tak jsem se postupně sblížil s mým současným partnerem.
Můžete nám povědět více o vašem vztahu? Jak jste se seznámili?
Seznámili jsme se na jednom večírku. Zaujal mě hned na první pohled. Bylo na něm něco, co mě přitahovalo – sebevědomí, jiskra, živelnost… Byl to typ muže, po kterém jsem vždycky toužil. Začali jsme si povídat a postupně jsme se začali vídat častěji. Byl jsem z něj nadšený. A jak naše schůzky pokračovaly, uvědomil jsem si, že jsem se hodně rychle zamiloval.
Cítíte, že je vaše láska opětovaná? Nebo má maminka tak trochu pravdu?
To je právě ta otázka, kterou si kladu, ale klást nechci. Je to začarovaný kruh. Pravdu asi znát nepotřebuju, neudělalo by mě to šťastnějším. Když jsme spolu, všechno je perfektní, ale když jsem sám, přemýšlím, jestli by mě přítel měl rád i tehdy, kdybych neměl peníze. Ale i když to možná není ideální, radši budu žít s touto nejistotou než znovu čelit samotě. Sám jsem byl většinu života a ve většině kolektivů. Samota mě děsí.
Hovořili jste o tom s partnerem někdy?
Takhle otevřeně ne. Ale když mu řeknu, že ho miluju, nikdy mi neodpoví. Většinou mi dá pusu nebo mě obejme, ale neodpoví. Nikdy mi neřekl, že mě taky miluje. Zároveň ho mám tendence hodně hýčkat, nakupovat pro něj, brát ho na různé akce a výlety… Vidím na něm, že to se vždycky rozsvítí. Dělá mi radost, když je šťastný, směje se, dotýká se mě... Je to taková moje iluze, ve které se rád rozpouštím.
Říká se, že lásku si za peníze nekoupíš. Co si o tom myslíte? Máte pocit, že jste si lásku koupil?
Peníze vám mohou přinést pozornost, zajímavé zážitky, mohou vás přiblížit lidem, kteří by si vás jinak nevšimli. Ale opravdová láska musí vycházet z něčeho hlubšího. Z něčeho, co peníze nedokážou nabídnout. A právě to mi někdy chybí. Láska bez podmínek, bez závislosti na tom, co mám na účtu.
Já osobně svého partnera miluju. A myslím, že někdy to stačí. Lásku prožívám.
