„Kvůli synovi, který je gay, jsem opustil manželku. Nesmířila se s tím, že nebude mít vnoučata,“ svěřil se Josef
Josefe, jak jste se s vaší ženou popasovali se synovým coming outem?
Bylo to těžké, to nebudu popírat. Ale ono to tam vlastně směřovalo od počátku. Já jsem byl ten táta, co chtěl se synem chodit na ryby a na hokej, ale syna tyhle věci nikdy moc nezajímaly. Musím ale říct, že i když ho tyhle aktivity nebavily, tak aby mi udělal radost, často je se mnou podnikal. (smích) Manželka se zase moc těšila na chvíli, až syn domů přivede první přítelkyni, k tomu ale nikdy nedošlo. Místo toho nám oznámil, že ho přitahují kluci. Byla to rána, ale zpětně mi spousta věcí začala dávat smysl. Já jsem to v sobě pár měsíců zpracovával, ale v dnešní době už být gay není nic tak „extra“ jako dřív. Mám v práci kolegu, který je taky gay, na pár věcí jsem se ho zeptal a pak jsem celou tuhle věc hodil za hlavu. Ne tak moje žena.
Vaše manželka synovu orientaci nepřijala?
Ona se úplně zasekla. I když se snažila nedat na sobě nic znát, najednou se k synovi začala chovat s určitým odstupem. Se mnou o tom navíc odmítla mluvit. Já nejsem založením nějaký „cíťa“, vlastně ani moc tyhle vztahové věci neumím pojmenovávat, obvykle jdu hned k věci. Takže se synem jsem si následně promluvil, vyjasnili jsme si spolu situaci a myslel jsem, že všechno bude v pohodě. Ale když měl syn přijít na návštěvu, žena se vždycky začala chovat hrozně divně. Vlastně už když nám syn to, že je gay, řekl, ona ani nijak nezareagovala. Jen seděla jak zařezaná. A když jsem tohle poznal i já, je jasné, že to vycítil i syn.
Vysvětlila vám žena, s čím má problém?
V první chvíli vůbec. Jak jsem říkal, ona se na tohle téma se mnou úplně odmítla bavit. Snažil jsem se jít na ni s humorem a tak, abych situaci odlehčil, ale bylo to marné. Bylo každopádně jasné, že ji něco „žere“, a já jsem nevěděl, co to je. Syn to samozřejmě poznal taky, takže postupně začal návštěvy u nás omezovat. Chtěl jsem s tím manželku konfrontovat a všechno skončilo hroznou hádkou. Ječela po mně, že si vůbec neuvědomuju, co to, že syn je gay, pro nás znamená. Už to mě docela zarazilo – přece v tomhle nejde o nás, ale o syna. Je to jeho život. Nakonec z manželky vypadlo, že když syn nebude mít partnerku, tak my nebudeme mít vnoučata.
Vy tak moc po vnoučatech toužíte?
My? My ne. Já jsem o tom vlastně do té doby ani nepřemýšlel, vždyť synovi v době, kdy nám řekl, jak to má s orientací, bylo devatenáct. To je podle mého názoru doba, kdy rodiče o tom, že by se měli stát prarodiči, ještě neuvažují. Manželka to měla ale evidentně jinak.
Jak jste situaci řešili?
Chtěl jsem jí vysvětlit, že si vytvořila v hlavě nějakou osobní tragédii, která se ale od reality úplně odchyluje. Dokonce jsem se domluvil s tím kolegou, co je gay, že k nám přijde na kávu a manželce všechno vysvětlí. Ale ona to odmítla.
Od coming outu vašeho syna uplynulo téměř sedm let, změnila vaše žena v průběhu doby názor sama?
Rozhodně ne. Bohužel se vlastně nezměnilo vůbec nic – naopak kvůli ní k nám po čase syn odmítl chodit úplně. Cítil, že se odcizili a že celý ten vztah hrozně utrpěl. Moc těmhle věcem nerozumím, ale jeho návštěvy se vždycky odehrávaly v opravdu divné dusné atmosféře. Syn kvůli tomu s námi začal omezovat i komunikaci a jakékoliv společné aktivity – byť spolu jsme si alespoň volali. Postupně to celé začalo být nepříjemné i mně. I když jsme měli se synem vždycky dost rozdílné zájmy, nějaké pouto jsme měli. A já jsem najednou měl dojem, že o něj přicházíme.
Rozhodl jste se to tedy nějak řešit?
Nejprve jsem se snažil přimět ženu, aby si se synem sedla a všechno si vyříkali. Kategoricky to odmítla. Odmítla i všechny moje pokusy ukázat jí, že orientace našeho syna opravdu není žádná její osobní tragédie nebo snad i selhání. Nakonec jsme se začali odcizovat i sobě navzájem. Ona nechápala, proč nejsem na její straně. Syn si mezitím našel přítele, a když jsem ženě oznámil, že se s ním jdu seznámit – syn mě totiž pozval, ji ale ne – hrozně jsme se pohádali. Pro mě to byla poslední kapka. Najednou to bylo úplně jasné – musel jsem se rozhodnout, jestli budu mít ve svém životě ji, nebo syna.
To je v jistém slova smyslu docela pověstná „Sofiina volba“…
Byla, ale od synova coming outu u nás prostě nebylo nic jako dřív. Pořád úplně nechápu, jak vznikl ten moment, kdy se celý můj život obrátil naruby, ale ta moje volba byla jasná. Sbalil jsem se a od ženy se odstěhoval.
Jak reagovala na vaše rozhodnutí manželka?
Ona mě při odchodu vlastně utvrdila, že dělám dobře. Ječela po mně, ať si jdu. Že podporuju syna v něčem, co ho zničí. No, nevím. Já nikoho v ničem nepodporuji, ale můj syn je můj syn. Pokud si zvolil tuhle cestu, nevidím důvod, proč o něj proto přijít.
Je rozchod s vaší ženou definitivní? A pomohl vám ve vašem vztahu se synem?
Jestli je definitivní, to nevím. Odděleně žijeme přes dva roky, žádost o rozvod ale ani jeden z nás nepodal. Já osobně pořád doufám, že žena postupem času názor změní. Třeba až se syn s partnerem rozhodnou, že tu rodinu budou mít. (smích) I když s tím, jak se manželka zachovala, mám problém, pořád si dokážu představit, že bychom ty rodinné vztahy mohli napravit. Jak to vidí ona, to bohužel nevím, komunikujeme spolu jen v nejnutnějších případech. Naopak se synem máme asi nejlepší vztah, jaký jsme kdy měli. Jeho partner je sportovec (smích), padli jsme si do noty a často s kluky trávím volný čas. Za sebe můžu říct, že se máme fajn. Je mi líto, že cenou za to bylo moje manželství, ale třeba žena ještě názor změní. Jestli budeme ještě někdy spolu, to nevím, ale myslím, že cestu k synovi by si najít určitě měla.