„Byl jsem pár vteřin od toho, abych ze zoufalství vypil dezinfekci,“ vzpomíná bývalý alkoholik Michal na svoje nejtemnější chvíle
Že máte problém s množstvím přijímaného alkoholu, to jste si uvědomil sám, nebo přišel impuls zvenčí?
Byla to rodina, od které jsem dostával delší dobu podněty, že už je to za hranou, ale nebral jsem to příliš vážně. I díky lidem, se kterými jsem se tehdy stýkal, mi moje pití, respektive jeho frekvence, přišlo normální. Do covidu jsem byl klasický víkendový pařič, který přes pracovní dny plnil normálně svoje povinnosti a pak se do toho o víkendu pořádně opřel. Jenže jakmile naplno udeřila pandemie, a já neměl díky svému zaměstnání najednou co dělat, přišlo moc volného času. Začal jsem se nudit, a když se to spojilo s mnoha dalšími nepříjemnými okolnostmi, přelila se tahle víkendová kratochvíle postupně do celého týdne.
Když vám okolí řeklo, že je něco vážně v nepořádku, co jste udělal, jak jste se zachoval?
V tu chvíli si toho člověk příliš neuvědomuje a nechce si nic přiznat, takže všechno pokračovalo stejně ještě nějakou dobu. Víte, já jsem se z té party, se kterou jsem chodíval pít, vždycky tak trochu vymykal. Byl jsem pokaždé hrozně rychle a hodně moc opilý, takže ty znaky, že něco nedělám úplně správně, mě provázely už pár let předtím. Občas jsem měl i výpadky paměti. Bylo mi teprve 20 let, když jsem se často ráno po párty budil s hrůzou, co jsem zase provedl. Ale i když to nebylo úplně příjemné, pokračoval jsem. Eskalovat vše ale začalo po úmrtí mého táty, kdy jsem dokázal opravdu intenzivně pít i 14 dnů v kuse.
Co byl tehdy ten zásadní impuls, kdy jste se rozhodl, že s tím začnete skutečně něco dělat?
Byl to období, kdy jsem na tom byl fyzicky i psychicky fakt hodně špatně. Do práce jsem docházel s posledními zbytky vůle a síly. Dokonce jsem jezdil opilý i v autě, díky čemuž jsem přišel o řidičák. To byl jeden z těch důležitých okamžiků, kdy jsem si uvědomil, že jsem mohl způsobit vážné potíže nejen sobě, ale i někomu dalšímu. Taky mi došlo, že mám další velký problém. Kdykoliv jsem se totiž během dne probudil, musel jsem se okamžitě napít jakéhokoliv alkoholu. Tak mě poprvé napadlo, že tohle už musím a chci řešit.
První, co jsem zkusil, byla ambulantní léčba. Ta mi nějakým způsobem na krátký čas fyzicky pomohla, ale nebylo to dlouhodobé. Hlavně, nepřestal jsem pít úplně. Ty dva až tři měsíce, kdy jsem docházel na léčbu, jsem alkohol spíše jen omezoval, než že bych přestal úplně. Prostě jsem si nedal „tvrdej“ a nahradil ho pivem. Jenže tím se vůbec nic nevyřeší. Více mi to pomohlo v psychické rovině, protože jsem o svém problému konečně s někým otevřeně mluvil.
Jenže do toho přišel rozchod s přítelkyní, došly mi peníze, dokonce jsem přestal platit nájem… no jeden problém se nabaloval na druhý, a čím více jich bylo, tím více jsem je zapíjel. A nakonec mi došlo, že už nemám jinou cestu, že mám poslední možnost, jak to všechno napravit.
Tohle byl moment, kdy jste se rozhodl pro klasickou léčebnu?
Ano, na doporučení lékaře z ambulance jsem šel nejprve na desetinní detox, kde to tedy bylo šílené. Ty abstinenční příznaky jsou něco neskutečného a klobouk dolů před lidmi, kteří to dají úplně sami bez jakékoliv pomoci. Hlavně prvních 5 dnů bylo vážně těžkých, a to ve všech směrech. Všechno vám postupně dochází, úsudek se vám čistí od alkoholu a vy najednou vnímáte věci, které jste v alkoholovém opojení úplně přehlížel. Taky se vám začnou v hlavě honit všelijaké otázky. Co budu dělat, až mě pustí? Zvládnu to? Vydržím to? Co kamarádi, co mi budou říkat?
Po těch deseti dnech jsem odjel do jedné léčebny v Praze, jenže tam to na mě vůbec nepůsobilo dobře. Byli tam se mnou totiž lidé bez jakékoliv motivace. Říkali mi, že se těší, až zase půjdou chlastat a fetovat. Byl jsem z toho celkem nešťastný, já se z toho chtěl opravdu dostat a takové prostředí mi nijak nepomáhalo. A tak jsem si dobrovolně zvolil mnohem náročnější variantu.
Našel jsem si komunitu, kde léčba probíhá trochu jinak. Konkrétně to byla komunita Fides v Bílé Vodě. Na výběr tam jsou dvě varianty – půlroční a roční pobyt. Já zvolil tu první s tím, že jsem si ji nakonec ještě o měsíc prodloužil. Funguje to tam tak, že v domě je 20 lidí a ti se o sebe vzájemně starají, tedy vaří si, perou, uklízí. Zároveň je tam neustále připravený terapeutický tým. A právě na psychoterapii to bylo hodně zaměřené, měli jsme sezení i třikrát denně. Na programu dokonce byly i zátěžové situaci, kdy jsme například jeli v zimě stanovat, nebo se uspořádal hromadný výlet na kolech.
Takže zkouška síly vůle. Odpadávalo díky tomu hodně lidí?
Tenhle program dodělá za rok zhruba 12-15 lidí. Za těch mých sedm měsíců se tam protočilo, a svoji léčbu tak nedokončilo, asi 50-60 lidí.
Vás tam udrželo co?
Jeden čas, bylo to asi po čtyřech měsících, jsem onemocněl a strávil týden na marodce. Tam mi začaly rotovat hlavou všechny možné myšlenky, ze kterých mi vyplynulo rozhodnutí odejít. Co mě udrželo? Moje máma, která když si tohle moje přání vyslechla, tak mi řekla, že ať klidně jdu, ale rozhodně ne k ní. Neměl jsem zkrátka kam jinam jít.
Po těch sedmi měsících byl tedy konec? Musel jste do té komunity nadále nějakým způsobem podávat hlášení o svém stavu?
Ne, léčba rozhodně neskončila. Čekalo na mě doléčovací centrum, kde jsem strávil další půlrok. Sice tam také bydlíte, ale už to není tak intenzivní. Program je postavený hlavně na skupinové terapii.
Nuže, po roce a měsíci jste vše úspěšně zvládl a přišel okamžik, kdy jste se musel zase začít opírat hlavně sám o sebe a spolehnout se pouze na svoji mysl. Co jste v prvních dnech zažíval a cítil? A vrátil jste se do své původní práce?
Byl to hrozný zmatek a nevěděl jsem, co mám najednou dělat. Nebyl jsem dokonce ani vnitřně smířený s tím, že už nikdy nebudu pít. Přišel i strach z navazování kontaktů, protože v tomhle mi vždycky pomáhal alkohol. To se spravilo až postupem času.
Co se práce týká, konkrétně na svém bývalém pracovišti jsem už být nechtěl, protože jsem ho měl spojené se svým pitím, ale i přes veškerá doporučení jsem v gastru zůstal. Moje první práce po léčení byla ve vinárně. Tam jsem ale rychle pochopil, že to byla špatná volba. Každý den byli okolo mě opilí lidé a navíc jsem tam často býval do jedné do rána. Pak ale přišla pracovní nabídka z letiště, kde jsem už kdysi pracoval, a kde nemám moc příležitostí přijít do kontaktu s opilci. Tam dělám od devíti do devíti, což mi vyhovuje. Navíc jsem aktuálně povýšil na manažerský post. V tomhle jsem plně spokojený.
Probíral jste své alkoholické období s rodinou či okolím jakkoliv zpětně? Nebo jste se rozhodl vše definitivně uzavřít a více o tom nemluvit?
Na doporučení lékařů by se tahle retrospektiva neměla dělat. Můžete se vrátit k nějakým pro vás důležitým situacím, abyste je definitivně vyřešili a pochopili, co konkrétně vás k nadměrnému pití přinutilo, ale teď to ani s rodinou, ani s lékaři nedělám. Ještě během léčby jsem měl s mámou rodinnou terapii, kde se všechno probralo a uzavřelo.
Máte ještě pořád nějakou následnou péči, případně sezení s lékaři?
Za dobu léčby toho bylo až dost, takže se snažím vše zvládat víceméně jen s podporou nejbližších, ale když mám občas slabou chvilku, nebo když potřebuji něco vážného probrat, tak si jednou za dva či tři měsíce zajdu sám na terapii. A je to pokaždé báječné, moc mi to pomáhá.
Nedáte si už ani nealko pivo?
Ne, ale zkusil jsem to jednou v Londýně na fotbale s kamarády. Dal jsem si dvě nebo tři a šíleně mě potom bolela hlava. Cítil jsem se lehce opilý, takže od té doby už ani tohle. Zachutnala mi však ochucená piva, ale jen ta, kde skutečně není vůbec žádný alkohol, to si poctivě hlídám. Jinak občas zajdu i do hospody, ale tam vydržím zhruba dvacet minut a odcházím. A vždycky se divím tomu, jak jsem tam až do třiceti let vydržel sedět v kuse několik hodin denně. S přítelkyní si občas dám „rychlé špunty“ pro děti.
Jaký máte vůbec vztah k alkoholu? Nabádáte kupř. lidi okolo sebe, aby se mu raději vyhnuli?
Do toho nechci vůbec nikomu kecat, to je každého věc. Já osobně mám k němu ale vyloženě odpor. Popravdě mi ani nikdy moc nechutnal, jediným cílem bylo do sebe co nejrychleji „naházet“ potřebné množství, abych zapomněl na problémy. Došlo to až do takového stavu, že jsem musel pít, abych vůbec usnul. Bez toho jsem měl halucinace. Nebyl pro mě problém dojít si do obchodu koupit láhev vodky a celou ji sám vypít. Pár měsíců před léčbou to byl můj denní režim.
Vlastně ani nejde moc lidem určovat, co a kolik toho mají vypít. Každý má tu hranici, kdy je něčeho málo nebo moc, úplně jinde. To poznání, že je v tomhle ohledu něco špatně, je ohromně dlouhodobý proces a je na každém, aby si určil tu svoji mez.
Dá se určit nějaký společný bod, kdy by se lidé měli nad svou spotřebou alkoholu vážně zamyslet?
Určitě to je okamžik, kdy to začne zasahovat do běžného života. Nechodíte do práce, neplatíte své finanční závazky, začnete svému okolí nesmyslně lhát. Minimálně tohle je dost výrazný signál.
A co říkáte na lidi, kteří si dají víc jak deset piv za večer, ale přitom vše zvládají?
Tohle jsem zrovna viděl ve Výměně manželek. Tam byl borec, co denně vypil 15-20 piv a byl úplně v pohodě, docela sympatický borec. Jako, jestli to takhle někdo má, budiž, ale i tak je to ohromně nebezpečné. Tenhle stav se může kdykoliv najednou zlomit. Může přijít jakýkoliv vážnější problém a jak to ten člověk bude řešit? Začne snad pít méně? Spíše naopak.
Vše došlo až do takového stavu, kdy bez alkoholu nešlo usnout a přicházely halucinace. Pokud zažíváte něco podobného, rozhodně neváhejte se obrátit na odborníka s žádostí o pomocFoto: Adobe Stock
Ještě se vrátím k té komunitě, kde jste strávil v podstatě celý rok. Zvou si vás tam jako úspěšného absolventa, abyste třeba inspiroval aktuální pacienty?
Ano, každý rok je setkání všech absolventů, nebo aspoň těch, co do toho opět nespadli. Ale účastním se i jiných akcí. Například několik měsíců zpátky jsem s nimi byl na výletě na Králickém Sněžníku, navštívil jsem je i před Vánocemi. Ne vždy se tam cítím úplně dobře, ale ta komunita, ti lidé si to určitě zaslouží.
Litujete zpětně toho, že jste kdy vůbec na nějakou párty v mládí šel? Že jste začal pít?
Ne, beru to jakou součást života, součást nějaké mojí osobní cesty. Stejně jako covid, který mi paradoxně pomohl tohle všechno úplně změnit. Bůhví, jak by to se mnou dopadlo bez něj.
Přemýšlel jste o dalších, alternativních způsobech na „vyčištění mysli“, jako např. pobyt ve tmě?
Určitě ano, ale zatím jsem na to neměl ještě odvahu. Hodně mi pomáhá pobyt v přírodě a klid. S přítelkyní jsme začali dost kempovat a pořídili si dva psy a čtyři kočky. Na nic mimořádného se v dohledné době nechystám, mám navíc i hodně práce.
Co byste doporučil lidem, aby dokázali odvést pozornost od alkoholu. Je to nějaký pravidelný režim? Neustále si zaměstnávat mysl něčím jiným?
Najít si koníčky, mít smysluplně vyplněný čas, naučit se žít podle nějakého řádu. Samozřejmě, pro takové lidi je to nesmírně těžké, protože když jste alkoholik, tak něco jako řád vůbec nemáte, váš život je jeden velký chaos. Například během léčby je hrozně moc úkonů, u kterých si na začátku říkáte, co to je za nesmysl. Opakují se stále dokola a dneska sám u některých nevím, proč byly potřeba, ale věřím, že důvod to určitě mělo. Ostatně, pomohlo to.
Máte na závěr pro čtenáře, kteří třeba v tuhle chvíli přemýšlejí nad svojí spotřebou alkoholu, nějaký vzkaz?
Pokud už mají takovou myšlenku, znamená to, že nějaký problém tam asi je, byť nemusí být velký. Určitě by o tom ale měli s někým minimálně mluvit. Může se stát, že terapeut jim řekne, že to není tak hrozný a třeba jen něco doporučí, ale to je potřeba konzultovat s ním. Je lepší celou záležitost podchytit na samém počátku než si něco sám namlouvat a případně se rok někde léčit. Nic nepodceňovat. Sám jsem byl pár vteřin od toho, abych ze zoufalosti vypil dezinfekci, a takový stav skutečně nikomu nepřeji.
Jméno respondenta bylo v zájmu zachování anonymity změněno.
