Předčasná krize středního věku? „Nudil jsem se,“ přiznává muž, který po letech lituje rozchodu se svým prvním přítelem

Při domlouvání tohoto rozhovoru jste se zmínil, že lásky je potřeba si vážit. Tato myšlenka se mi velmi líbila. Kdy jste k ní došel vy? Vždycky jste si lásky vážil?

Myslím, že jsem k tomu potřeboval dospět. Byl jsem v dlouhodobém vztahu, který byl vlastně spokojený. Měli jsme se rádi, byli jsme spolu spoustu let, měli jsme krásné bydlení, rodiny si rozuměly. Každý den jsem chodil do práce a on taky. Venčili jsme psa, chodili na večeře, hráli společenské hry, vídali se s přáteli…

To zní jako hotová pohádka. Tuším ale, že to skončilo. Mám pravdu?

Máte pravdu. Skončilo to a dodnes mě to mrzí. Rozešli jsme se z naprosto banálního důvodu. Nudil jsem se. Tehdy jsem ještě nevěděl, jaké to je – být sám. Měl jsem pocit, že na mě čeká něco lepšího. Že určitě je někde někdo, kdo mě bude víc přitahovat, víc bavit, s kým mi bude jednoduše líp na světě. Chtěl jsem se zamilovat jako v romantickém filmu. Chtěl jsem mít sex jako z pornofilmu. Měl jsem pocit, že mi neustále něco schází, přestože jsem měl všechno.

Cítil jste nějakou prázdnotu? Co přesně to bylo za pocit? Jenom nuda?

Když se na to podívám zpětně, skutečně to byla asi jenom nuda. Nedostatek vzrušení. Prázdnota přišla až dlouho potom. První měsíce jsem byl nadšený, že jsem volný. Hledal jsem nové partnery, hledal jsem nové zkušenosti, hledal jsem novou lásku. Ukázalo se ale, že to není tak snadné, jak jsem si myslel.

Více v Galerii

Zdroje: Adobe Stock

Vaše představy o tom, jak bude vypadat váš single život, se tedy nenaplnily?

Chvilku jsem si myslel, že je to náhoda. Potom, že je to smůla. Teď už vím, že je to prostě život. Je mi čtyřiatřicet. S bývalým partnerem jsme spolu byli třináct let, a to není málo. Nedošlo mi, jak moc mě to zformovalo.

Začali jsme spolu, když nám bylo sedmnáct. Chodili jsme spolu do dramatického kroužku. Když jsem oslavil třicítku, došlo mi, že stárnu. Myslím, že jsem narazil na nějakou předčasnou krizi středního věku. Měl jsem pocit, že chci ještě něco zažít, že bych chtěl poznávat nové lidi, nová místa, nové koníčky. Začal jsem panikařit. Nemohl jsem spát, měl jsem úzkosti…

Pokud to chápu správně, váš partner byl stejně starý jako vy. Sdílel vaše zděšení a vaše úzkosti? Chápal vás?

Právě, že vůbec. On byl spokojený. Dostudoval teprve v sedmadvaceti, takže měl relativně novou práci, začínal hezky vydělávat, bavilo ho to, co dělá. Já, na druhou stranu, jsem s vejškou skončil hned v prváku. Nakonec jsem si při práci dodělal diplomovaného specialistu, ale dalo by se říct, že ve třiceti už jsem odpracoval nějaký ten rok. Takže mě už jen tak nenadchlo to, že se v práci dělo něco nového. Myslím, že nám hodně ublížilo to, že jsme každý byli v jiné životní situaci. Přestože jsme sdíleli soukromí, každý jsme byli někde jinde.

Vy jste tedy byl tím, kdo vztah ukončil?

Bylo to tak napůl. Vím, že jsem se nechoval moc hezky, že jsem na partnera začal kašlat, byl jsem podrážděný, byl jsem nepříjemný, byl jsem kritický. Hodně jsme se hádali. V jeden moment mi partner řekl, že jestli to takhle půjde dál, bude hodně nešťastný. A já jsem vybouchl. Řekl jsem mu, ať se se mnou tedy rozejde. On neřekl nic. A to mě ranilo. Asi jsem čekal, že o mě bude bojovat. Doufal jsem v nějaké emoce, nějaké drama, něco vzrušujícího, co mě nadchne, co mě probudí z té letargie.

Ale on nezareagoval?

Ne, on nezareagoval vůbec. Díval se na mě a čekal, co bude dál. A tak jsem řekl, že to raději ukončím dřív, než se se mnou rozejde on. Chvíli jsem měl pocit, že jsem se osvobodil. Odešel jsem z bytu, vrátil jsem se k rodičům, vrátil jsem se ke svým starým koníčkům a přátelům. Brzy se ale ukázalo, že přátelé už na mě nebudou mít tolik času, jako když jsme studovali. Ani můj dětský pokoj už mě tak zásadně nebavil, jako když mi bylo sedmnáct. Našel jsem si tedy svůj vlastní pronájem, ale samozřejmě to nebylo „bůhvíco“, když najednou všechno platíte jen z jednoho platu.

A co vztahový život? Tam se to rozjelo?

Měl jsem tolik práce se stěhováním, se zabydlováním, s novými pořádky, že jsem najednou zjistil, že jsem třičtvrtě roku sám, ale nikoho nového jsem nepotkal. Stáhnul jsem si tedy aplikaci a začal jsem se seznamovat. Ale ono to není tak snadné, jak to vypadá. Lidé na seznamkách jsou poměrně krutí, někdy ani vůbec nic neodepíší.

Zkoušel jsem chodit mezi lidi, začal jsem se bavit. Problém je, že mě to vlastně nebavilo. Chodil jsem tam z povinnosti, abych někoho opravdu konečně potkal. Ale nedařilo se mi. Abych to nedal na sobě znát, začal jsem být hodně akční. Hodně vtipný, hodně zaměstnaný. Začal jsem se učit španělsky, začal jsem psát knihu, kterou jsem dodnes nedopsal. Taky jsem se snažil stát součástí spousty part. Problém je, že lidé v mém věku už pomalu měli rodiny, a tak se bavili o jiných tématech, než zajímala mne. Taky se mnou nechtěli po večerech trávit čas, protože měli doma své blízké.

K tomuto rozhovoru jsme si sedli proto, že jste došel k názoru, že litujete rozchodu se svým bývalým partnerem. Aby toto naše povídání ale nebylo tak negativní, pojďme čtenářům prozradit, že jste opět v kontaktu…

Je to tak. Po letech jsme se opět spojili, protože mi to opravdu nedalo. Sypu si teď popel na hlavu a doufám, že třeba dostanu druhou šanci. Vím, že bývalý partner má nějakou známost, ale doufám, že to není tak vážné. Jestli bych si něco přál, tak to, abychom se k sobě mohli vrátit.

Toto váš bývalý partner ví? Ví, že se k němu chcete vrátit? Milujete ho?

Miluju ho. Moje krize středního věku skončila. Chci být zase tam, kde jsem byl před lety s ním. Za ty roky, co jsem byl sám, jsem samozřejmě poznal pár lidí na nějaké krátkodobější úlety. Ale ani ten sex nebyl tak skvělý jako s bývalým partnerem. Prostě všechno s ním bylo tak nějak lepší. Že se k němu chci vrátit, ví. Prý mi zatím nemůže nic slíbit, potřebuje si to rozmyslet. A tak mám alespoň naději.

A jste si jistý, pokud se k sobě vrátíte, že se nezačnete zase nudit?

Jsem si naprosto jistý. Vyzkoušel jsem si, jaké to je žít celé roky sám. Jaké to je žít bez něj. Pokud mi dá šanci, budu si toho nesmírně vážit. Z těch chvil, kdy jsme spolu, vím, že mě taky miluje. Lásku prostě neschováte. Je vidět na očích, na gestech… Ale tak je nutno říct, že lásky je potřeba si vážit, jinak o ni přijdete.