„S partnerem se chceme vzít v Americe. Láska se má slavit ve velkém,“ říká zamilovaný muž. Dodává ale, že s účastí rodičů nepočítá
Vím, že jste šťastně zasnoubený. Ví to ale i vaše rodina?
Moji rodina ví to, co potřebuje vědět. To znamená, že ví, že jsem naživu. My nemáme dobré vztahy. A nikdy jsme neměli. Moje dvě sestry už jsou dávno vdané a mají děti. Taky se s rodiči moc nevídají. Myslím, že je tedy zjevné, že to není o mně. Naši byli vždycky trošku zvláštní rodiče. Hodně jim záleželo na tom, jak jako rodina vypadáme. Abychom vycházeli dobře se sousedy, učiteli, všemi okolo. Ale to, že jsme nebyli šťastní, nezajímalo nikoho.
Mluvil jste o tom někdy s rodiči? Řekl jste jim, jak se cítíte?
Rodiče jsou si vědomi toho, že se nevídáme. Je samozřejmé, že si všimli, že nemají nejlepší vztahy s vlastními dětmi. Ale myslím, že si nikdy nepřiznají, že udělali něco špatně. Ani jejich vztah není láskyplný. Měli jsme velmi striktní vztahy. Otec je hodně přes pravidla, máma řeší především úklid a to, jak vypadáme. Tím, jak vypadáme, myslím naši pověst. Máma pracuje na úřadu města, táta je učitel. Ale ne zrovna ten nejlepší. Chodil jsem na stejnou základku, kde on celý život učí. A bylo těžké být jeho synem. Ostatní děti ho neměly rády. A popravdě – neměl jsem ho rád ani já. Můj otec je velmi striktní, má rád svoje pravidla a nedá se s ním diskutovat.
Naši už by se dávno rozešli, ale rozvod je v naší rodině považován za ostudu. Vím, že spolu jako pár nefungují už celé roky, možná desítky let. Mně samotnému už je přes třicet, a přitom si nepamatuju, že by se kdy chytili za ruku nebo si dali pusu.
Řekl jste, že jste jako dítě neměl rád vlastního otce. Myslíte to doslova? Opravdu jste ho neměl rád, nebo jste si prostě nerozuměli?
Možná budu jednou litovat toho, co právě říkám, ale opravdu cítím, že jsem ho nikdy neměl rád. Spíš jsem se ho bál. Táta si hodně zakládá na tom, aby byli všichni kolem něj v pozoru. Takže místo, abych se například těšil na hory – na lyžovačku s rodinou, většinou jsem se bál, že nebudu mít ani chvíli volna, že to bude náročné a že táta bude křičet. Máma se těchto věcí neúčastnila, a ani se nás nikdy nezastala, když jsme my jako děti jet nechtěly. Já i sestry jsme museli chodit na spoustu kroužků a sportů, i když nám nešly. Ani sestry to nenesly dobře. Často jsme o tom mluvili, řešili jsme, co bychom mohli s tátou udělat, aby si uvědomil, že nám spíš ubližuje, než aby nás inspiroval. Nechápejte mě špatně, sport je samozřejmě zdravý, ale když do toho děti každý den nutíte a vystupujete spíše jako učitel než jako otec, nebudou se doma cítit dobře.
Dá se říct, že jste doma měli neustále napjatou atmosféru?
Že je u nás něco špatně, jsem si uvědomil až jako dospívající. Když jsem začal chodit domů ke svému prvnímu příteli, zjistil jsem, jak je to krásný, když si s rodinou rozumíte. On měl rodiče rozvedené. Sám s maminkou žil od svých pěti let, ale s tátou se vídal každý víkend. Oba rodiče ho podporovali, byli to moc příjemní lidé. I mě přijali jako součást rodiny. Od té doby jsem se po škole víc těšil k němu než k sobě domů. A to, když si uvědomíte, je opravdu hodně těžké.
Když mluvíte o příteli, kdy proběhl váš coming out? A jak ho rodina přijala?
Nepamatuji si na žádný specifický moment, myslím, že u mě to byl spíše takový přirozený vývoj. Nikdy jsem se netajil tím, kdo se mi líbí. Jsem poměrně bezelstný člověk. Takže i když jsem to někdy měl pro svoji upřímnost a nevymáchanou pusu v životě těžší, alespoň jsem se nikdy netrápil lží nebo skrýváním.
S mámou ani s tátou jsme o tom nikdy nějak zvlášť nemluvili. Mám pocit, že to všichni přijali jako fakt. Ale nebyli ani moc nadšení, to je pravda. Viděl jsem, že například rodiče mého prvního přítele mě vždycky u sebe rádi viděli, zvali mě na různé akce, na večeře, kupovali mi dárky k Vánocům… Moji rodiče mého přítele nikdy nepozvali nikam.
Je to tak i s vaším aktuálním přítelem? Respektive s vaším snoubencem? Jak dlouho jste zasnoubený?
Je to úplně stejné. Rodiče vědí, že jsem ve vážném vztahu, ale vůbec je to nezajímá. Nebyli ani na svatbě mojí sestry, protože se jim nelíbí sestřin manžel. Myslím, že stejně tak se jim nelíbí to, že já žiju s mužem. Manžel druhé sestry schválen byl, ale taky se nekonalo žádné srdečné přijetí. Mám pocit, že moji rodiče jsou nesmírně nešťastní lidé. Jsou nešťastní každý zvlášť i společně. Nevím, kde se stala chyba. Nevím, proč jako rodina nefungujeme. Mám pocit, že to tak bylo vždycky a že se na tom nedá vůbec nic změnit.
Zasnoubený jsem teď asi měsíc, specificky 29 dní. Můj partner se profesionálně věnuje květinám, má svoje květinářství. Proto jsem pro žádost o ruku zvolil zámeckou zahradu. On prostě květiny miluje. A já miluju jeho.
Kde se chcete vzít?
Rozhodli jsme se, že svatbu chceme v Americe. Láska se má slavit ve velkém. Do budoucna bychom tam chtěli i žít. Je to náš velký sen. Potřebujeme ale uspořit ještě nějaké peníze. Už se ovšem rozhlížíme, kde přesně bychom chtěli bydlet. A přestože je to ještě hudba budoucnosti, jsme strašně natěšení.
Pozvete rodiče na svatbu?
Každopádně pozvu sestry a jejich rodiny. Rodiče pozvu, ale nepočítám s tím, že přijedou. Je jim zatěžko za námi přijet do Prahy, takže nevěřím, že budou ochotni letět do Ameriky.
Vy za rodiči jezdíte? Snažil jste se o nějakou nápravu vztahů, nebo jste to definitivně vzdal?
Přiznám se, že už to trošku vzdávám. Samozřejmě si uvnitř duše přeju, aby mi rodiče byli blízcí. Můj partner už nemá maminku, a tak je pro něj těžké dívat se na to, jak já s tou svou vlastně nemám žádné vztahy. Už kvůli němu bych byl rád, abychom se více sblížili. Ale mám pocit, že to není úplně můj úkol. Tím, že stejné problémy s rodiči mají i moje sestry, vím, že to není mnou. Jsem dobrý syn i dobrý člověk. Vystudoval jsem, nikdy jsem nic zlého neprovedl, žiju spořádaný život. Stejně tak to mají i moje obě sestry. Vlastně není důvod pro to, aby se na nás rodiče zlobili. Pokud s námi tedy vztahy nikdy nebudovali, a to ani když jsme byli dětmi, je to podle mě chyba na jejich straně.
Vy sám byste chtěl děti? A pokud ano, jakou výchovu byste zvolil? Je něco, co jste se od rodičů naučil?
Musím jim dát kredit za to, že jsme nikdy neměli nedostatek. Já i sestry jsme vyrůstali v zabezpečeném prostředí. Nebyli jsme přímo bohatí, ale nestrádali jsme. Měli jsme možnost studovat, dostali jsme do začátků nějaké peníze a nikdy jsme se nebáli, kdyby se všechno pokazilo, že bychom neměli kam jít. Nechci, aby to vyznělo, že jsou moji rodiče zlí lidé. Jen mám pocit, že jim chybí nějaká emoční stránka.
Svým dětem bych rád dal nejen to zázemí, ale i plnou podporu. Chci, aby věděly, že se na mě mohou s čímkoliv obrátit, že na nic nejsou samy. Že je tátové budou milovat, ať se bude dít cokoliv. To si myslím, že je nejdůležitější.
