Tajemství úspěšného seznamování? „Nastavit si filtr, nastavit si hranice, mít se rád,“ radí muž, který po letech snahy našel lásku

Měl jste někdy pocit, že si partnera už nikdy nenajdete?

Měl. A hodně dlouho. Byl jsem sám až do svých třiceti let. Měl jsem velké problémy se sebevědomím, a ty asi byly způsobený tím, že jsem nikdy nebyl moc oblíbený. Vím, že to zní jako klišé, že to říká spousta lidí, že za jejich problémy může nedostatek přátel na střední škole, ale u mě to tak skutečně bylo. Klišé jsou klišé proto, že někdy jsou prostě pravda.

Samozřejmě už na střední škole jsem toužil po lásce. Byl jsem zamilovaný do jednoho spolužáka, který mě ale absolutně ignoroval. Dodnes si myslím, že to byl taky gay, ale od maturity jsme se neviděli, takže to samozřejmě nevím jistě. Říká se, že radar na gaye funguje, ale já ho moc dobrý nemám. Možná je to i nedostatkem toho sebevědomí a zkušeností, takže je potom pro mě těžší orientovat se v sociálních situacích.

V aktuálním vztahu už se orientujete dobře? Co vám pomohlo s tímto člověkem navázat vztah?

Když jsme se poznali, měl jsem pocit, jako kdybych potkal někoho, koho jsem znal už roky. Je to další klišé, ale když potkáte někoho, kdo vás opravdu zaujme a s kým máte propojení, najednou je všechno jinak. Moje zkušenost je taková, že když je někdo opravdu stvořen pro vás, najednou s ním přestanete být tak ve stresu při běžných komunikačních situacích.

Tenhle člověk mě naučil, co znamená láska, co znamená porozumění a že se nemusím bát být sám sebou v jakékoli situaci. Takže i když ne vždycky vím co dělám, on mě neodsuzuje. Naopak si připadám milovaný, a to je asi to nejdůležitější.

Více v Galerii

Zdroje: Adobe Stock

Když jste se poprvé viděli, rovnou jste věděl, že je to člověk, který vám bude rozumět?

Vlastně ano. Okamžitě jsem se s ním cítil komfortně. A to se mi nikdy předtím s nikým nestalo. Měl jsem za sebou několik rande ze seznamek, ale ty schůzky byly vždycky tak trochu nekomfortní. Sedíte tam, máte pocit, že jste z jiné planety, že jste trapný, že vám to nesluší, že je prostě něco špatně. Měl jsem pocit umělé konverzace, nebylo mi dobře. Znáte ten pocit, když chcete prostě jenom jít domů? Když jste na rande, ale víte, že to prostě nevyjde? Mně se to dělo pořád dokola.

Proč se vám to dělo pořád dokola? Vybíral jste si jiné typy, než je váš aktuální partner?

Je pravda, že jsem předtím mířil úplně jinam. Vybíral jsem si buď krásné chlapy, nebo naopak úplné socky. Nechci být zlý, ale když vám někdo zničí sebevědomí, začnete si myslet, že na nic víc nemáte. Proto jsem se několikrát objevil na rande, které bylo vlastně úplně zbytečné od samého začátku. Ten člověk se mi nelíbil, ale neměl jsem pocit, že bych si zasloužil něco lepšího. A to je špatně. Když míříte k lidem, kteří vás absolutně nepřitahují, připadá vám, že jsou ještě ztracenější než vy, tak je jasné, že se s nimi vidíte jenom proto, že vaše sebevědomí víc neutáhne. Já jsem si dlouho myslel, že na nic víc nemám. Buď skončím sám, nebo s někým, kdo vypadá naprosto příšerně a nemá uspořádaný život. Sám jsem si totiž připadal stejně.

Co se změnilo na vašem pohledu na sebe samotného? To, co popisujete, není zrovna nejhezčí sebeobraz.

Asi před rokem jsem začal terapii. Zdaleka ještě nemám vyhráno. Mám problém s konflikty. Neumím se za sebe postavit. Pořád mám trošku problém uvědomit si, že jsem také hodnotný člověk. Vždycky jsem si připadal někde mezi posledními. Jako někdo, koho si jen tak nemůžete oblíbit. Nikdy jsem nebyl ničím výjimečný. Nikdy jsem nebyl nejkrásnější chlap v místnosti. Nikdy jsem nebyl ani nejchytřejší člověk v místnosti. Ale terapie vám ukáže, že o sobě možná smýšlíte někdy moc tvrdě. Já jsem se naučil nesnášet sám sebe, když mě nesnášelo okolí. Střední školu jsem měl opravdu náročnou. Byl jsem pořád sám, pořád jsem doufal, že někam zapadnu a nikdy se mi to nepovedlo. A tohle se se mnou táhne do dospělosti. Přestože je mi třicet, pořád mám občas obavu přijít někam na akci, do jídelny, nebo kamkoliv jinam, kde je spousta lidí. Mám pocit, že se na mě všichni budou dívat, že ztichnou a že to bude trapné. Že tam jednoduše budu navíc.

A s tímhle vám pomohla terapie? Anebo je to i tím, že jste si našel partnera, který vás oceňuje?

Kdybych nezačal chodit na terapii, kdo ví, jestli bych byl schopen jít na kvalitní rande. S partnerem jsme spolu teď čtvrtý měsíc, já jsem hrozně šťastný, ale především jsem sám sobě vděčný, že jsem na sobě začal pracovat. To nejpodstatnější, co se změnilo, je to, že jsem si uvědomil, že stojím za to, abych na sobě pracoval. Terapii doporučuji všem.

Pojďme se ještě dostat k vašemu vztahu. Víme, že jste neměl moc zkušeností s láskou nebo intimitou. Jaké pro vás bylo sbližování s partnerem?

Já jsem mu hned neřekl, že jsem takhle strašně nezkušený. Přestože jsem se s ním cítil v bezpečí, bylo mi trapně. Přiznal jsem se asi až po měsíci randění. On mi řekl, že v podstatě poznal hned, že nemám moc zkušeností, ale nechtěl to dávat najevo, aby mě to nějak nezasáhlo. Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že mu to nejen nevadí, ale že je i rád.

Bál jste se, že mu to bude nějak vadit? Proč?

Víte, mezi gayi to je trošku jiné. Když nemáte zkušenosti, koukají se na vás ostatní chlapi skrz prsty. Je to prostě tak. Nebo minimálně taková je moje zkušenost. Málokdy trvá randění třeba několik měsíců předtím, než dojde na sex. Gayové, které znám, mají často sex hned na prvním rande. Často to ani není rande. Prostě se jenom potkají na základě nějaké konverzace na internetu a je to. Vím, že moc lidí neznám, ale z toho, co jsem viděl na Grindru, mi to opravdu stačilo. Buď se mi tam chlapi rovnou vysmáli, nebo se rovnou zeptali, kde se setkáme, abychom měli sex.

Partner je jiný?

Můj partner je naštěstí normální člověk. Ukázal mi, že stereotypy o gayích nejsou pravda. Že to, co jsem znal z Grindru, není norma, kterou musím dodržet. Že se můžu normálně hezky zamilovat, nemusím nikam spěchat, nemusím být neustále silák a mačo, můžu být prostě sám sebou. Jsem hrozně rád, že slušní a milí lidé ještě existují. Myslím, že jsem měl o lidech opravdu ošklivé představy – kvůli odmítání, které jsem zažil. Ale teď už věřím, že je na světě spousta nejenom gayů, kteří touží po opravdu romantické lásce. Proto doufám, že pokud tento rozhovor čte někdo, kdo se topí ve stejných obavách jako kdysi já, uvidí, že to může dopadnout i dobře. Je jenom potřeba hledat líp a jinak.

Jak líp? Jak jinak? Co byste poradil těm, kteří dlouhodobě doufají, že najdou někoho, kdo je bude milovat, ale nedaří se jim?

Já bych to nevzdával. To je asi to hlavní. Nechodil bych po barech. A pokud bych hledal na internetu, okamžitě bych blokoval ty, kteří mě zvou jenom na sex. Taky bych blokoval ty, kteří mě nějakým způsobem ponižují. Současně bych ale nechodil na rande s těmi, kteří se mi nelíbí, jenom proto, že si nemyslím, že mám na víc. Člověk se musí prokousat tím nejhorším, aby našel to nejlepší. Nemyslím si, že je seznamování snadné. Myslím si ale, že je potřeba to nevzdat. Nastavit si filtr, nastavit si hranice, mít se rád. Bez těchto tří věcí to jednoduše nepůjde.