Když se naučíme správně ventilovat svůj hněv, budeme prý šťastnější. Jak ale neřízený vztek proměnit v pozitivní sílu?

Už filozof Seneca popisoval hněv jako „stav krátkého šílenství“, který je cestou k vlastní sebedestrukci. Přirovnával jej zároveň k padající skále, která se rozpadne na prach podobně jako vše, na co dopadne. A právě podle Senecy žádný jiný „mor“ nezasáhl lidstvo hůř než právě hněv.

To jsou poměrně silná slova, zejména když Americká psychologická asociace označuje hněv jako běžnou a zdravou lidskou emoci. Odborníci z Harvardské univerzity navíc již před více jak deseti lety publikovali studii, z níž je zřejmé, že pokud se člověk naučí svůj hněv správně ventilovat, dokonce bude šťastnější než ti, kdo budou tuto emoci v sobě dusit. Hněv přitom může být dokonce zdrojem mnoha pozitivních změn. Jak např. poznamenává Joe Solmonese v knize Proměňte svůj hněv v pozitivní sílu a využijete jej ve svůj prospěch, právě hněv byl velmi efektivně využit i v boji za lidská práva či práva žen. Jak ale s hněvem konstruktivně pracovat?

Zatímco zjevná agrese je nesporně destruktivní, podle nedávných vědeckých experimentů hněv a také související emoce, jako je frustrace nebo podráždění, mohou být vlastně přínosem. Ovšem jen tehdy, pokud člověk správně naloží s energií, která z daných emocí vzniká. Jak totiž upozorňují i psychologové, správně využití hněvu může být mnohem efektivnější než jeho potlačení – to totiž člověka nechá jen vyčerpaného.

Hněv (a vztek) mobilizuje

Je docela logické, že právě emoce, která evolučně souvisí s přípravou těla k boji, vede k nárůstu síly (a energie). Skvěle využít hněv tak mohou sportovci nebo lidé, kteří se připravují na jakýkoliv fyzický výkon. Jak totiž naznačují související experimenty, ti, kteří si před testy síly představili intenzivně nepříjemné scénáře, dosáhli mnohem lepších výsledků než ti, kterým tato „hněvivá motivace“ scházela.

Nutně však nemusí jít jen o výkon v rovině fyzické. Hněv dokáže být skvělým motorem i v rovině intelektuální – to ostatně dokázaly experimenty, v nichž byly lidem k vyřešení poskytnuty úkoly, které však byly neřešitelné. Ti, kteří se kvůli neschopnosti zadání splnit naštvali nejvíce, pak zároveň vykázali také nejvyšší míru vytrvalosti v touze uspět. Podobně pozitivní vliv má hněv i na kreativitu – právě naštvaní lidé nezřídka přicházejí v krizových situacích s těmi nejlepšími nápady.

Počítejte do 10

To vše je jistě hezké, ale pokud člověk dokáže vzteky vybuchnout jako pověstná kamna, zrovna velké štěstí mu to nepřinese. Hněv je totiž třeba naučit se správně ovládat. „Je třeba, aby lidé nejprve svému hněvu porozuměli. Naučili se jej správně načasovat a také projevovat,“ popisuje tak David Lebel, který působí na University od Pittsburgh. Podle jeho názoru je pak klíčové umět hněv v inkriminovaný okamžik udržet na uzdě a projevit jej až ve správnou chvíli (to do jisté míry vystihuje i klasická rada vybízející k tomu, aby člověk „počítal do deseti“). Vhodný je pak např. princip psychologického odstupu – tehdy by se člověk od svého hněvu měl odpoutat např. tak, že o sobě bude uvažovat ve 3. osobě a odhalí zdroj vzteku („Petr je teď naštvaný, protože...“).

Joe Solmonese pak přímo nabízí několik kroků ke správnému zpracování hněvu. V prvé řadě by se člověk měl zamyslet, zda je jeho vztek vůbec oprávněný (pokud dospěje k názoru, že ne, nemá smysl jakkoliv jej katalyzovat). V případě, že je, každý zuřivec stojí záhy před rozhodnutím, jak danou emoci vyjádřit. „Schopnost řešit konflikt a dosáhnout svého cíle, aniž bychom vyvolávali zášť, znevažovali ostatní či vytvářeli dramatické situace, je nejdůležitějším předpokladem úspěchu. Je ukazatelem kvalitních vztahů, ať už profesních či osobních,“ tvrdí autor. Je tedy zřejmé, že začít se vztekat hned, jakmile jsme vystaveni nekomfortní situaci, rozhodně není dobrý nápad. Hněv je totiž možné vyjadřovat rychle a pomalu (a právě rychlé vzteklé vzplanutí je skutečně nežádoucí).

Začít ve stresové situaci počítat do deseti, ačkoliv se to pro mnohé zdá směšné, má svůj smysl
Foto: Adobe Stock

V této souvislosti dokonce psycholog John Riskind utvořil techniku vedoucí k emočnímu zpomalení v ohrožení – ta pracuje se základní teorií, že lidé, kteří mají pocit bezprostředního nebezpečí, mají potřebu udělat cokoliv, co hrozbu zastaví – ovšem v dlouhodobějším pohledu paradoxně dojde k jejímu zhoršení. K rozeznání míry vzteku pak nabízí paralelu s rychlostí aut, kdy člověk, který „jede 50“, je v klidu a pohodě, na rozdíl od toho, který se „řítí 150“ a je doslova ve varu. Právě ti, kdo dosáhnou pomyslné 150, by si měli představit pomyslnou brzdu a pokusit se zpomalit. Díky tomu získají cenný prostor k tomu, aby si rozmysleli své reakce, vyhodnotili situaci a hněv následně případně zamířili správným směrem. Hněv je přitom vlastně výchozím bodem pro to dát věci do pořádku a napravit situaci.

Není potom žádný div, že dokonce existuje praxe označovaná jako „management hněvu“. Ta v prvé řadě zahrnuje identifikaci „spouštěče“ a jeho eliminaci. V praktické rovině by se tak ten, koho právě k nepříčetnosti vytočil šéf, měl raději zvednout a odejít do jiné místnosti, nebo se pokusit zcela změnit téma diskuse. Dalším nezbytným krokem pro udržení emocí na uzdě je schopnost odpouštět (ovšem neplést s opakovaným soucitem). Právě odpuštění je cennou lekcí pro obě znesvářené strany. Velmi namístě je také umění naslouchat a komunikovat – nezřídka totiž hádky pramení z prostého nepochopení. Pokud vás ale už pocit hněvu naprosto zaplaví, měli byste podle Americké psychologické asociace aplikovat klasické relaxační techniky (což zní prostě lépe než počítání do 10) – tedy hluboké dýchání a vizuální představivost. Stejně tak člověk může sám sebe uklidňovat...

Ať už ale půjdete na věc jakkoliv, faktem je, že správné zvládnutí hněvu nejenže přispívá k psychické pohodě, ale dokonce může mít na člověka pozitivní dopady. Zejména pokud svou naštvanost člověk přemění v záchvat kreativity nebo fyzické aktivity. Ostatně, pokud bychom se měli vrátit ke slavným filozofům, na rozdíl od Senecy jeho „kolega“ Aristoteles měl v této oblasti jasno – a věřil v potenciál hněvu jako pozitivního hybatele. O zvládání vzteku pak hovořil jako o velké výzvě – protože umět se správně rozhněvat na správnou osobu a navíc ve správný čas a ze správného důvodu nedokáže jen tak každý. Když se ale něco takového člověku povede, může být na sebe náležitě pyšný. Protože i mít „správný vztek“ je prostě umění.