„Po tranzici mám lepší vztahový život. Najít partnera není problém, sebevědomí je v hlavě,“ říká muž, který prošel změnou pohlaví
Jak dlouho jste s partnerkou spolu? Povězte, kdy jste se seznámili?
Jako většina lidí dneska, na internetu. Klasická seznamka, tak dlouho jsme swajpovali, až jsme se našli. Letos to bude druhý rok, co jsme spolu. V prosinci.
Jak proběhlo první rande?
Předtím jsme si hodně dlouho jen psali, možná dva měsíce. Pořád jsme se nedokázali dokopat se potkat – buď jsem byl nemocný nebo partnerka byla na teambuldingu nebo se pokazilo něco jiného… Ale psaní nám vydrželo, tak jsme si v jeden moment řekli, že je zjevně čas se opravdu potkat, když nás to ještě nepřestalo na dálku bavit. (smích)
První rande jsme měli venku, procházeli jsme se vánoční Prahou. Prošli jsme si trhy, udělali fotku u stromečku… Tu fotku máme v kuchyni na zdi. Oba milujeme Vánoce a po covidu jsme si chtěli užít tu pravou atmosféru, a to myslím, že nás hodně sblížilo hned napoprvé.
Už v ten moment jste věděl, že budete spolu?
Mně se líbila hned! Taková krásná holka! A ještě k tomu opravdu chytrá a hodná! Já jsem si ji musel trochu zasloužit, jak se říká, ale nakonec jsme si někdy na jaře řekli, že jsme oficiálně spolu.
A teď už spolu i bydlíte. Plánujete rodinu?
Určitě. Už i koukáme po možnostech. Přemýšleli jsme nad IVF, ale nakonec jsme se dohodli, že možná pro nás bude nejlepší možnost adopce. Oběma se nám líbí představa, že dáme krásný život někomu, kdo neměl snadný start. Jsme na to připravení.
Vím, že máte za sebou náročné období, které se s dobou před tranzicí často pojí. Vaše psychika dostávala zabrat, jak jste to sám napsal v mailu. Otevřel byste nám pohled do vaší mysli před pár lety?
Moje tranzice začala dokonce už před dekádou. Nezdá se to, ale ten proces může být hodně dlouhý a já do toho počítám i nějaké svoje rozhodování do čeho jít, co se sebou a komunikaci například s terapeutkou. Ono to není tak, že si řeknete: „Chci bejt chlap!“, někdo udělá „fik fik“ a máte nové tělo a za týden jste doma s novou občankou.
I v momentě, kdy se k tomu rozhodnete, je to dlouhý proces fyzicky, psychicky, ale i úředně a všechno to zařizování a tlak… není to snadné. Ale upřímně mi bylo v momentě, kdy se to kolečko rozjelo, mnohem líp než kdy předtím.
V době tranzice vám bylo lépe? Oddechl jste si, že už se konečně něco děje, chápu správně?
Úplně. Protože vidíte, že se to rozhýbalo, že měníte to, co vás celý život užíralo. Takže i když je to náročný proces, dlouhý, nákladný a bolestný, je vám z toho hrozně dobře, protože to děláte pro sebe. Já to vnímal jako léčbu. Léčbu těla i duše. Za mě nejde jen o nějakou plastiku nebo jen o nějaký zákrok. Je to léčba. Takže i když ležíte v nemocnici nebo pak doma a jste bolavý, máte stehy, nebo i předtím, když vám hlavou lítají hormony jako splašené, jste hlavně šťastný, že se vám věnují lidi, kteří vědí, co dělají a pomáhají vám. A že jdete k cíli, který jste si přál v mém případě odnepaměti. Už ve školce jsem měl pocit, že patřím na jinou stranu barikády, než kam mě všichni stavěli. Nechtěl jsem být mezi holčičkami, styděl jsem se a připadal jsem si jako podvodník.
Bylo pro vás v době tranzice a před ní snadné najít partnerku?
Já jsem obecně drobnější postavy. Slyšel jsem tisíckrát, jakou blbost jsem udělal a jak krásná jsem byl holka. To je asi nejhloupější kompliment, který můžete trans člověku říct. Já jsem nikdy holka nebyl a chybu jsem rozhodně neudělal. Každopádně jsem partnerku neměl. Necítil jsem se sám se sebou. Je úplně jedno, že jsem třeba lidem nepřipadal ošklivý, ale já jsem svoje tělo nenáviděl. Nemůžete normálně fungovat ve fyzickém vztahu, když se nesnášíte. Přišlo mi odporné na sebe sahat. Natož aby na mě sahal někdo jiný. Od jedenácti let jsem si svazoval hrudník, protože mi hrozně rychle začala růst prsa. Když mě někdo nutil do šatů, to pro mě byla nejhorší potupa. Představte si, že svého třináctiletého syna pošlete do školy v šatech a chcete, aby tam zcela vážně fungoval.
To se po tranzici změnilo. Nebo už během ní?
Během už to bylo lepší. Hlavně, když jsem začal pociťovat změny. Hodně mi pomohla první operace. Je mi úplně jedno, že mám na hrudníku dvě jizvy. Jizvy jsou v pohodě. Ale už je to můj hrudník, tak, jak má vypadat.
Když se vám začne měnit tělo, najednou je vaše sebevědomí jinde. Takže ještě před další operací už jsem byl schopný randit. Nešel jsem do sexu, protože tam to pro mě bylo ještě hodně osobní, ale rád jsem dělal radost ženám. A teď už je všechno, jak má být.
I ten vztahový život… Co byste rád vzkázal těm, kteří v hledání lásky tápou?
Po tranzici mám lepší všechny aspekty života. I ten vztahový. Najít partnera není problém, sebevědomí je v hlavě. Musíte si identifikovat, kde je překážka. Proč se nemůžete seznámit, co vás brzdí. A je potřeba to opravdu začít řešit. Jakmile se do toho pustíte, bude to hned lepší. Ale nesmíte na sebe zapomenout, zahodit naděje a uzavřít se. To, když se člověku stane, je podle mě obrovská tragédie.
