„Jen proto, že jsem gay a nemám děti, se mám dle sourozenců automaticky starat o nemocného otce,“ popisuje rodinné vztahy Karel
Karle, můžete na úvod popsat vaši aktuální situaci?
Kdybych ji měl shrnout jen velmi stručně, už jsem ve věku, kdy obecně nastává čas začít se starat o své rodiče. O maminku jsem přišel už dávno, zemřela předčasně na rakovinu. Tatínek se dlouho držel, přibližně před rokem ho ale postihla mrtvice, takže už se nemohl vrátit domů, kde bydlel. Samozřejmě nejsem z těch, kterým by to bylo jedno, o zdraví otce se zajímám, snažil jsem se mu zajistit různé typy péče. Vše ale souhrou okolností vyústilo v to, že mám tatínka teď doma a mým sourozencům je to jedno.
Vaši sourozenci se o tatínkovo zdraví nezajímají?
Zajímají, ale maximálně po telefonu. Ten poslední rok mi o nich hodně ukázal. Dnes v žádném případě není snadné postarat se o své bližní, pokud jsou už starší, nemocní a nemohou z řady důvodů bydlet sami doma. Čekací listiny v různých pobytových zařízeních jsou dlouhé jako pověstný týden, nemluvě o tom, jak to v mnoha z nich funguje. Já jsem byl vždy zastánce toho, že rodina by si měla poskytovat podporu, je-li to v jejích silách, ale zrovna tak, jak to dopadlo u nás, jsem si to tedy nepředstavoval…
Jak přesně to tedy u vás dopadlo?
Mám ještě bratra a sestru. Už v době, kdy tatínka hospitalizovali, bylo zřejmé, že je jim představa jakékoliv péče o něj dost nepříjemná. Musím přitom říct, že bratr s rodinou bydlí v domě s tatínkem, je to velký rodinný dům se dvěma samostatnými byty. Sestra pak žije alespoň ve stejném městě. Já bydlím skoro 200 kilometrů daleko, ale stejně jsem to byl já, kdo nakonec musel vyřídit nejprve dočasný převoz na LDN a pak dlouhodobější hospitalizaci na překlenutí doby, než se vyjasní, jak bude péče o tatínka dál probíhat. A jelikož v nemocnici už déle zůstat nemohl, samozřejmě padla otázka, kdo mu potřebnou péči – byť třeba jen na překlenovací období – poskytne. Výsledek? Upravuji svůj byt tak, abych se mohl o tátu starat. Možná to z mé strany bude znít jako stěžování si, ale osobně jsem si říkal, že by možná nebylo od věci, kdyby se táta mohl vrátit k němu domů a dohlédl na něj bratr. Vždyť sdílejí jeden dům! Nabízel jsem bratrovi a švagrové, že zajistím pravidelného pečovatele a že budu o víkendech dojíždět, abych jim odlehčil. Kategoricky to odmítli.
Jaký k tomu měli důvod?
Ukázalo se, že se sestrou došli k názoru, že jako gay, co nemá děti a aktuálně ani s nikým nežije, jsem na to vhodnější. Protože prý nemám tolik starostí jako oni. Jistě, děti nemám, na druhou stranu – jejich děti jsou již všechny ve věku, kdy nepotřebují celodenní péči, nejmladší neteři je 16 let. A to, že zrovna s nikým nežiju, přece neznamená, že nemám žádný vztah – nebo případně žádný nehledám. Do práce chodím stejně jako oni a obecně musím plnit stejně jako oni veškeré pracovní závazky, které mám. A jelikož chodím do běžného zaměstnání, rozhodně to není o tom, že bych si mohl udělat volno dle potřeby.
Zkusil jste se sourozenci dojít k nějakému kompromisu?
Ono vlastně tohle celé je svého druhu kompromis. Sourozenci se shodli, že by dali tatínka do nějakého specializovaného zařízení. Sehnat ho ale neumí. Prý to mám udělat já. Mám přece spoustu času, když nemám rodinu, a taky víc peněz. Z téhož důvodu. A já jsem se sice v první chvíli snažil najít zařízení v okolí rodného města tak, aby tatínek mohl zůstat ve svém prostředí, ale aktuálně nebylo jiné řešení, jak se s nastalou situací vypořádat.
I vaše sestra se k péči o tatínka postavila odmítavě? Klasický stereotyp je, že obvykle jsou těmi „pečujícími“ právě ženy – dcery…
Sestra mi jen řekla, že u ní doma není pro tátu místo, že má malý byt, takže by to nebylo možné. Je to paradoxní, protože právě na ten „malý byt“ jí a jejímu manželovi kdysi naši rodiče přispěli.
Jak tedy aktuálně s tatínkem fungujete?
Táta naštěstí nepotřebuje úplně 24hodinový dozor. Má pohybové problémy, takže jsem zajistil terénního pracovníka, který k nám pravidelně dochází a s různými úkony mu v době, kdy nemohu být doma, pomáhá. Já taky tátovi v průběhu dne volám, abych se ubezpečil, že je v pořádku. Ale je to samozřejmě náročné. Sourozence, kteří od chvíle, co u mě táta bydlí, jen dvakrát zavolali, by to asi překvapilo, ale mám i partnera – a nejabsurdnější na tom je, že ten mi s tátou ochotně pomáhá. A to bydlí jinde.
Nakolik udržitelný pro vás nový „režim“ je do budoucna?
Dělám, co mohu. Mám doma tátu teď čtvrtý měsíc a skutečně smekám před každým, kdo tuhle dennodenní péči sám zvládá. Občas cítím, že bych potřeboval alespoň na den „vypnout“, jenže nemám jak. Partner je mi velkou oporou, ale nedokážu si představit, že takhle budu fungovat třeba několik let. Vzhledem k tomu, že sourozenci o tátu moc zájem nejeví, začal jsem se poohlížet po pečovatelských zařízeních v okolí místa, kde žiju já. Už jsem se byl v některých i podívat. Pokud by se mi povedlo sehnat tam pro tátu samostatný pokoj, což je pro mě zásadní podmínka, určitě by to bylo konstruktivní řešení. Táta je totiž docela společenský a i navzdory zdravotním problémům a omezením, která má, se u mě sám docela nudí a chybí mu lidi. A myslím, že už mu taky chvílemi lezu na nervy. (smích) Pokud by byl v příjemném prostředí, kam bych ho samozřejmě chodil pravidelně navštěvovat, myslím, že by to prospělo nám oběma.