„Sobečtí lidé si vybírají empatické partnery,“ zaznělo v rozhovoru se šťastným párem. Co je podle něj základem spokojeného vztahu?
Jste spolu už skoro osm let. To není málo ve vašem věku. Kde jste se poznali?
Marko: Na seminářovém výletě. Oba jsme chodili na stejnou vysokou školu a taky jsme jeli na stejné terénní cvičení, které se pro oba ukázalo jako noční můra. (smích) Já jsem nedlouho potom ze školy odešel a přešel jsem jinam. Kája vydržel bakaláře, za což ho obdivuju.
Kája: U nás doma by neprošlo, kdybych šel na jinou školu. Bylo by to zklamání a musel bych si to hodně obhajovat a vysvětlovat. Na to jsem neměl koule. Takže nejsem hrdina, spíš naopak. (smích)
Od té doby jste pár, nebo předtím byla nějaká jiná fáze?
Kája: Já jsem popravdě tou dobou měl vztah, ale nebyl úplně dokonalý. Respektive byl úplně strašný. Ale já jsem ze střední odcházel šťastnej, že jsem vůbec někoho našel. Jsem z malého města a moc gayů jsem kolem sebe neměl. Nezdá se to, ale oproti tomu, jaká je distribuce v Praze, to tehdy u nás nebylo bůhvíco. Do nějakých devatenácti let jsem osobně znal asi tři gaye, a to bylo všechno.
Rozumím správně, že to byl vztah tak trochu založený na omezeném výběru? Takže žádná velká láska a přesvědčení?
Kája: Měl jsem pocit, že lepší už to asi nebude. Že ten rybníček není dost velký. Měl jsem pocit pasti – buď budu navždycky sám, nebo budu s ním. A tak jsem překousnul strašně moc věcí.
Šlo jen o nedorozumění a nesouznění, nebo i o nějaké toxické znaky?
Kája: Toxické to bylo hodně. To bylo pořád něco. Od vyhrožování sebevraždou, přes obrovské deprese až po nadšení, maniakální stavy… Byl hodně nestabilní. Já jsem se v tom snažil nějak bruslit. Byl jsem hodně tichý mladý kluk, neuměl jsem si nastavit hranice a každá moje obrana mi připadala, jako že začínám hádku, a to mi nepřišlo správné. Takže jsem si nechal dost kálet na hlavu. Neuměl jsem to řešit. A nechtěl jsem o tom moc mluvit, protože pak se lidi moc ptali a já vlastně neměl dobré odpovědi. Takže jsem v té době byl hodně uzavřený.
Jak jste Káju vnímal vy, Marko?
Marko: Rozhodně jako tichého, neprůbojného. Kdykoli byla nějaká společná aktivita, mlčel, dokud vyloženě nemusel něco říct. A to něco řek tak potichu, že to bylo vlastně divný. Tehdy jsem si říkal, že to bude hrozně hodnej člověk, který má nějaké problémy. Zásadně jsem se v tom přemýšlení nehrabal, protože mě nenapadlo, že skončíme spolu, ale pamatuju si, jak jsem si říkal, že to asi nemá lehký, když je takový introvert.
Kája: Byl jsem opravdu hodně zamlklý, já to vím.
A jak působil Marko na vás?
Kája: Já jsem byl natolik uzavřený, že jsem ani nad lidmi moc nepřemýšlel. Měl jsem plnou hlavu svých problémů, co mám doma, takže jsem na začátku toho cvičení vlastně pořád jen myslel na to, jak chci odjet.
Marko: Poprvé jsme si popovídali až ve vlaku. Oba jsme odjeli dřív. Kája měl teplotu, protože tam tři dny v kuse pršelo. A já jsem to „nafejkoval“ taky, protože se mi tam strašně nechtělo být. (smích)
Kája: Tehdy jsem ho poprvé pořádně zaregistroval jako člověka, nejen jako člena skupiny. A byl to fajn pokec. Byl jsem rád, že jel se mnou, protože mi nebylo moc dobře, a přišlo mi, že mi ta cesta s ním líp uběhla.
Kdy to začalo jiskřit? A kdo si toho všiml jako první?
Kája: Já jsem byl neustále na pokraji rozchodu a snahy zachraňovat svůj vztah. A postupně jsem to Markovi začal povídat, protože jsme se od toho vlaku sblížili a začali jsme si k sobě sedat na přednášky. Když pak na konci semestru Marko odešel, už jsem věděl, že se mi líbí, ale neměl jsem to ještě v hlavě vyřešené.
Marko: Když jsem poslouchal, co má doma, bylo to pro mě hrozně těžký. Viděl jsem, jak je to fajn kluk a prožíval zbytečný peklo. Říkal jsem si, že si zaslouží víc.
Kája: Třeba tebe… (smích)
Marko: Ano! (smích)
Kája: Chodit jsme spolu začali o pár měsíců později. Vídali jsme se, řešili jsme kromě mého vztahu i život obecně a přeskočila jiskra. Ale asi se dá říct, že první se zamiloval Marko.
Marko: Je to tak. Musel jsem ho sbalit. (smích)
Co vás teď nejvíc spojuje po těch osmi letech?
Marko: Máme hodně společných koníčků. Máme kamarádky, se kterými chodíme tancovat salsu, baví nás filmy, takže většina úspor padne na kino (smích), baví nás koně, takže si chodíme každý týden zajezdit. Taky se teď učíme bowling… Myslím, že úspěšný vztah je o tom hledat společné koníčky.
Kája: Ale je důležité nelámat toho druhého do něčeho, co ho nebaví a nechce se mu do toho. To vidíme často, že si lidi stěžují, že s nimi třeba přítel nebo přítelkyně nechce například jezdit na chatu nebo chodit do hospody nebo dělat nějaký sport. Ale to je za mě chyba, snažit se toho druhého zlomit a kritizovat ho za to, že ho něco nebere. To vás pak ještě víc otráví a už nebudete chtít dělat nic, když je to na sílu.
Marko: To je pravda. Kája tohle zná z bývalého vztahu a když jsem slyšel, jaké to bylo, tak by mi to taky hodně vadilo. Když někoho k něčemu nutíte, je to začátek konce.
Kája: Já jsem třeba vegetarián. Ale nenutím k tomu Marka. Nechápu lidi, co to dělají. On mě taky nenutí jíst maso. Takže když spolu vaříme, klidně uděláme dvě jídla nebo dvě varianty jednoho… Je to všechno o nějakém pochopení a respektu.
Vzpomenete si na nějakou vaši krizi? A pokud ano, jak jste ji řešili?
Marko: Velkou krizi jsme neměli asi nikdy. Pár hádek si pamatuju, ale to si pamatuju proto, že se moc nehádáme. Takže když už se to stane, tak to člověka dlouho mrzí. Všechno se snažíme řešit v klidu.
Kája: Úplně souhlasím. Naše hádky si pamatuju, a to i proto, že jich nebylo hodně a že mě to hodně mrzelo.
O čem jste se třeba takhle nezapomenutelně pohádali?
Marko: Já si třeba takhle na první dobrou vzpomněl na úplnou hloupost. Tehdy jsme hledali nový byt. Měnili jsme nájem, protože majitel v původním bytě chtěl dělat dlouhodobou rekonstrukci…
Kája: To si pamatuju! Byli jsme tehdy na prohlídce jednoho nájmu a mně se tam nelíbila koupelna. A Marka to naštvalo. Já to chápu, protože jsme tehdy prošli snad třicet míst a všechno nám někdo vyfoukl nebo byl nějaký problém. A už se nám chýlil konec smlouvy a Marko se bál, že nestihneme něco najít včas. Vyznělo to, že dělám zbytečné problémy.
Marko: Na druhou stranu žít někde, kde víš, že se ti to nelíbí, to není dobře. Takže mě mrzí, že jsem tehdy tak vyletěl. Taky jsem viděl, že to není dokonalé, že ta koupelna je ohavná, ale bál jsem se, abychom neskončili na ulici. A jak jsem z toho stěhování byl ve stresu, tak jsem si to na Kájovi vybil. To se mi moc nepovedlo, no…
Vidím ale, že se mi oba snažíte vysvětlit pohled toho druhého. Připadá mi, že oba vlastně přemýšlíte hlavně nad tím, jaké motivace měl ten druhý a snažíte se navzájem pochopit. Je tohle podle vás láskyplný lék na spory?
Marko: Určitě. Kája je ohromně empatický člověk, proto i přitáhl tehdy toho narcistního psychouše. Sobečtí lidé si vybírají empatické partnery jako je Kája, kteří jsou hodní a snaží se pochopit a podpořit toho druhého. A mě to učí být o to vnímavější, protože vím, že jeho úmysly směrem ke mně nikdy nejsou špatné, ani když mě zrovna štve.
Kája: Já můžu dodat jenom to, že jsem opravdu, opravdu šťastnej…
