„Člověk dokáže úplně cokoliv, když se pro to rozhodne a přestane pochybovat,“ říká Josef Šálek, pokořitel několika světových rekordů
Začněme úplně od začátku. Jak celá tahle cesta ke Guinnessovým rekordům začala? Co byl ten důležitý impuls?
Do roku 2008 jsem nepřijímal zodpovědnost za svůj život, nedařilo se mi a měl jsem pocit, že za to mohou všichni ostatní. V tomto roce mi do života vstoupil pojem osobní rozvoj a já se tak začal zabývat, i skrze ezoteriku, možnostmi, jak tuto zodpovědnost přijmout a změnit svůj život k lepšímu. Dalších několik let jsem si na tenhle nový přístup zvykal a zdokonaloval se, až jsem se sám stal lektorem osobního rozvoje, protože lidé v mém okolí stáli o to, abych jim zprostředkoval svůj pohled. Po roce 2013 jsem začal dělat i workshopy s přechodem po žhavém uhlí a skleněných střepech, protože se mi nechtělo o tom, jak se dá zvládnout jakákoliv zátěžová situace, jen mluvit, chtěl jsem pomocí těchto prostředků ukázat i konkrétní činy.
Během celé této doby jsem ale pracoval spíše na úrovni jakéhosi mentálního koučingu, takže jsem přestal věnovat pozornost svému tělu, které chřadlo. Trápila mě nadváha, kouřil jsem a holdoval alkoholu. To vše se změnilo na konci roku 2017, kdy se se mnou rozešla přítelkyně. Bylo to psychicky velmi těžké a já tak zjistil, že moje citové závislosti, a to i z minulých vztahů, mě stále ovládají. Rozhodl jsem se však z toho jakkoliv dostat.
Mezitím mě můj kamarád přesvědčil k tomu, abychom začali běhat. Já se toho popravdě zhrozil, díky mému životnímu stylu byla pro mě jen představa běhání dostatečné utrpení, což se nakonec potvrdilo. Po dvou až třech kilometrech jsem myslel, že mě odnesou na márách. Jen dodám, že byl prosinec. Ale nakonec jsem si uvědomil, že po celou dobu, co mě bolelo tělo a bylo mi špatně, tak mi vůbec nepadla na mysl žádná emoční lítost, mou pozornost zahltilo jen a pouze mé tělo. A tak padlo rozhodnutí, že další den půjdu znovu. Takhle to celé začalo. A protože jsem měl z minulosti i vztah k bosým pochodům, odhodil jsem časem boty i při běhání. Bosky jsem pak uběhl na jaře 2018 svůj první půlmaraton.
Uběhnout po půl roce tréninku bosky půlmaraton je dle mého umělecký čin a umím si představit, že tě to muselo dost nakopnout v dalších oblastech života. Je to tak?
Celý ten rok 2018 na sebe všechno krásně navazovalo. Skončil jsem s kouřením, byť alkohol i nezdravé stravování zůstávalo. Na podzim jsem si nechal udělat krevní testy a tam byly zjištěny stopy nemoci zvané dna a též i vysokého cholesterolu. I tohle jsem chtěl co nejdříve změnit, tak jsem skončil s masem a alkoholem. Mimochodem, o rok později, když jsem šel na testy znovu, byly již zcela v pořádku. A pak, když napadl na konci podzimu sníh, zjistil jsem, že díky novému životnímu stylu uběhnu na sněhu více než 20 km. Došlo mi, že mám nějakou novou schopnost. Lidé se to začali dozvídat a propojili mě s Agenturou Dobrý den v Pelhřimově, abych si to nechal zaregistrovat jako nový český rekord.
Někteří mě dokonce srovnávali s Wimem Hofem (sportovec, motivační řečník, propagátor otužování a držitel několika světových rekordů), kterého jsem ale vůbec neznal.
Než se dostaneme k dalším rekordům, vím, že brzy po těchto změnách přišla jedna neuvěřitelná zkušenost s vězením ve Spojených arabských emirátech. O co přesně šlo a jak jsi to dokázal zvládnout?
Na přelomu let 2019 a 2020, když jsem cestoval na Srí Lanku, si mě na letišti omylem spletli s hledanou osobou v Emirátech. Tohle jsem ale mimochodem zjistil až po 66 dnech věznění v různých zařízeních. Nicméně tenhle čas byl další důležitý milník. Bez ohledu na to, jak dlouho tam budu, což jsem vůbec netušil, jsem se tam po prvotním šoku rozhodl být šťastný. Jednak jsem se tam chtěl cítit co nejlépe, a jednak bych si ze strany spoluvězňů, pokud bych byl negativně nastavený, nepřitáhl žádné dobré situace. Každý den jsem si vědomě vytvářel jistý druh placeba, kdy jsem si pomocí meditací způsoboval „lepší náladu“, díky čemuž jsem se cítil opravdu spokojeně, neměl jsem myšlenky na to, co bude zítra a jaké starosti mě čekají.
Zároveň jsem se snažil aktivně sportovat. Tam jsem taky v únoru začal poprvé s plankem, u nás známém jako prkno, což byla tenkrát asi ta nejvhodnější poloha vzhledem k okolním podmínkám. Díky svému nastavení, že všechno bude v pořádku, jsem si tam vždycky dokázal najít způsob, jak obejít různé zákazy. Například když mi zakázali běhat, tak jsem skákal hodinu na místě. Když to viděli, tak mi běhání do určité míry zase povolili.
Když mě nakonec pustili, zjistil jsem s překvapením, jak moc se mi všechny tyhle zkušenosti budou hodit. Vylezl jsem totiž z vězení přímo do covidu. 29. února jsem přistál na vídeňském letišti a hned 1. března se vyskytl první oficiální případ covidu v ČR, díky čemuž začala o pár týdnů později platit protipandemická opatření. Ale namísto toho, abych si začal zoufat, cítil jsem se svobodný, což jsem si paradoxně přinesl z pobytu ve vězení. Tam jsem zjistil, že člověk skutečně může být šťastný bez ohledu na podmínky, ve kterých se nachází.
Po návratu jsem dál naplno trénoval a vrátil se i k mým předchozím stravovacím návykům. To znamená, že jsem jedl pouze obden. Zjistil jsem totiž, že když každý druhý den běhám naboso, a dokonce i bez trička, tak nemám ten den potřebu jíst. V den běhání jsem pouze pil.
Našel se tenkrát někdo, kdo ti tenhle styl, myslím přerušovaný půst i běhání bez většiny oblečení, vymlouval a pokoušel se ti radit, jak by to mělo být správně?
Možná to někdy v řeči padlo, ale asi ne natolik výrazně, abych si to pamatoval. Až o dva roky později, kdy jsem přestal na nějaký čas jíst úplně, tak tam už ano, to se dělo dokonce velmi často, ale už tehdy byl ve společnosti známý termín obdenní půst, takže žádné vehementní rozmlouvání se nekonalo.
Ale chci říct jednu důležitou věc a stejně to vysvětluji i na svých přednáškách. Pokožka je největší orgán, což je nezpochybnitelné, a skrze ni, pokud jsme na čerstvém vzduchu a v přírodě, můžeme prokysličovat naše tělo mnohem více, než jen pouhým dýcháním. Je velice důležité, abychom vystavovali pokožku čistému a zdravému prostředí, a to nejen kvůli lepšímu prokysličení krve, ale zároveň i přirozeně lepší hydrataci z ovzduší.
My jsme ale vychováváni v přesvědčení, abychom si kůži co nejvíce chránili. V zimě se teple oblékej a v létě se pořádně maž krémem s vysokým ochranným faktorem. Co se pak ale děje je to, že pokožku přirozeně nevystavujeme přírodním zdravým vlivům, naše tělo je méně odolné a my si pak do něj musíme různé podpůrné látky dodávat uměle.
Posuňme se nyní ke tvému prvnímu rekordu.
V lednu 2021 jsem za účasti médií zaběhl půlmaraton naboso o 40 minut rychleji než Wim Hof. Jenže u toho nebyl nikdo z Guinnessovky, takže to do ní nemohlo být oficiálně zapsáno. Ale vše se vysílalo v hlavních zpravodajstvích a vyvolalo to obrovský zájem, díky čemuž bylo inspirováno mnoho lidí k tomu, aby pro sebe začali něco dělat a nespoléhali se jen na roušku a vakcínu. To dalo mému počínání mnohem hlubší smysl.
Proto jsem se rozhodl, že chci překonat další mety. Následně se mi tak podařilo vytvořit český rekord v planku, a to s časem 2 hodiny a 16 minut. Světový rekord byl 9 hodin, 30 minut a 1 vteřina, ale já cítil, že dokážu překonat i tenhle cíl, že je to jen v mé hlavě. V září roku 2022 jsem se rozhodl, že tuhle metu zdolám v květnu 2023, abych měl čas na přípravu.
Ještě než se k tomu dostaneme, prozradíš pro inspiraci našim čtenářům, co obnáší takový trénink planku, ve kterém lze vydržet hodinu a déle?
To je opět u každého jiné. Co se týká lidí, kteří překonávali rekordy přede mnou, tam se jednalo v podstatě o celoživotní přípravu. Dle jejich slov trénovali spousty hodin každý den, rok a půl před samotným rekordem dělali plank několik hodin denně, to samé v případě kliků a sed lehů, kterých dělali několik tisíc také každý den. To jsou naprosto neuvěřitelná čísla.
Jejich těla na to byla připravená, moje ne. Moje síla byla spíše o stavu mysli než těla. Ale samozřejmě, musel jsem se pořádně připravit i fyzicky. A tak jsem dělal plank každý druhý den, kdy jsem si postupně přidával minuty. Dva až tři měsíce před samotným rekordem jsem najel na denní trénink, aby se tělo dostalo do správného nastavení. K tomu patřil obdenní běh a nějaké kliky a sedy lehy, těch ale nebylo moc, věnoval jsem jim zhruba půl hodiny denně.
Nejobtížnější záležitostí, a to vám řekne každý planker, je ale nakonec mentální složka. Jak udržet v takto napnutém stavu klid. Vždy jsem zavřel oči a počítal, dýchal jsem do co největšího vnitřního zklidnění. Dokonce mám i zajímavý a intenzivní zážitek, kdy jsem v naprostém uvolnění počítal do šesti. Tohle číslo jsem si rozfázoval do několika částí a když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že uběhly dvě hodiny.
Ty jsi nakonec ten světový rekord v planku překonal, a to s časem 9 hodin 38 minut a 47 vteřin. Senzační výkon. Co to pro tebe znamenalo? A kam vede tvá další cesta?
Ten záznam z překonání rekordu vidělo dohromady na sociálních sítích, aspoň co se mi podařilo dohledat, zhruba 100 milionů lidí. Další stovky milionů zase skrze reportáže v různých dalších médiích. Napsali mi dokonce mí spoluvězni i právník z Emirátů, že se na to dívali a že mi děkují za inspiraci. Ta reportáž totiž nebyla jen o rekordu, ale i mém vyjádření, proč to všechno dělám. A tak jsem si naplno uvědomil, že poselství, které bych chtěl skrze svoji činnost předat, tímto překonalo hranice naší malé zemičky.
Součástí celého procesu byla i příprava dokumentu, který byl v podstatě jen záznamem mojí přípravy a samotného rekordu a měl být umístěn na Youtube. Díky této pozornosti ale bylo rozhodnuto, že ho nakonec přetvoříme v celovečerní motivační sportovní film. Aktuálně ho dotáčíme, zbývá jen dokončit poslední etapu, kterou je třetí Guinnessův rekord v planku, tentokrát s 18kilovou zátěží na zádech. Rekord je 80 minut a 59 vteřin. Ten se pokusím překonat na letošním festivalu Colours of Ostrava. (Rozhovor se uskutečnil před touto akcí, tedy dodávám, že se to Josefovi nakonec podařilo a nový rekord posunul na čas 85 minut, pozn. red.)
Momentálně je Josef v jednání s egyptskou vládou, aby mohl před pyramidami předvést další rekordní výkonFoto: Archiv Josefa Šálka / Se svolením
Ten film půjde do celého světa. Předpremiéra se uskuteční v říjnu letošního roku, příští rok ho chceme dostat na co nejvíce festivalů a následně i do kin. Film se bude jmenovat Joska Šálek: Všechno je možný a je postavený na tom, že člověk dokáže cokoliv, když se pro to rozhodne a přestane pochybovat. Ve filmu dále účinkují i lidé, kterých si nesmírně vážím a kteří v celosvětovém měřítku dosáhli prokazatelných úspěchů. Jsou to sportovci jako Jiří Procházka, Libor Podmol, Andrea Sestini Hlaváčková, ale i filantrop Karel Janeček, fyzik Jan Rak, kouč Marián Jelínek a další.
Říkáš třetí rekord, co tedy byl ten druhý?
No vida, na to bych málem zapomněl. Ten jsem absolvoval letos v únoru a šlo o půlmaraton v běhu naboso na sněhu. Celý pokus se uskutečnil na okruhu dlouhém 266 m v nadmořské výšce 916 m a při venkovní teplotě 3-6 °C. Opět šlo o překonání rekordu Wima Hofa, a to s časem 1 hodina, 50 minut a 42 vteřin.
Se všemi těmi možnosti a podporou, které nyní určitě získáš, chystáš útok na světový rekord i v jiné oblasti než je plank a běh?
Úplně ne. Já teď trénuji plank s 21 kg na zádech a od páté až sedmé minuty nemůžu pokračovat. Takže momentálně zjišťuji, co znamená „nemůžu“ a „vzdám to“. Protože to se nemusí slučovat. Ubírá mi to ale velké množství energie pro další činnost.
Moje plány jsou takové, že pokud se najde partner, který mě podpoří a mně to umožní dělat další věci, tak do toho půjdu, ale aktivně nic úplně nového nechystám. Spíše se soustředím na rekordy ve známých vodách, což je plank se zátěží 45 a 90 kg živé váhy, aby to byla větší show a dostalo se to k více lidem. To se chystám dělat rovnou v mezinárodním pojetí, tedy na různých místech i mimo ČR. Spolu s dalšími lidmi jednáme s vládou v Egyptě, kde chci podpořit tamější turistický ruch. Tenhle typ planku by se dělal před Sfingou a pyramidami s tím, že by na mně seděla na speciální desce Kleopatra, ve vyšší váhové kategorii by to byl rovnou faraon.
Tento rekord bude muset mít v Guinnessově knize úplně nový záznam, protože ty předchozí jsou pouze s batohem. V hlavě mám i plány na plank přes deset hodin na Burdž Chalífě v Dubaji, nebo uběhnout celý maraton naboso na sněhu v Aspenu v USA. V podstatě jediné, o co mi jde, a proč by to mělo být doprovázeno výše popsanými prvky a známými místy, je dostat k co nejvíce lidem tu moji message. O těch samotných rekordech to nakonec vůbec není.
