„Partner je HIV pozitivní. Na předsudky narážíme neustále, přesto jsme šťastní,“ říká muž, kterého láska přivedla do Prahy
Před tímto rozhovorem jsme si telefonovali a došli jsme k závěru, že nejlepší bude jít rovnou k věci, než chodit kolem horké kaše: Váš partner je HIV pozitivní. Než se dostaneme k tomu, jak vypadá váš společný život, pojďme probrat, jak jste tuto skutečnost zjistil a jakým způsobem jste o ní v počátcích přemýšlel…
Můj partner je HIV pozitivní. Aktuálně se nachází ve stadiu, které ho prakticky neovlivňuje. Žije normální život, nemá zdravotní komplikace, jeho diagnóza ho neomezuje v práci… Prostě všechno je naštěstí pod kontrolou.
Já jsem se to dozvěděl hned tu noc, kdy jsme se poprvé společně vydali ke mně do soukromí. Partner mi všechno řekl, což je podle mě správně. I když by použil ochranu, vadilo by mi, kdyby mi to neřekl. Ale byl upřímný, všechno mi vysvětlil a já to přijal.
Co vás v ten moment zajímalo především?
Samozřejmě jsem se napřed trochu zalekl, nebudu lhát, že ne. Partner mi nabídl, že s ním můžu jít i k jeho doktorovi, ale to jsem odmítl. Věřil jsem, že mi říká pravdu. Co vím, nakazil se v době, kdy těžce nesl rozchod se svým prvním vážným přítelem. Měl prostě smůlu a udělal pár špatných rozhodnutí, mezi kterými byli jak muži, tak drogy.
S drogami už skoncoval?
S tvrdými ano. Jak říkám, nevadí mi, když si něco dá, ale nesnesu nic do žíly. To je prostě hnus a člověk skončí špatně. Nic takového už nebere, to vím jistě. Říkáme si pravdu. S tímhle skončil před lety. V době, kdy zjistil, že je HIV pozitivní, se začal léčit se závislostí a zvládl ji porazit. Jsem na něj pyšný.
Vím, že lidé mají tendence závislé soudit, že jsou to prostě feťáci. Odpad společnosti. Ale můj přítel je prostě jen hodně citlivý a měl špatné období. Pochází z rodiny závislých. Strávil hodně času u babičky, pořád s řešilo, u koho budou se sourozenci bydlet. Nějakou dobu byl i ve výchovném ústavu, když byl hodně mladý. A tam si našel prvního přítele, který ho táhl ještě níž.
Když se rozešli, byl na všechno sám. Jeho rodina je prakticky neexistující, neměl žádnou praxi, normální přátele, nic… Neměl to lehké. Sám nevím, jestli bych jeho život zvládl líp, takže si nemyslím, že je vhodné, aby ho někdo soudil. V cizích botách nikdo nechodíme, tak bychom si neměli dělat ani názory.
S rodinou partnera tedy hádám, že v kontaktu nejste. Máte nějaké jiné sociální zázemí?
Já rodinu moc nevídám. Za partnerem jsem se přistěhoval do Prahy, takže pro mě to před třemi lety byla obrovská změna – nové bydlení, nová práce, noví lidé…
U nás doma to nebylo ani zdaleka tak divoké jako u partnera, ale prostě si nejsme s rodiči ani sourozenci moc blízcí. Vídáme se třeba dvakrát nebo třikrát do roka. A moje rodina neví, že je partner HIV pozitivní. Nevidím důvod jim to říkat. Nevidím důvod to říkat nikomu, komu se to partner nerozhodne říct sám.
Obáváte se reakcí?
Na předsudky narážíme neustále, přesto jsme šťastní. Ti, co to vědí a odtáhli se od nás, můžou táhnout ještě dál. Ti, kteří zůstali, jsou praví přátelé. A ostatní se to možná nikdy nedozví, uvidíme. Jsme už poučení z minulých reakcí, kdy se nám nejednou stalo, že někdo, kdo se tvářil, že nás má rád, se od nás odvrátil. Slyšeli jsme už hodně ošklivé pomluvy, lidi pak říkají ošklivé věci. Hodně mi ublížilo, když někdo, koho jsem považoval za celoživotní kamarádku, prohlásil, že se mého partnera štítí a že já jsem už určitě taky nakažený. Obojí je nesmysl. Ani jsem to partnerovi neřekl, protože nechci, aby to odnesl psychicky.
Přestože je naštěstí partner zatím bez jakýchkoli potíží, nějaká omezení přeci jen dodržovat musíte. Jaká opatření dodržujete?
Tak samozřejmě ochranu při styku, to je základ. Ale upřímně – jinak žijeme úplně normálně a neřešíme nic. Kdyby se partner pořezal u vaření, tak samozřejmě budu opatrný, abych mu třeba ránu nedržel, když mám na ruce krvácející záděru, ale to jsou už jen takové fabulace. Když jsme se jednou na dovolené vybourali na motorce, normálně jsem ho ošetřil. Pokud dodržujete nějakou hygienu, tak se není čeho bát. Někteří lidi mají pocit, že se HIV nakazí i tím, že třeba budou s někým pít ze stejného hrnku. A to už se jenom směju.
Abychom ale tuhle tematiku úplně nezlehčovali, partner i vy jste museli projít nějakým procesem smíření se se situací. A samozřejmě vás to muselo ovlivnit. Co radíte lidem v podobné situaci?
Určitě nechci téma HIV zlehčovat. Spíš mi šlo o to, abych dal najevo, že je špatné nakažené lidi vyřazovat z kolektivu, šikanovat je předsudky a tak podobně. Jinak samozřejmě je potřeba být opatrný. Partner mi svěřil, že byla doba, kdy uvažoval nad sebevraždou. A já jsem z toho byl taky nějakou dobu dost špatný, než jsem si přečetl víc. A došlo mi, že se v minulosti hrabat nechci. Přestal jsem se ptát na detaily co a jak bylo. Pro mě je důležité, co je teď. Co hrozí partnerovi, co hrozí mně a jak tahle rizika mírnit.
Partner dodnes neví, jak přesně se nakazil. To je asi to, co mě osobně děsí nejvíc. Že nikdy nevíte. Kdyby ke mně nebyl úplně upřímný, bůh ví, jak bych skončil. Kdybych narazil na někoho, kdo by mi neřekl, že je nakažený a já bych pak pokračoval ve svém životě a s jinými lidmi, bůh ví, za jak dlouho bych na svou nákazu přišel a kolik lidí bych nakazil dál. Tohle je za mě nejnebezpečnější. Když věříte lidem. Slepě. Protože lidi bývají neupřímní. Já si svého partnera strašně moc vážím za odvahu, kterou měl, když mi to všechno narovinu pověděl a počkal, jak se rozhodnu. Měl se mnou obrovskou trpělivost a muselo to pro něj být hrozně náročné. A za to bych rád, kdyby dostal co největší kredit. Nechci, aby z toho vyšel jako nějaká nezodpovědná smažka. Je to skvělý kluk, který pracuje, je hodný, přátelský a slušný. Jen měl těžkou minulost. A spolu jsme opravdu šťastní.
(Rozhovor byl redakčně přeložen z angličtiny do češtiny.)
