„Potřebujeme vidět a slyšet, že nás ten druhý taky chce,“ říká v rozhovoru o lásce muž, který roky bojoval s ghostingem
Když se řekne slovo láska, co si představíte?
Za mě je láska bezpečný prostor. Sdílení bez toho, abyste se museli bát, že vás někdo odsoudí nebo že vás nebude chápat. Já a můj přítel jsme, věřím tomu, „soulmates“. To znamená, že naše duše se měly potkat.
Kdy vás poprvé napadlo, že jste spřízněné duše?
Bude to znít jako klišé, ale vlastně jsem si byl jistý v momentě, kdy jsem ho poprvé uviděl.
Jaký je příběh vašeho setkání?
Pro mě bylo vždycky poměrně snadné se zamilovat. Minimálně jsem si myslel, že jsem byl zamilovaný. Vždycky se mi někdo líbil a hrozně rychle jsem se stal „obsessed“. Jsem jako agent FBI, když přijde na stalkování sociálních sítí, hrabání se v informacích, zjišťování… Pokaždé jsem se do toho propadl hrozně rychle. A taky to končívalo blbě.
Protože přišli na to, že jste prakticky posedlý informacemi o nich?
Asi jsem byl trochu „too much“ – prostě že jsem na ně dost tlačil. Chtěl jsem si psát, vídat se, ale zdálo se, že to nikdo nechápe. Že každého přestanu po pár týdnech bavit a pak mě vždycky vyghostovali.
Vaše seznamování s přítelem probíhalo jinak?
Světe div se, on mě nevyghostoval. (smích) Jednou večer jsme si povídali a řekl mi, že má úplně stejnou zkušenost. Že se pokaždé zamiluje a pak najednou mluví do zdi a už mu nikdo neodepíše, i když to na začátku vypadá slibně.
Jsme oba dva stejní. Jsme ujišťovací typy. Potřebujeme vidět a slyšet, že nás ten druhý taky chce. Potřebujeme hodně komunikovat. A to je úžasný, že to máme stejně, protože jsme v kontaktu prakticky neustále a ani jednoho to neštve. Naopak. Jsem z toho nadšený, protože nemám úzkosti. Neřeším pořád jenom proč mi neodepisuje nebo co se děje. Je v tom jistota. Můžu být, kým jsem. A je to v pohodě.
Jak dlouho jste spolu?
Už to bude šest měsíců. Nejkrásnějších šest měsíců v životě, a to nepřeháním. Oba milujeme zábavu, oba milujeme seriály, tetování a oba jsme ulítlí na umění. Já maluju, přítel zpívá. Jsme tak šťastní, až je to nechutný! (smích)
Přítel nejen zpívá. On i vystupuje, že?
Děla drag. Ale to vás asi nepřekvapí. (smích) Je to moje královna parketu. Jsem na něj hrozně pyšnej. Já bych na to neměl – být na pódiu, kde na mě všichni koukají. Je hrozně odvážnej. Mě by nejspíš i moje rodina rovnou vydědila. (smích)
Vidím, že se tomu smějete, ale je to trochu ironický smích, mám pravdu? Trápí vás rodinné vztahy?
Už tolik ne, ale dřív hodně. Hlavně, když jsem byl sám, mě to ničilo. Teď, když mám přítele, jsme na všechno dva a nejsem v depresích. Mám s kým mluvit, komu zavolat. To třeba z rodiny neznám. U nás se moc nemluví, neprojevují se emoce. Co vám budu povídat, jsem černá – nebo spíš duhová – ovce rodiny. Moc hlučnej, moc jinej, moc teplej…
Netvrdím, že mě nemají rádi, ale nemám s nikým tak blízký vztah, jak bych chtěl. Vždycky jsem záviděl všem, co mají doma takovou tu jistotu. Těm, co volali mamce, aby jí řekli, co se jim třeba děje. Nebo těm, které brali tátové na výlety. U nás to takhle nikdy nebylo.
Vaši jsou rozvedení?
Nejsou. A to je možná o to horší. Protože jsme taková sterilní rodina. Kdybyste přišla k našim na oběd, máte pocit, že jsme dokonalá rodina. Bavíme návštěvu, mamka má naklizeno, táta je v pohodě… Ale když u nás nikdo není, není to tak, že bychom spolu seděli a povídali si. Nikdo se s ničím nesvěřuje, nikdo se nesměje. Je to jako koukat na spolubydlící, kteří se navzájem tolerují. A to mě osobně hrozně ničilo, když jsem tam žil. Hodně se kladl důraz na průměrnost a pořádek.
Vy jste ale nikdy úplně do průměru nezapadal, že?
To tipujete správně! Proto jsem se cítil ještě hůř, protože ať jsem se snažil jakkoli, stejně jsem vždycky vyčníval. Jsem vysokej, hubenej a divnej. (smích) Netvrdím, že se nemám rád, ale nikdy jsem se nikde neztratil. Pokaždé jsem něčím vyčníval. Takže, i když se mamka hodně snažila ze mě udělat neviditelného člena společnosti, nedařilo se jí to.
Snažila se z vás dělat „neviditelného člena společnosti“? Jak to mám chápat?
Normálního kluka s normálními kamarády, zájmy, projevem… Ale já jsem vždycky měl i výraznou dikci, gesta… Prostě jsem se tak narodil. Sestra zapadala líp než já, ale taky ne úplně. Ta zase má svoje starosti, které sem nepatří, ale myslím, že jsme pro rodiče zklamání oba dva. Na tom jsme se shodli. Ne, že by nám to někdy naši řekli, ale jde znát, že jsou takoví unavení životem. Prostě zklamaní…
S partnerem se cítíte jak?
Normálně. A to je to. Necítím se divně, ale ani průměrně. Mám pocit, že jsem pro něj nejdůležitější člověk na světě a že můžu být, jaký být chci. Nemusím se doma nějak schovávat, tlumit a hlídat. Dělám, co mě baví. Chovám se tak, jak to cítím. A tím pádem mám i pocit, že se mi daří i všechno ostatní v životě mnohem líp.
Máte pocit většího klidu, ale zároveň rychlejšího růstu, chápu to správně?
Jo! A taky je to o nějakém sebenaplnění. Nechci tvrdit, že lidé nejsou kompletní bez toho druhého, to vůbec ne, ale mám pocit, že ta část mě, která potřebovala naplnění někým blízkým, je konečně spokojená.
Už měl partner možnost poznat vaši rodinu?
Ještě ne a nespěcháme na to. Já si nejsem moc jistý reakcí a partner taky nevidí důvod, proč by mělo proběhnout nějaké oficiální seznámení. Až na to bude správný čas, tak to tak bude. Ale zatím chceme prostě žít v klidu, tvořit si náš svět a kvést.
