„Starší LGBTQ+ lidé jednoduše nejsou tolik vidět, ne že by nebyli,“ myslí si ředitel organizace ŽIVOT 90
Představy o tom, kdo je „senior“, se v průběhu doby mění. Jak byste i s ohledem na vaši profesní praxi popsal dnešního seniora?
Ty představy o tom, kdo je senior, se mění i s tím, jak člověk sám stárne. Pro mě v mých osmnácti letech byli staří ti, co jim bylo čtyřicet. Dnes jako seniory vnímám spíš osmdesátníky. Samozřejmě se vnímání seniorů mění i společensky. Podle zákona o sociálních službách je senior každý ve věku 65+, což je určeno s ohledem na obvyklý počátek čerpání starobního důchodu. Označení „senior“ však nic nevypovídá o životě konkrétního člověka, o jeho plánech, kondici... Přesto vládne stereotypní představa, že senior je šedivý, nemocný, špatně se hýbe, je pomalý, nezvládá práci s technologiemi… Přitom je mnoho starších lidí, kteří jsou mladí duchem, rádi zkoušejí nové věci. Takže nějaký „prototyp seniora“ vůbec neexistuje. Já osobně slovo „senior“ používám nerad. Funguje totiž jako zkratka, která víc zatemňuje, než osvětluje.
Stejně jako se mění chápání toho, kdo je senior, mění se i otevřenost ohledně intimnějších částí života. A to včetně odlišné orientace. V poslední době hojně zaznívá, že být gay nebo lesba je trend. Někteří také tvrdí, že „nic takového dříve nebylo“. Vzhledem k tomu, že se seniory pracujete, a to i s těmi LGBTQ+, mohl byste osvětlit, jak se věci mají?
Kdybych se chtěl pochválit (smích), tak ŽIVOT 90 je jediná seniorská organizace, která téma starších LGBTQ+ lidí v Česku zvedá. V průběhu času se rozhodně nemění to, kolik je LGBTQ+ lidí ve společnosti, mění se to, že se dnes lidé méně bojí deklarovat, že jsou LGBTQ+. A tak se najednou může zdát, že je jich hodně. Nejedná se ale o produkt žádného západního liberalismu a nějakou módu. Jen starší LGBTQ+ lidé jednoduše nejsou tolik vidět, ne že by nebyli. Zároveň se scházejí, mají své životní příběhy. Své kariéry ale prožili v době, kdy být gay nebo lesba nebylo tak přijímané jako dnes. Hrozily kvůli tomu persekuce nebo manipulace ze strany státní policie. Dnešní LGBTQ+ senioři a seniorky mají leckdy obavu, že už je tuto „komunitu“ – byť to slovo užívám nerad – až moc vidět, že chce příliš a že společnost ji za to potrestá. Ne vždy se také dobře orientují v aktuálním dění, které je překotné a nepřehledné.
Dnešní aktivistická scéna se skutečně někomu může jevit do jisté míry velmi bojovná – a již se, paradoxně dokonce i zevnitř samotné komunity, ozývají hlasy, že tato bojovnost může být ve výsledku kontraproduktivní. Vnímáte to tedy podobně?
Tyto obavy slýchám už roky. V povaze aktivismu je překračovat hranice tak, aby se společenský prostor více otevřel – a on se potom sám zase lehce uzavře, protože to novotu musí zpracovat. Faktem ale je, že i v rámci LGBTQ+ komunity nejsou všechny prosazované hodnoty jednoznačně souhlasně přijímané. Vždyť mezi LGBTQ+ lidmi není shoda ani v tak jasném lidskoprávním konceptu, jako je manželství pro všechny.
Ať už je to s aktivismem jakkoliv, postavení LGBTQ+ lidí ve společnosti, a to i v té české, se mění. Dnešní LGBTQ+ senioři za sebou mají unikátní životní zkušenost, kdy často nemohli žít otevřeně, měli potíže založit rodinu, jejich příbuzní se jich nezřídka zřekli… Dokážete odhadnout, zda – a případně nakolik – se bude lišit situace LGBTQ+ seniorů v dalších generacích?
Nemám samozřejmě křišťálovou kouli, ale jsem přesvědčený, že jejich situace bude jiná. Usuzuji na základě zkušeností ze zahraničí. Na západ od nás k jistému „znormálnění“ odlišné sexuální orientace došlo dříve. Starší LGBTQ+ lidé jsou mnohem aktivnější a viditelnější. Chodí do kaváren, ale mají třeba i mezigenerační rezidenční služby. Nikomu v nich nemusí nic vysvětlovat a nemusí si znovu procházet coming outem, když už jsou křehčí. Takže bych čekal, že to se u nás také časem změní a tento prožitek svobody a možnost být otevřeně sám sebou k nám dojde. Na druhou stranu vidíme, co se děje ve východní Evropě, i já sám mám strach, jak se to vyvine…
Takže také vnímáte, že se situace nejen v zemích někdejšího východního bloku „otáčí“ a lidé nezřídka o svá těžce vydobytá práva i přicházejí?
Považuji to za problém. Myslím, že tolerance a respekt jsou možná křehčí, než si umíme připustit. Takže když vidím pragmatismus a populismus hnutí ANO a bigotnost tuzemské ODS, tak mám strach. Jsou to totiž všechno lidé, kteří evidentně nevnímají lidská práva jako hodnotu. To je ale obecně problém postkomunistických zemí. Možná je v tom i ten příklon k Rusku… A vzhledem k mé církevní minulosti vnímám i v církvi obdivný pohled směrem ke Kremlu, který stále hovoří o tzv. tradiční rodině, tradičních hodnotách… což v křesťanském prostoru, kde komunisté křesťany utlačovali, považuji za neuvěřitelně paradoxní.
Když se vrátíme zase zpět k LGBTQ+ seniorům, zmínil jste, že v zahraničí existují i speciální domovy pro seniory určené těm, co jsou LGBTQ+. Jaký názor máte na taková zařízení? A mělo by smysl budovat je i u nás?
Rezidenční služby pro LGBTQ+ starší lidi by byly žádoucí. Je to ale otázka velkých investic. Bylo by potřeba přesvědčit investora, že je to trefa do černého, což by podle mého názoru byla. Rozumím argumentu, že když uděláme něco tak specifického, jako jsou gay kavárny, ale třeba i LGBTQ+ domovy, tak ty lidi zase de facto vylučujeme. Ale u nás stále není společnost tak otevřená, že by to nebylo potřeba. My víme z průzkumů i vlastních zkušeností, že ti, co jsou dnes v domovech pro seniory, to téma vnímají. Nechtějí se znovu outovat, vysvětlovat, že jsou LGBTQ+, obávají se pohrdání nebo třeba jen toho, že s nimi druzí nebudou chtít být na pokoji. Takže se pak znovu uzavírají a jejich kvalita života nemůže být taková jako v případě, kdy by si mohli dovolit být sami sebou. Za mě je tedy bydlení pro LGBTQ+ starší lidi určitě potřeba.
Neuvažovali jste v ŽIVOTě 90, že byste se vybudování nějakého takového zařízení ujali sami?
Jasně, že jsme o tom přemýšleli. Začali jsme dokonce na tomto projektu pracovat. ŽIVOT 90 však prosazuje především tu myšlenku, že lidé mají co nejdéle zůstávat ve svém domácím prostředí. Soustředíme se proto zejména na tzv. terénní a ambulantní služby. Vedení domovů pro seniory není naše priorita. Nicméně poskytovateli, který by se do toho chtěl pustit, rádi pomůžeme.
Vy máte „pod palcem“ terénní služby, které ale seniorům poskytují i sociální pracovníci. Nakolik mezi nimi panuje povědomí o problematice seniorů s odlišnou sexuální orientací?
Určitě to souvisí s hodnotami každého člověka. Osobně jsem byl součástí pracovní skupiny MPSV, která měla na starost vypracování metodiky pro férové poskytování sociálních služeb. Netýkala se jen LGBTQ+ seniorů a seniorek, zahrnovala i další cílové skupiny. Zdůrazňovala tzv. kulturně citlivou sociální práci. Ta u nás není tak úplně doma. Možná proto, že jsme zvyklí na silová řešení. A možná také málo nasloucháme.
A jak to tedy s metodikou dopadlo? Uvádí ji někdo do praxe?
Metodika vyšla tiskem, vzniknout měl i webový portál, to už ale dotaženo nebylo. Měl být také zaveden „certifikát kvality“, který by mohli získat jen ti poskytovatelé, kteří by splnili určitá kritéria, a to i vzhledem k férovosti v jednání s LGBTQ+ lidmi. Bohužel k realizaci nedošlo. Takže je to úkol, který nás ještě čeká.
V ŽIVOTě 90 pořádáte také řadu akcí, které jsou určené přímo pro LGBTQ+ seniory, zapojujete se do Prague Pride apod. S jakými reakcemi ze strany vašich spolupracovníků a klientů, a teď mám na mysli všechny, nejen ty LGBTQ+, se v této souvislosti setkáváte?
Ono se to v čase vyvíjí. Dnes za tímto tématem v ŽIVOTě 90 všichni stojí. Za těch pět let, kdy se LGBTQ+ stáří a stárnutí věnujeme kontinuálně, což se propisuje do celého ŽIVOTa 90, jsme dnes úplně jinde. Vrátili jsme se po dvou letech k pořádání pravidelných duhových mezigeneračních setkávání a nově máme také Pestré kafe, což je prostor pro seniorky a seniory, jejichž vnoučata jsou queer. A oni potřebují poradit, jak s nimi mluvit nebo kde najít informace. I proto jsme právě teď spustili dárcovskou výzvu na podporu Duhového ŽIVOTa 90 a budeme moc rádi, když se nám podaří vybrat padesát tisíc korun, abychom mohli naše aktivity dál rozvíjet.
Vzhledem k té otevřenosti směrem k LGBTQ+ tématům – setkáváte se třeba i s nějakými pozdními coming outy?
Setkáváme, i když jich není moc. A jsou hodně dojemné a silné. V každém případě je to vždy obrovský akt statečnosti, vždyť ti lidé vlastně celý život něco zásadního před druhými skrývali!
Ať už hetero, gay, lesby… stárnutí a stáří má ve společnosti stále nálepku něčeho nežádoucího, co se snažíme „zastavit“. Je podle vás nějaká cesta, jak to změnit?
Myslím, že je potřeba v sobě samém, ale i ve společnosti rozkrývat stereotypy, které plynou ze strachu. Máme z vlastního stáří obavy, bojíme se ztráty autonomie, řešíme smysl existence. Musíme stereotypy bourat a nesmíme se s nimi smiřovat. Stačí se rozhlédnout kolem sebe – a zaměřit se na lidi, kteří všem těm stereotypům neodpovídají. Je důležité ukazovat, že mnoho věcí závisí na nás, včetně našeho stáří. I osamělost může být posílena různými životními rozhodnutími.
ThLic. Mgr. Jaroslav Lorman, Th.D., je filolog a teolog, který před vlastním coming outem působil jako římskokatolický jáhen a vysokoškolský pedagog. Poté, co kvůli své orientaci dostal „církevní zákaz“, začal pracovat v organizaci ŽIVOT 90. Ta se v rámci své činnosti věnuje také seniorským LGBTQ+ tématům.
Aktivity ŽIVOTa 90 pro LGBTQ+ seniory a seniorky můžete podpořit ve sbírce Duhový ŽIVOT 90 na portálu Darujme.cz.
