Seznámení s partnerovým otcem nevyšlo. „Pokud máte z něčeho strach, často je oprávněný, protože vás varuje intuice,“ myslí si pár
Náš rozhovor je o lásce. Vy tu vaši prožíváte už skoro rok. Za tu dobu jste toho ve vztahu stihli hodně. Bydlíte spolu, pořídili jste si kotě, znáte obě rodiny, dokonce jste spolu byli i v Americe. Co dál? Co je v plánu teď?
Štěpán: Jak jste správně řekla, máme kotě. A zamilovali jsme si ho. Je to takový naše malý miminko. Nejsme si jistí, jestli někdy budeme mít lidské děti, oba milujeme zvířata, takže je to pro nás obrovský krok a je pro nás důležité, aby se u nás zvířátka měla dobře. Chceme si pořídit další. A nejen kočky. Chtěli bychom psy – milujeme velká plemena jako jsou vlkodavové nebo německé dogy.
Miro: Rozhodně si tím ale nic nekompenzujeme! (smích)
Štěpán: No to rozhodně ne! (smích) Jde ale o to, že taková telata nemůžete zavřít v bytě. To je trápení všech zúčastněných stran – psů, lidí i sousedů.
Miro: Už tak jsme v baráku dost nápadní, bych řekl! (smích) Kdybychom ještě za sebou táhli dva psy o velikosti velblouda, asi by na nás už naběhli s loučemi a vidlemi!
Štěpán: A to se v domečku nestane. Takže teď si spolu kreslíme náš ideální domov. Máme hodně nápadů a málo peněz (smích), takže to bude chtít nějaký ten čas a kompromisy, ale to zvládneme.
Miro: Zatím jsme ve stádiu, že jsme si vysnili vilu za asi dvacet mega. A to nepočítáme pozemek. Takže tušíme, že nějaké drobné ústupky budou potřeba. (smích) Ale užíváme si to.
Hádáte se u plánování? Nebo jste ve všech ohledech za jedno?
Miro: Hádáme se jak psi! Ale hrozně nás to baví! Kdyby nás někdo slyšel, musí si myslet hrozný věci, ale my si to opravdu užíváme!
Štěpán: Bereme to vážně. Minule se Miro na půl dne urazil, když jsem mu řekl, že zlatá koupelna je pro šejky a starý báby a oba víme, že blíž máme k tomu druhému. (smích)
Miro: Ale to nebylo uražení doslova. Prostě je to ten oheň, kterej nás baví, chápete, co myslím? Že se chcete navzájem rozčtvrtit, ale zároveň je to to nejlepší, co se vám kdy stalo? Já se chci hádat o koupelně, zahradě, patrech a nesmyslně velké kuchyni, když ani jeden neumíme vařit. Miluju to. Tohle je drama, který prostě chceš.
Je váš vztah obecně protkán dramaty? Nebo spíš jsou dramatizované běžné situace? Jaká je vaše přirozená dynamika? Kdo je klidnější a hasí hádky a kdo tak trochu rozdmýchává plamen?
Miro: My jsme jedno velké drama! Ale fakt nudné drama. (smích) Žádné nevěry nebo kdovíco. Prostě jen rádi prožíváme život. Já jsem asi ten plamennější, ale neřekl bych, že o moc. My jsme se opravdu našli v tom smyslu, že vrána k vráně sedá. Žádné protiklady, co se mají přitahovat. Protiklady podle mě fungovat dlouhodobě nemůžou, protože všechno je střední cesta, kompromis, nekomfort… Za mě je lepší, když máte podobný vkus, názory, plány a tak.
Doposud to vypadá, že je váš vztah jedna velká idylka. Ale vy jste si prošli i poměrně složitou situací, a to, když došlo na vaše seznámení, že?
Štěpán: Je to tak. Já jsem tehdy byl v jiném vztahu, a to s dívkou. Chodili jsme spolu dlouho. Byl to takový ten stereotyp, pohodlí. Mám ji opravdu moc rád a chci, aby byla šťastná. Ona bohužel se mnou přestala od rozchodu komunikovat. A já to chápu. Ale mrzí mě to.
Tehdy proběhl i váš coming out?
Štěpán: Já jsem vždycky věděl, že jsem minimálně bi. Věděla, že to mám trochu posunuté oproti vyhraněným heterákům, ale nevěřila, že bych si někdy chlapa našel. Popravdě ani já tomu nevěřil, protože jsem si myslel, že mám pořád blíž k holkám. Ale ukázalo se, že opak je pravdou.
Čím si to vysvětlujete? Ten pocit, že jste na škále někde jinde, než jste si dlouhou dobu myslel?
Štěpán: Zní to otřepaně, ale rodina. Všechno jde z rodiny. Naši jsou rozvedení – jak jinak. A s otcem jsem vždycky měl komplikovaný vztah. Mamka je hodná, ale taková pasivní. A táta má novou rodinu, kterou si pořídil, když od nás odešel. Tak má i toho perfektního syna, kterého tolik chtěl.
Můj mladší brácha, kterého má táta se svou druhou ženou, je sportovec, takovej ten zlatej kluk střední školy. Samozřejmě má i víc vlasů než já, což mě štve asi nejvíc. (smích) Ale když budu úplně upřímnej, hodně dlouho jsem bojoval s tím, jak se otci zavděčit. Žárlil jsem, chtěl jsem, aby se k nám vrátil a připadal jsem si nedostatečně. Nešly mi sporty, nebyl jsem ani premiant a nejsem nijak zásadně vysoký ani nemám úplně perfektní plány na to, co se svým životem.
Předloni mě vylili ze školy, takže jsem začal navazující studium v Praze znovu. A studuju ekonomku, protože je to takové o všem a o ničem. Já nevím, co chci dělat. Teď jsem v PR agentuře a docela mě to baví, ale není to úplně ono. Říkám si, že jestli někde najdu příležitost, tak v Praze, protože je tu nejvíc možností. Ale která je ta správná pro mě? Netuším…
Aktuální náklady na život tedy zaopatřuje z větší míry Miro?
Miro: No jo, našel jsem si kolouška, tak se starám. (smích) Ale teď vážně – já to chápu. Jsem o sedm let starší. Já ve Štěpánově věku taky věděl kulový, co se sebou. Do Prahy jsem šel, protože v mém oboru moc šancí na malých městech není. A na Slovensku mi přijde, že jsou i oproti Česku pozadu. Chtěl jsem to trochu rozjet, ale na jinej jazyk jsem si netroufl, takže Praha byla jasná volba. Baví mě, co dělám. A rád se o všechno podělím s tím, koho miluju. To je přeci normální, ne?
Jak rodina přijala, že se Štěpán rozhodl žít s mužem? Podle očekávání? Hůř? Nebo lépe?
Miro: Já bych řekl, že podle očekávání. Pokud máte z něčeho strach, často je oprávněný, protože vás varuje intuice. To je můj názor. A Štěpán se bál, protože věděl, že jeho táta je, jakej je. Má svého dokonalého syna, tak mu to přejeme a víc se s ním bavit asi nemusíme.
Štěpán: Miro má pravdu. Já jsem se hrozně snažil, aby mě táta pochopil, ale nakonec jsem došel k názoru, že to já musím pochopit, že se to nikdy nestane. Mamka je v pohodě, ta to neřeší. Tu jenom mrzí, že to s bývalou přítelkyní nedopadlo, protože si rozuměly. Ale Mira má ráda.
S otcem došlo na nějakou výměnu názorů?
Štěpán: Bylo to dost nepříjemné. Je to už nějakých osm-devět měsíců a od té doby se spolu nebavíme. Řekl jsem mu to po telefonu, protože jsem prostě sralbotka.
Miro: Nejsi. Pracuješ s informacemi, které máš. A ta informace je, že tvůj otec je homofob a agresor.
Štěpán: Tohle je třeba věc, kterou já zpracovávám hodně těžko. Vždycky, když na mě táta v dětství křičel, bral jsem to, že jsem udělal chybu a zasloužím si to. Křičel hodně a často. Teď se teprve učím chápat, že to nebylo o mně, ale o něm. Teorii nastudovanou i díky Mirovi mám, ale někdy mám ještě problém nepadat do sebeobviňování. Hodně odolávám mu třeba zavolat. Ale vím, že bych se začal omlouvat, aniž bych měl za co. Že by to nebyl příjemný rozhovor a moje vysněné přání, že si padneme kolem krku, se nikdy nesplní.
Existuje v tomto ohledu něco specifického, co je opravdu problematické zpracovat? Nějaká věta či situace?
Štěpán: Nikdy mu neodpustím, že se choval s despektem k Mirovi. To bylo pro mě nejhorší a doteď je mi z toho hrozně úzko. Mám pocit viny, i když mě Miro nikdy nevinil a logicky vím, že za to nemůžu. Tohle je věc, kterou nesu hodně těžce.
Miro: Já ne. Říkal jsem Štěpánovi mockrát, že on za tohle vůbec nemůže a že mu chci být oporou. Nemůžeme změnit někoho, kdo se změnit nechce. A nemůžeme ze reakce žádné třetí strany. To je, myslím si, to nejdůležitější, co si kluci – nebo lidi obecně –, kteří jsou v podobné situaci, musí uvědomit.
(Smyšlená jména si respondenti zvolili sami pro zachování anonymity a soukromí.)
