„Záviděl jsem ostatním. Nenáviděl jsem všechny,“ říká muž o období svého mládí. Na cestě za láskou musel překonat hlavně sám sebe
Pro vás je velké téma sebepřijetí. Hodně jste zapracoval nejen na svém vzhledu. Pojďme na úplný začátek. Jaký jste k sobě měl vztah před započetím všech těch změn?
Hodně, hodně špatný. Býval jsem král sarkasmu, cynismu a „všeodmítání“. Nechtělo se mi přiznat, že jsem jenom neuvěřitelně nešťastný. Byl jsem problémové dítě, ještě problémovější puberťák a ani v dospělosti to nebylo lepší.
Jaké problémy máte na mysli? Jak jste se projevoval?
Jako někdo, s kým nechcete trávit čas. Nic jsem nechtěl dělat, zkoušet. Na všechno jsem se tvářil jako na hromadu hnoje. Záviděl jsem ostatním – vztahy, kamarády, rodiny, peníze, vzhled… Bylo toho hrozně moc. Nenáviděl jsem všechny, které jsem znal nebo potkal, protože měli něco, co já jsem neměl. Dlouho jsem měl pocit, že já nemám nic. Že nikam nepatřím, nezapadám, nejsem dost dobrý a že se to nikdy nezmění.
Takže chápu správně, že šlo o jakousi masku? Kryl jste tímhle svým jednáním vlastní nejistoty?
Ale dlouhou dobu jsem si myslel, že takový jsem. Prostě, že navždycky budu nula, svět je škaredé místo a všichni jsou proti mně. Ono, když si skutečně dlouho něco opakujete, tak si to internalizujete. To znamená, že tomu sami začnete věřit. Přijímáte to jako fakt. Měl jsem za to, že můj osud je být sám, ošklivý, opuštěný a k ničemu. A chtěl jsem zapálit celý svět.
Byl jste i doopravdy destruktivní? Ke svému okolí nebo i k sobě?
Ubližoval jsem svému okolí i sobě. Třeba moje rodina ze mě byla zoufalá. Ať dělala cokoli, já byl pořád v opozici. A ještě jsem si zhoršoval svoji situaci, abych zdůraznil, jak je to se mnou marné. Například: Věděl jsem, že jsem tlustý. Ale nedělal jsem nic pro to, abych to změnil. Naopak jsem se cpal ještě víc a před lidmi. Byl jsem nechutný, dělal odporné věci a záměrně jsem chtěl, ať to každý vidí. Prahnul jsem po pozornosti, i když byla negativní. Taky jsem se škrábal do krve, akné jsem si mačkal, až jsem vypadal, jako kdybych měl lepru. Vlasy jsem si umyl jednou za uherák… No hrůza.
Zní mi to, jako byste ani nehledal cestu ven. Jako byste nevěřil, že to může být lepší…
Dlouho jsem nevěřil. Nechápal jsem, že ten můj vztek na všechny a všechno okolo je vlastně přání být jiný a taky zažívat to, co zažívali ostatní. A nešlo jen o randění, ale třeba i o blbost jako jít v létě ven. Já byl okamžitě propocený, bylo mi špatně, třely se mi o sebe stehna a bolelo to… Nikdy jsem v té době nebyl u vody, protože bych radši umřel než se někde objevit v plavkách. Nechodil jsem s žádnou partou na hřiště nebo do hospody, nejezdil jsem na výlety, protože mi bylo blbý, kolik místa zabírám třeba v autě. Nesnášet sám sebe a svoje tělo je hrozně omezující.
Kdy padlo to rozhodnutí něco opravdu změnit? Celý ten příběh se mi totiž jeví, jako by ani neměl žádné záchranné lano. Nic, čeho byste se tehdy mohl chytit…
Tehdy jsem si našel někoho na internetu. Kamarádku. Chtěl jsem s někým chodit a myslel jsem, že hledám holku. Ale upřímně řečeno mě holky nikdy nepřitahovaly – to byla další věc, kterou jsem nebyl ochoten promýšlet a zpracovat. Tak jsem tehdy navštívil jeden chat na Xchatu. To tehdy hodně frčelo. Samozřejmě jsem tam nedal svoje fotky. A našel jsem si holčinu, se kterou jsme si psali. Měla taky svoje problémy a já jsem po ní nic vlastně nechtěl. Nic, co byste čekali od cizího týpka z netu, kterej lže o tom, jak vypadá, a hledá holku. A s ní se mi dobře mluvilo. Nikdy jsme se neviděli, takže jsem se postupně otevřel a všechno jsem jí řekl. A ona to pochopila a psala mi dál. To mě tehdy hodně překvapilo a nadchlo. Pomohlo mi, že jsem měl s kým mluvit a nemusel jsem se stydět.
Potkali jste se někdy osobně?
Ne, to ne. Po asi roce náš chat pomalu usnul. Nikdy už jsem ji pak nekontaktoval, ale tehdy mi hrozně pomohlo, že jsme si psali a co jsme si psali. Jsem tomu člověku, ať už to byl kdokoli, hrozně moc vděčný.
Tehdy jsem začal cvičit. Trochu jsem moderoval, co sním. A výsledky přišly překvapivě rychle. Nezdá se to, ale velká váha se hubne rychleji než těch posledních třeba deset kilo. A najednou, když jsem si třeba umyl vlasy, jsem se cítil dobře. Zní to jako maličkost, ale pokud se tak dlouho nesnášíte a najednou si dáte nějakou péči, hrozně vás to nakopne.
Kolik jste nakonec zhubnul?
Tehdy asi dvacet kilo. Pořád jsem byl oplácaný, ale už to bylo lepší. Na tu váhu, kde jsem teď, jsem se dostal až po třicítce. Bydlel jsem už sám, zkoušel jsem seznamky, měl jsem nějaký příjem… Došlo mi, že pokud chci svůj život vážně zlepšit, musím na sobě máknout. Našel jsem si terapeuta a trenéra. A začalo se to rýsovat. Ale nechci, aby to znělo jako jednoduché řešení. Stálo mě to hrozně moc času, peněz a taky odhodlání. Několikrát jsem to vzdal, fakt jsem se nesnášel, jak jsem slabý. Ale nakonec jsem dobojoval a jsem teď spokojený.
Na psychice jsem třeba musel udělat opravdu hodně práce. Uvědomit si, proč jsem se choval, jak jsem se choval. Zpracovat si emoce a celý můj životní start… Nebylo to snadné. Ale to by bylo na dlouho a nejsem si jistý, jestli bych to dokázal vysvětlit.
Nyní jste šťastný. Našel jste si i partnera. Jak jste se poznali?
Nakonec na seznamce. Na Facebooku. Je to pro mě nejdůležitější člověk na světě. Nemáme to snadné, protože je pro mě náročné s někým žít. Proto jsme se i asi tři měsíce po sestěhování na chvíli rozešli. Hrozně jsme se hádali, protože jsem mu nedokázal otevřít celý svůj prostor a celou svoji osobnost. To je to, na čem teď dělám na terapii. Takže bydlíme každý ve svém a máme vztah otevřený. Pro mě byl ten závazek najednou moc velká změna. Ale jestli to někdy dokážu zlomit, bude to s ním. Hrozně moc mě naučil a já si ho jako člověka nekonečně vážím.
