„Vychoval mě jen tatínek. Že byl gay, jsem pochopil až po jeho smrti, obětoval kvůli mně svůj život,“ shrnuje Jiří rodinnou historii
Jiří, váš příběh je docela složitý. Můžete nejprve shrnout, jak se stalo, že jste vyrůstal jen s tatínkem?
Zrovna tohle ještě nijak složité není. Maminka mi zemřela, když mi bylo pět. Na rakovinu. Vlastně si ji moc nepamatuju. Takže i když se říká, jak je to bolestná ztráta, tak jsem tohle období asi nějak vytěsnil. Je taky pravda, že táta se mi skutečně věnoval a snažil se být tak nějak „dva v jednom“.
Takže po boku tatínka se následně nikdy neobjevila žádná jiná žena?
Jak se to vezme. Žen se kolem něj točilo docela dost. I když se musel starat o mě, měl dobrou práci, byl docela dobře zajištěný – myslím na poměry sedmdesátých let. Vlastně by se dalo říct, že byl určitě dobrá partie. (smích) Pamatuju si, že občas se vynořila nějaká paní, která byla nějakou chvíli docela urputná, ale nikdy to k ničemu nevedlo. Jako dítě jsem to moc nevnímal. A nakonec ani v dospělosti jsem tomu nepřikládal moc váhu. Táta byl prostě solitér.
Nezdálo se vám zvláštní, že si váš tatínek už nikdy nenašel žádnou partnerku?
Táta říkal, že v životě měl jedinou lásku, moji mámu. A znělo to docela přesvědčivě… Jenže ono to bylo všechno úplně jinak. Táta byl gay. Ženy ho vůbec nezajímaly. Ale kvůli mně a tomu, aby mě mohl po maminčině smrti dál vychovávat, se rozhodl, že popře sám sebe. Dnes tomu rozumím. V tehdejší době by i jen podezření, že ho přitahují muži, znamenalo kompletní diskreditaci. A gay, který sám vychovává dítě? To by byl můj osud zpečetěný…
Pokud byl ale tatínek gay, tušíte, proč se vůbec oženil s vaší maminkou?
Naši se brali v roce 1966. Myslím, že to je docela dostatečný důvod. (smích) Pokud chtěl tehdy člověk nějak žít, nezbylo mu nic jiného, než se podvolit těm normám. Jestli máma věděla, jak to s tátou je, to nevím – a už se to ani nikdy nedozvím. Ale naprosto jistě vím, že když umřela, v podstatě celý tatínkův život se začal točit okolo mě. A zpětným pohledem to muselo být neskutečně náročné. Babičky bydlely daleko, zůstali jsme si opravdu jen my dva. Táta ale obstaral úplně všechno, vlastně nechápu, jak to všechno zvládl.
Jak jste na to, že tatínek byl gay, přišel? Byly k tomu nějaké indicie?
Zjistil jsem to až po jeho smrti, což mě moc mrzí. Je mi líto, že táta celý život tajil, kdo je. A tajil to i přede mnou. Chtěl bych mu moc říct, že byl ten nejlepší táta, jakého by si člověk dokázal představit. A že bych ho miloval úplně stejně, i kdyby mi to řekl. A jak jsem na to přišel? Když jsem řešil pozůstalost. Probíral jsem jeho věci a našel jeho soukromou korespondenci. Byly to spousty milostných dopisů – od muže. Vlastně jsem tak zjistil, že měl tatínek přítele, se kterým se ale vídal jen velmi málo a tajně. Obvykle v době, kdy jsem byl třeba na prázdninách u babičky. A pak v době, kdy jsem jezdíval na internát. Objevil jsem tak úplně novou stránku mého táty. Škoda jen, že až po jeho smrti. Byl moc citlivý a svého přítele evidentně velmi miloval – a on zase jeho.
O tatínkově příteli se vám něco zjistit podařilo?
No, zkoušel jsem si hrát na detektiva. (smích) Měl jsem chvílemi takový pocit, že je mojí povinností toho pána najít a říct mu, že táta zemřel. Ale poslední dopis byl datovaný v roce 1988. A to je skutečně hodně dávno. Nepovedlo se mi o něm zjistit bohužel vůbec nic.
A nějaké jiné signály o tatínkově orientaci jste ani zpětně neidentifikoval?
Po pravdě řečeno, za ten hlavní signál dnes považuju to, že si nikdy nenašel žádnou jinou ženu. Měl dvě blízké kamarádky, ty nám občas chodily domů pomáhat, ale dnes si říkám, že to o něm asi taky věděly. Ale že bych měl třeba i nějaké tajuplné strýčky (smích), tak to ne. Táta evidentně dokázal ten rodinný život od soukromého oddělit hodně striktně.
Dnes řada konzervativců vyjadřuje obavy nad tím, že děti vychovávají lesby a gayové, potažmo stejnopohlavní páry. Vás vychoval v podstatě otec-samoživitel a navíc gay. Ovšem z toho, co jste popsal, nemám pocit, že by vás to nějak negativně poznamenalo…
Poznamenaný se tedy rozhodně necítím. (smích) Byl jsem milované dítě, dítě, kterému jeho otec zasvětil celý život. A to si vezměte, že byl na moji výchovu v podstatě sám. Když jsem pak odešel na školu a osamostatnil se, ani tehdy mě táta nepřestával podporovat. Byl pro mě ta pevná kotva, člověk, na kterého je vždycky spoleh a na kterého se můžu obrátit za jakýchkoliv okolností. Dokonce si myslím, že tohle bohužel v dnešní době nemůže o svém tátovi říct ani řada dětí, které vyrůstají v té pověstné tradiční rodině, s oběma heterosexuálními rodiči. Takže jediné, čeho lituju a co mě mrzí, je, že jsem na to, kdo můj táta byl, přišel až po jeho smrti. Ta zjištění ale pro mě na vztahu k tátovi vůbec nic nemění.
