Hrozivé sexuální mučení praktikované v minulosti se týkalo především žen a gayů. Jak si naši předci představovali správné „tresty“?
Vynalézavost bez hranic... (a slitování)
Obdobím, které se brutalitou trestů proslavilo, je nepochybně starověk (na druhou stranu, ani ve středověku lidstvo ve vynalézavosti rozhodně nezaostávalo), např. Sokratovi byl udělen trest, který lze označit za nepřímou popravu – byl totiž donucen vypít číši bolehlavu, jehož účinná látka, tzv. koniin, způsobuje intenzivní křeče, ochromuje míchu a zbavuje člověka vlády nad vlastním tělem. Nakonec tedy dojde k udušení. Vynalézavé? Ani zdaleka. Přibližně v šestém století př. n. l. byli provinilci např. i grilováni zaživa v soše bronzového býka (tento způsob usmrcování si vysloužil označení Sicilský býk). Ve starověkém Izraeli pak některým přidušeným odsouzeným lili do hrdel olovo, v řadě zemí nebylo ničím neobvyklým ani stahování z kůže (ano, stahování LIDÍ z kůže, a to zaživa, dokonce prý tak, aby stažená kůže byla po dokončení co nejméně porušená). Ačkoliv to vše jsou tresty skutečně otřesné, existují některé ještě otřesnější – a při pouhém pomyšlení na ně se mnozí z vás jistě bezděčně chytí za inkriminované tělesné partie. Ano, v minulosti se mučení zaměřovalo i na ženská prsa a lidské genitálie…
Trhač prsou na nevěrné ženy
Rozličné tělesné tresty a mučení byly aktivity v minulosti skutečně velmi rozšířené. A mučení se nezřídka zaměřovalo i na části těla, které jsou jinak považovány za zdroj potěšení. Abychom začali „zlehka“, tak např. v Bavorsku v 16. století byl velmi populární „trhač prsou“. Tento nástroj dělal přesně to, co napovídá jeho název – tedy trhal prsa, a to konkrétně ženám, které byly obviněny z cizoložství příp. podstoupení potratu. Trhače prsou byly obvykle vyrobeny ze železa a před použitím (tedy vytržením prsou z hrudi oběti) byly navíc nažhaveny nad plamenem. Ovšem vytrhávání prsou byla ještě procházka růžovým sadem proti hrušce, tedy, mučicí hrušce…
Hruška jako zdroj nepředstavitelné bolesti
Mučicí hruška je obecně považována za nejděsivější a nejhorší nástroj, který bylo k mučení možné použít. První zmínky o tomto hrozivém kusu kovu pocházejí ze 17. století, přesto se mnozí domnívají, že se jedná o nástroj středověký. Bez ohledu na to, kdy byl poprvé užit, faktem je, že ti, kdo se s ním v praxi setkali, obvykle mučení nepřežili. Jednalo se totiž o předmět tvořený několika samostatnými „listy“, jež bylo možné dle libosti rozevírat. Logicky se tedy vkládal tam, kde tato funkce mohla způsobit adekvátní bolest, tedy do tělních otvorů, konkrétně do otvoru análního a také do vagíny.
Tento způsob mučení byl pak údajně také určen velmi specifickým skupinám lidí, tedy mužům, kteří byli podezřelí z homosexuality, a také ženám spojovaným s čarodějnictvím (ale také těm, které byly nevěrné). Rozvírání jednotlivých částí „hrušky“ pak způsobovalo naprosto nelidskou bolest – což mělo vést k tomu, aby se ti, co byli mučeni, přiznali (v podstatě úplně k čemukoliv). Ačkoliv ale záměrem bylo právě přiznání, obvykle toto mučení končilo smrtí obětí, které zemřely na vnitřní zranění či vykrvácení…(abyste ale o hrušce nesmýšleli jen tak jednostranně, existují také domněnky, že mohla být mj. využívána jako sexuální hračka, což – mimochodem – potvrzuje její dnešní popularita v rámci oblasti BDSM…).
Když vraždí bambus...
S velmi rafinovaným mučením však přišli v minulosti také ve starověké Číně. A když říkáme „rafinovaným“, tak tím myslíme něco, co by jen tak někoho opravdu nenapadlo. Čínské bambusové mučení je totiž opravdu unikátní způsob týrání. Spočívá přitom ve využití faktu, že některé odrůdy bambusu rostou skutečně rychle, cca 4 cm za hodinu. A tak prý byli lidé umisťováni na tyto výhonky (nožem seřezané do špičky), nezřídka přímo směrem k análnímu otvoru, a to tak, aby bambus jejich tělem prorostl a způsobil jim mučivou bolest. Stejně tak byly nad bambusový hrot ale oběti také horizontálně zavěšovány.
Mimochodem, tvůrci pořadu Bořiči mýtů také potvrdili, že bambusové výhonky opravdu mohou i za méně než tři dny proniknout lidskou kůží, potažmo tedy jakoukoliv částí těla, a člověka prostě probodnout.
I když časy starověké Číny se zdají být skutečně velmi vzdálené, pravdou je, že mnozí jsou přesvědčeni o tom, že toto čínské bambusové mučení používali také Japonci, a to na válečné zajatce v průběhu druhé světové války.
I když se mnohé metody mohou zdát dnešní realitě na míle vzdálené, je třeba nelakovat si realitu narůžovo. Např. tzv. Bloody Code (tj. drakonický zákoník Britského impéria) v roce 1723 stanovoval trest smrti za více než dvě stovky různých trestných činů, a to včetně poškození rybníka či pokácení okrasného keře. Ve Francii pak byla k výkonu trestu smrti slavná gilotina použita naposledy v roce 1977. A dnes je trest smrti stále uplatňován v 56 zemích světa…
