LGBTQ+ politici a jejich vliv na vnímání queer komunity. Mohou volby v tomto ohledu něco změnit?
Když se politici tzv. „vyoutují“, ukazují odvahu a autenticitu, což může být pro voliče dost důležité. Takový krok může zvýšit důvěru lidí v daného politika, protože vidí, že je ochoten být otevřený a postavit se předsudkům čelem. Navíc to otvírá dveře pro širší dialog o LGBTQ+ otázkách. Média a veřejnost se víc zajímají o příběhy těchto politiků, čímž se zvyšuje povědomí o LGBT problémech a právech. Tenhle větší zájem může vést k větší akceptaci LGBTQ+ lidí ve společnosti, protože veřejnost je konfrontována s příběhy a zkušenostmi, které by jinak neznali.
Otevřeně LGBTQ+ politici mohou být také vzory pro mladé lidi, kteří se potýkají se svou identitou. Vidět někoho, kdo je (relativně) úspěšný a otevřený ohledně své orientace, může být enormně povzbudivé a inspirativní. Mladí lidé tak mohou získat větší sebevědomí a pocit sounáležitosti, což je nesmírně důležité pro jejich duševní zdraví a osobní rozvoj.
No a když už jsme u Evropy, podívejme se v krátkosti na pár místních příkladů, kdy to byli právě vrcholní LGBTQ+ politici, jenž dokázali prorazit „ledovec odporu“ a díky své odvaze a píli pomohli této komunitě nejen ve své zemi, ale v podstatě na celém kontinentu.
Queer Evropa
Jóhanna Sigurðardóttir, první otevřeně homosexuální premiérka na světě, působila jako premiérka Islandu od roku 2009 do roku 2013, kdy byla tato země v procesu přijímání do EU (což bylo nakonec zastaveno). Její veřejný coming out a následné působení ve vysoké politické funkci pomohlo výrazně změnit vnímání LGBTQ+ komunity na Islandu a přispělo k tamním pozitivním změnám v oblasti jejích práv. Pod jejím vedením byl v roce 2010 přijat zákon o registrovaném partnerství, který umožnil plná manželská práva.
Xavier Bettel, premiér Lucemburska mezi lety 2013 a 2023, je dalším významným příkladem politika, který se otevřeně přiznal ke své homosexuální orientaci, a jehož osobní příběh, zejména pak sňatek s partnerem v roce 2015, přitáhl mezinárodní pozornost a zvýšil povědomí o LGBTQ+ otázkách nejen v Lucembursku, ale i v celé Evropě. Škoda jen, že právě toto bylo období, kdy započala migrační krize a veškerá další témata tak byla dočasně utlumena.
A nakonec si uveďme příklad Lea Varadkara, bývalého premiéra Irska, který svůj coming out uskutečnil opět v roce 2015, krátce před referendem o manželství osob stejného pohlaví. Jeho otevřenost a podpora LGBTQ+ práv výrazně přispěla k uskutečnění referenda a následné legalizaci manželství pro všechny.
Těch příběhů je samozřejmě více, nicméně právě tyto „premiérské“ ukazují mnohem lépe, jak moc důležité je pro určitou část občanů (případně voličů) mít ve vrcholné funkci své „otevřené“ zastoupení. A jak jsme na tom my?
Queer Česko
V Česku je tahle otázka lehce komplikovanější, neboť homosexualita, případně jiná a méně tradiční příslušnost k LGBTQ+ komunitě, je u nás ještě stále jakési stigma, které může politikovi v jistém ohledu spíše ublížit, hlavně pokud zvolí nepříliš příznivou formu svého coming outu. Případně úplně nepomáhá ani fakt, že díky této stigmatizaci se lidé často zdráhají naplno vyjevit „svou barvu“, což má za následek i jistou formu voličské nedůvěry.
Dobrým příkladem budiž bývalý předseda strany Zelených Matěj Stropnický, který v roce 2017 pár dní před otevřením volebních místností přišel se zcela překvapivým odhalením, že je gay. Věc, o které se dlouhodobě spekulovalo, v ten moment působila spíše jako snaha tonoucího se chytit hodně tenkého stébla, a tak to taky dopadlo. Jeho „marketingový“ coming out nezapůsobil prakticky na nikoho a dokonce díky tomu ztratil i mnoho svých voličů. Bohužel tento přístup napomohl k přesvědčení mnoha lidí, že homosexualita spíše moderní trend, kterým se lidé chlubí, aby zaujali pozornost.
Že coming out není v místní politice jednoduchá záležitost zjistila i Karla Šlechtová, bývalá politička za hnutí ANO 2011, která vždy LGBTQ+ komunitu hlasitě podporovala, a dokonce prohlásila, že gay a lesbická komunita je i její komunita. „V politice jsou spíš vidět lokty než to, s kým spíte. Samozřejmě to má vliv na postoje především kolegů poslanců, někteří mě přestali zdravit, někteří mi říkají, že jsem gay mezi lesbami,“ řekla v roce 2021 před svým koncem v politice pro server idnes.cz.
Jedním z prvních příkladů, že politický coming out v Česku může proběhnout víceméně hladce, je podnikatel Petr Stuchlík, jenž byl jeden čas vážným kandidátem na pražského primátora. V roce 2018, když se konal Prague Pride, poskytl serveru Aktualne.cz rozhovor, kde se rozpovídal o tom, že chce být pro veřejnost plně transparentní, a to včetně faktu, že je homosexuál. I to bylo, jako v případě Matěje Stropnického, těsně před volbami (v tomhle případě několik týnů), avšak díky tomu, že ke svému coming outu zvolil tuto akci, nebylo to veřejností vnímáno tak nuceně, ale spíše jako projev tamní euforie a nadšení. Nicméně tento „předvolební trend“ se nevyplatil ani jemu, neboť primátorem se nakonec nestal.
Skvělým příkladem toho, že když člověk nemá strach, jde (skoro) všechno, je herec a dabér (a následně i politik) Jiří Hromada, který byl u toho, když se různá sdružení a spolky homosexuálů sdružily do organizace SOHO (1991). Taktéž hrál významnou roli u vzniku nástupnické Gay Iniciativy (2000). Pracoval sedm let jako šéfredaktor časopisu SOHO revue, i v dalších časopisech pro informování veřejnosti. V porevoluční době (1990) ho Hnutí pro rovnoprávnost homosexuálních občanů (HRHO) navrhlo jako kandidáta na poslance Federálního shromáždění. Kandidoval za Hnutí za občanské svobody (HOS). „Nešlo ani tak o to, abych se stal poslancem, ale abychom se jako hnutí zviditelnili a to se v kampani podařilo," komentuje to dnes.
Hromadova práce a veřejné vystupování přispěly k výraznému posunu vnímání LGBTQ+ komunity v České republice. Jeho aktivismus pomohl zvýšit povědomí o LGBTQ právech a přispěl k přijetí zákona o registrovaném partnerství v roce 2006.
I díky jeho práci, ale i coming outům jeho politických kolegů, byť byly jakékoliv, je tak dnes pro české politiky mnohem jednodušší se nebát o své orienatci mluvit, anebo ji výrazně podporovat. Což platí i pro voliče, kteří se zase nebojí tyto politiky poslat do sněmovny. Nejlepším příkladem tak budiž Pirátská strana, která je v oblasti LGBTQ+ práv nejaktivnější ze všech a ve sněmovně je prosazují už téměř 7 let, v komunální politice o něco déle.
Na konec můžeme zmínit třeba i Osamu Okamuru, architekta a urbanistu, jenž aktuálně kandiduje do Europarlamentu za Zelené, a který se o své homosexuální orientaci nebojí veřejně mluvit. Jeho první veřejný coming out přišel na Prague Pride v roce 2017, mnohem více se o něm mluvilo ale až v souvislosti v dokumentem Bratři Okamurovi z roku 2019, kde opět zopakoval svoji oriantaci v odpovědi na dotaz, proč nevolí své bratry. Pro liberecký deník se následně vyjádřil k otázce, zda si myslí, že je potřeba o otázce sexuální orientace více veřejně mluvit:
„Ano, protože to může hodně mladým lidem pomoc. Když jsem byl mladší, hodně sem se s tím trápil, protože jsem si o tom neměl s kým promluvit. Nebyl nikdo, kdo by mi pomohl, vysvětlil mi, jaké jsou možnosti. Rodiče se o tom se mnou nikdy nebavili. Vyrůstal jsem v době, kdy se o tom nikde nemluvilo a pokud tak pejorativním způsobem. Ani na vysoké škole nebyl jediný otevřeně vystupující gay spolužák, natož pedagog. V 90. letech to nebylo téma. Myslím si, že je důležité poznat další lidi, kteří mají stejnou zkušenost.“
Dopady na legislativu a společnost
Coming out LGBTQ+ politiků nejen zvyšuje povědomí a akceptaci, ale může mít i přímý vliv na legislativní změny, jak bylo ostatně zmíněno už na začátku článku a jak je tomu vidět v posledních letech i u nás. Otevřenost těchto politiků často vede k tomu, že se více angažují v prosazování zákonů na ochranu práv queer osob a svou odvahou motivují i své kolegy, kteří byli do té doby v prosazování LGBTQ+ práv spíše zdrženlivější.
Díky jejich osobním zkušenostem a empatii mají často hlubší porozumění potřebám této komunity, což se odráží právě v jejich legislativních aktivitách. Zároveň jejich viditelnost a aktivismus mohou inspirovat další LGBTQ+ osoby k tomu, aby se více angažovaly ve veřejném životě, čímž se posiluje zastoupení komunity na různých úrovních rozhodování. Všechny různé legislativní změny vůči queer komunitě byly často iniciovány nebo podporovány právě otevřeně LGBTQ+ politiky, jejichž osobní příběhy a aktivismus přispěly k posunu ve veřejném mínění a následné legislativní úpravě.
Veřejný coming out politicky exponovaných osob má tedy jednoznačně hluboký a pozitivní vliv na vnímání LGBTQ+ komunity ve společnosti. Je důležité, aby i nadále docházelo k větší viditelnosti a reprezentaci této komunity ve všech oblastech veřejného života, což povede k lepšímu pochopení a akceptaci. Což se dá rozhodně zohlednit i právě v případě nadcházejících voleb.