Manželství pro všechny? Nebude! Rozhovor s Honzou a Jakubem o lásce, naději a zklamání
„Manželství pro všechny by pro mě znamenalo důkaz, že v téhle zemi nejsem vnímán jako druhořadý občan. Že nejsem pro tenhle stát člověk druhé kategorie“ – Honza
„Pro mě rovné manželství znamená důstojnost. Nebudu registrovat svého partnera. Není pes ani auto“ – Jakub
Kluci, já vím, že jste spolu už několik let. Pro tebe, Honzo, to je druhý vážný vztah, avšak první s mužem, je to tak? Chápu to správně, že právě díky Jakubovi proběhl tvůj coming out?
Honza: Je to tak. Já jsem byl dlouhou dobu ve vztahu se ženou – respektive dívkou. Byli jsme spolu devět let a začalo to ve třeťáku na střední. Prošli jsme spolu vysokou školou, samozřejmě jsme se sestěhovali, byla to taková ta klasika – první párové dovolené, seznamování rodin, otázky, kdy už bude svatba…
Chci zdůraznit, že jsem ji měl opravdu moc rád. A kdybych nepotkal tady Kubu, možná bychom spolu byli navždycky, protože jsme si byli osobnostně velmi podobní, rozuměli jsme si, měli jsme stejné cíle, podobné názory atd.
Jakub: Ale něco ti chybělo… (smích)
Honza: Ano, něco mi chybělo. (smích) Měl jsem to za obyčejnou rutinu. Když jsi s někým dlouho, prostě se stane, že vám vyprchá jiskra. Myslel jsem si, že jsme s tehdejší přítelkyní prostě jen moc přechození. Nebyla tam žádná rvavost. Při hádkách jsem neměl chuť bouchnout ani brečet. Bylo to všechno takové hodně v klidu. Trochu nuda, ale bezpečná nuda.
Jakub: A pak potkal mě a od té doby bulí a vzteká se pořád!
Je to tak, Honzo? Opravdu přišla s tímhle vztahem i nová paleta emocí v nečekaných intenzitách?
Honza: Je to úplně něco jiného. Zní to jako klišé, ale pochopil jsem, proč tolik lidí píše zamilované básničky a písničky a proč si brečí s kamarádkami do telefonu a dělají scény jako z filmu. Předtím by mě v životě nenapadlo, že já, který jsem vždycky byl pro klidná řešení a nemám rád scény, budu třeba pobíhat se slzami v očích v metru. To jsme se tak jednou pohádali, napřed jsme všem ztropili pěkné divadýlko a nakonec jsem utekl k vlakům. Když mě vztek přešel, začal jsem Kubu hledat. A jak jsem se bál, že odešel a rozejde se se mnou, brečel jsem jako želva!
Jakub: Nebudu lhát, že mi to neudělalo radost. Vždycky si hraje na takového siláka, takže když ukáže slzy, vím, že uvnitř je mnohem víc.
Honzy už se kdysi lidé ptali, kdy bude svatba, když žil se svou bývalou přítelkyní. Ptají se lidé i vás, kdy se posunete o krok kupředu?
Jakub: V tomhle ohledu se ptám Honzy hlavně já. Netajím se tím, že já bych chtěl uzavřít sňatek někde v zahraničí. Kdekoli.
Honza: Kdekoli, kde je sluníčko a luxusní hotel s bungalovy na pláži a s postelemi s nebesy… (smích)
Jakub: Uznávám, že mám svatbu už trochu promyšlenou…
Honza: Má ji nalinkovanou! Já nebudu muset dělat vůbec nic, jestli se k tomu někdy rozhoupeme! Nejspíš už má i vymyšlené, co budu mít JÁ na sobě!
Jakub: Dobře, mám to vymyšlené hodně. (smích) Jde o to, že máme velké rodiny. A hodně přátel. A taky máme v rodině několik babiček, Honza má dokonce prababičku a pratetu, její sestru. Je to hodně lidí, pro které by bylo problematické dostavit se do tropického ráje. A navíc by to stálo opravdu hodně peněz. Je to taková moje vysněná svatba z pohádky. Ale ve finále, když se nad tím zamyslím prakticky a s ohledem na blízké, bych měl rád svatbu v Česku.
Na nějakém specifickém místě?
Jakub: Kdysi jsem někde viděl na fotkách kostel s prosklenou střechou. Ale hádám, že nás dva v kostele tak maximálně upálí. (smích) Já třeba kostely miluju. Na svatbu jsou nádherné. Vůbec k tomu nepotřebuju kněze, ať mě tam klidně oddá uklízečka, to je mi jedno. Spíš jde o to, že kostely mají nádhernou atmosféru, akustiku, do toho ty varhany… Úplně mi naskakuje husí kůže!
Honza: Oba máme kostely rádi. Milujeme cestování po různých městech světa a lezeme do všech svatostánků, kam nás pustí.
Čili dokud to u nás nebude možné, nevezmete se? Přichází v úvahu registrované partnerství?
Honza: Já si to beru hodně osobně, že mám zakázáno si ve vlastní, rodné zemi vzít lásku svého života. Je to takový můj osobní boj, který s tím svádím. Cítím se tím faktem ponížený a nebudu vděčný za hozenou kost. Jsem rád, že se na tom s Kubou shodneme, protože kdyby on po registrovaném partnerství toužil, nevím, jak bychom to udělali. Mně to připadá ponižující.
Jakub: Nikdy bych svého partnera nedonutil k ponížení. To je podle mě pro člověka ta nejhorší emoce, kterou může zažít, protože je spojená s bezmocí. Je to útok na úplný základ života. Podle mě si důstojnost zaslouží i zvíře. Proto se u nás třeba nikdy nevařilo z masa, které by prokazatelně nebylo z chovu, který zvířatům dopřává důstojný život.
Honza: Úplně mám husí kůži, když tohle slyším. A celou svojí duší souhlasím. Nemohl bych žít s někým, kdo to má postavené jinak. Jsem hrozně šťastný, že se v tomhle shodujeme a o to víc ho miluju. V Česku je podle mě v tomhle ohledu hodně zohýbáno, co je vlastně myšleno tou lidskou důstojností, která má být zákonem ochraňována. Je to jednoznačně diskriminace.
Hovořili jste někdy o manželství se svými rodinami? Jak oni vnímají to, že se toužíte vzít, ale není to v Česku možné?
Honza: Naši ušli obrovský kus cesty a já si jich za to velmi vážím. Byly doby, kdy by – kdybyste se jich zeptali, co si myslí o gayích – nejspíš jenom mávli rukou a řekli něco ve smyslu: „Ať si dělají, co chtějí, ale nemusíme se na to koukat.“ Takový ten častý přístup českých boomerů. Od doby, co jsem s Kubou, si o tom zjistili víc i sami, hodně jsme to probírali, poznali Kubu jako skvělého člověka a opravdu nám teď fandí. Když rovné manželství opět neprošlo, byli zdrcení spolu s námi. Mamka mi volala, ptala se, jak tu zprávu nesu, a slyšel jsem, že má na krajíčku. Já jsem popravdě tenhle výsledek čekal, takže jsem byl spíš jen naštvaný.
Jakub: Já jsem vyrůstal jenom s mamkou a sestrami. Co si o tom myslí můj otec, to netuším, nevídáme se a nemám ani chuť. Názor člověka, který opustí ženu se třemi dětmi, je mi úplně jedno. Nejspíš by byl proti a dodal by nějaký argument ve stylu spořádané tradiční rodiny, ať je to co nejvíc absurdní. Ale co já vím, třeba by to bylo jinak. To si jen domýšlím.
Zdroj: GiphyMamka byla odmalička na mé straně. Ve všem. I když jsem něco ve škole provedl, vždycky jsem jí to mohl říct, protože jsem věděl, že se mě zastane. Občas jsem zlobil, ale nikdy jsem nebyl zlý. A to je věta, kterou mám od ní a moc rád si ji opakuji, když se kvůli něčemu cítím špatně. Občas něco pokazím, ale nikdy jsem nikomu neublížil schválně. Nikdy jsem si díky ní nepřipadal divný, protože jsem gay. Nikdy jsem neprožil žádnou z těch šílených historek, které lidi kolem svého coming outu vyprávějí. Já měl doma zázemí a cítil jsem se bezpečně. Vím, že mamka by byla hrozně ráda, kdybych si mohl Honzu vzít. Nemusím se jí ptát. Vím, že hlavně chce, abych byl šťastný.
Už vím, jak zprávu o kroku Sněmovny nesl Honza. Co ty, Jakube?
Jakub: Já to popravdě obrečel. Přiznám se, že jsem tušil, že to nevyjde, ale přál jsem si, aby ano. Už jsem si zase něco sliboval. Mám velkou fantazii, jsem takový snílek, takže už jsem si maloval, že by přece jen ta svatba v Česku mohla být. Já chci svatbu odmalička. Už jako dítě jsem si hrál na obřad. Někoho bavilo převlékat se za kosmonauty nebo zvířata. Já si zkoušel uvázat motýlka a k tomu jsem ladil závoj, abych měl od všeho něco.
Mám pocit, že mě to tentokrát zasáhlo víc než kdy dřív. Asi tím, že jsem cítil naději. Viděl jsem, že jsme blízko, že se to vážně řeší, že to má v některých stranách oporu, a že dokonce i někteří ne vždy kompetentní politici se vyjadřovali ve smyslu, že jsou vlastně pro. Je to, jako kdybyste dítěti ukázali hračku, co mu zabalíte k Vánocům, a pak ten dárek vyhodili z okna. Tak jsem se cítil.
Mělo to nějaký vliv na vaše společné prožívání? Řešili jste to, dostali se do vážné debaty?
Jakub: Honza tu byl pro mě, když jsem byl na dně. Zvedal mi náladu. Uznávám, že jsem byl chvíli dost nepříjemný a schylovalo se k hádce, protože jsem byl rozrušený, ale ustál to. On byl vždycky ten silnější a já jsem za to nesmírně vděčný. On nás drží, když já se hroutím. Nevím, co bych bez něj dělal.
Honza: Já to teda cítím úplně opačně. Jakub je nejsilnější člověk, kterého znám. A to, že ho rozrušilo, že si mě nemůže vzít, mě přece nemůže naštvat. Dojalo mě to, a o to víc mě štve, že to nevyšlo. Bolí mě vidět, jak je zklamaný. Přiznávám, že jsem přišel o iluze, a myslím si, že naše generace už se nedočká. Možná ta další. My ale ještě ne. Česko ještě není připravené být zemí, která si váží spořádaných občanů, kteří platí daně a chovají se slušně. Vím, že jsem teď hodně kyselý a rýpavý, ale nemůžu si pomoct. Vidím v tom obrovskou nespravedlnost. I přesto, že jsem rád, že alespoň nějaký progres nastal, necítím, že je to to, co si zasloužíme.
