Téměř polovina leseb a gayů se v Česku stále bojí vzít protějšek za ruku. Co víc ukázal celoevropský průzkum o postavení LGBTQ+ lidí?
Krok kupředu – a dva zpět?
Rozsáhlý průzkum zaměřující se na postavení a přijetí LGBTQ+ lidí napříč Evropou realizovala FRA již potřetí. A kdybychom měli začít pozitivními zjištěními, tak diskriminace se postupně (byť pomalu) snižuje. Snad i díky tomu, že LGBTQ+ lidé jsou stále viditelnější – a většinová společnost má čím dál více možností poznat, že sexuální orientace skutečně o člověku nevypovídá zhola nic, ale třeba i díky tomu, že postupně vznikají organizace, které se snaží šířit relevantní informace a vzdělávat. I proto tedy (jak také průzkum ukázal) např. dospívající, kteří řeší svou (odlišnou) sexualitu či genderovou identitu, cítí mnohem větší podporu ze strany vrstevníků, ale dokonce i učitelů.
Je tu ale i druhá strana mince: k šikaně, obtěžování a předsudečnému násilí dochází ve vyšší míře než dříve. Jak si tento paradox vysvětlit?
Když nic není černobílé
Není to tak dávno, co se lidé o tom, jaké jsou orientace, báli mluvit – a logicky pak svou orientaci nedávali najevo ani navenek. V podstatě totéž pak platí také v rovině genderové identity. Dle dat shromážděných FRA se dnes již více jak polovina z rozsáhlého vzorku respondentů ke své orientaci/genderové identitě hlásí. Mírně také poklesl počet těch, kteří v každodenním životě čelí diskriminaci kvůli tomu, kým jsou. Skvělé je i to, že LGBTQ+ problematika postupně proniká i do škol – a když k tomu dochází (protože ne všude se samozřejmě daří příslušná témata do výuky zařadit), přístup škol je pozitivní.
Jenže, „když se řekne A, musí zaznít i B“. I v zemích Evropské unie, kde byl průzkum realizován, se LGBTQ+ lidé většinou stále snaží vyvarovat veřejných projevů náklonnosti, a to včetně držení za ruku. Proč? Obavou je strach z napadení. Ten bohužel navíc není neoprávněný. Projevy násilí, jimž byli LGBTQ+ lidé vystaveni, dokonce v četnosti mírně vzrostly ve srovnání s předcházejícím průzkumem realizovaným v roce 2019. Totéž pak platí pro obtěžování motivované nenávistí. A bohužel došlo také k prudkému nárůstu šikany ve školách, a to navíc napříč všemi zeměmi EU. Možná tak není divu, že jen čtvrtina dotazovaných je toho názoru, že vláda jejich země aktivně bojuje proti předsudkům a netoleranci vůči LGBTQ+ lidem (v roce 2019 se přitom jednalo o třetinu respondentů).
Faktem ale je – a souhrnná zpráva FRA na to také upozorňuje – že zkušenosti LGBTQ+ lidí se v mnoha ohledech odlišují, a to nejen vzhledem ke každé jednotlivé zahrnuté skupině (lesby, gayové, bisexuálové, trans lidé, intersex lidé ad.), ale i s ohledem na zemi, kde žijí. Všechny zmíněné negativní jevy tak v nejvyšší míře pociťují intersex a trans lidé, stejně tak osoby nebinární a jinak genderově nonkonformní. Právě tyto skupiny pak čelí také častěji psychickým potížím a nezřídka se potýkají i se sebevražednými myšlenkami. Samostatnou kapitolou jsou pak LGBTQ+ lidé, kteří např. kvůli rasové příslušnosti, hendikepu apod. de facto čelí dvojímu stigmatu.
A co Česko?
I když u nás často ve veřejném prostoru zaznívá, že postavení LGBTQ+ lidí je v Česku dobré, faktem je, že 48 % z nich se dle zmiňovaného průzkumu snaží nedržet s partnerem/kou na veřejnosti za ruku. Na druhou stranu, při srovnání dat z Česka s těmi celoevropskými, lze nakonec říci, že jsme na tom relativně dobře. I když na 24 % českých LGBTQ+ lidí se také cíleně vyhýbá určitým místům ze strachu z napadení, celkově toto číslo – při zohlednění všech zahrnutých zemí EU – dosahuje dokonce ke 29 %. A 52 % LGBTQ+ lidí je ohledně své orientace/identity plně otevřených (kdy evropský průměr činí 51 %). Lehce pod celoevropskými hodnotami se pohybuje i pociťovaná diskriminace při hledání práce, ta v Česku dosahuje k 16 %, kdežto celoevropská hodnota je ještě o tři procenta vyšší. A podobné je to i v případě celkového vnímání diskriminace, kdy v Česku ji pociťuje na 35 % LGBTQ+ lidí, zatímco průměr evropských zemí dosahuje na 37 %.
Když se o problémech nemluví
Data jsou jistě hezká věc. Ostatně, právě data jsou tím, co může posloužit jako možný argument k tomu, aby se mnohé dalo ještě zlepšit. Ovšem je třeba brát v potaz také to, že někdy i nedostatek dat může být o situaci vypovídající. To pak platí i v případě monitorování diskriminace a hate crimes, tedy zločinů z nenávisti (fyzických i sexuálních útoků). V Česku se z těchto důvodů na policii obrátilo 8 % LGBTQ+ lidí. A v celé evropské sedmadvacítce to nebylo o moc lepší – jedná se totiž o 11 %. Vlastně je v tomto případě situace obdobná jako obecně v případě sexuálních útoků (a také domácího násilí). Oběti se jednoduše z řady důvodů (strach, stud, ale třeba i nepříliš vhodné zacházení ze strany policie) stále zdráhají tento typ útoků hlásit. Jednoduše řečeno, stále je co zlepšovat. A v případě postavení a práv LGBTQ+ lidí prizmatem výsledků průzkumu FRA poukazujících na mírná zhoršení v řadě oblastí to platí dvojnásob.
