
Cancel culture: Jaké jsou přínosy a úskalí tohoto sociálního fenoménu?
Termín cancel culture se začal hojně šířit s nástupem sociálních sítí po roce 2010, zejména v anglosaských médiích. Původně se používal v kontextu veřejného odmítnutí osob, které se dopustily chování považovaného za nevhodné, ale s rozvojem různých internetových platforem se jeho význam rozšířil. V současné době je tento termín spojen s mnoha různými formami veřejného odsouzení, od bojkotu produktů a služeb až po osobní útoky a nátlak na zaměstnavatele, aby propustili osoby, kterých se toto odsouzení týká.
My se nyní společně bez zbytečných emocí a realisticky podíváme na oba aspekty tohoto fenoménu, tedy na to, jaká pro a proti vnesl do našeho života . A taky si jej porovnáme s cenzurou, za kterou bývá mnohdy označen.
Přínosy cancel culture
Zodpovědnost a spravedlnost
Jedním z hlavních přínosů cancel culture je, že podporuje zodpovědnost, a to především vůči vlivným osobám a institucím, které se často vyhýbají odpovědnosti za své činy. Lidem je tak poskytnut nástroj, kterým je lze postavit před „veřejný soud“. V tomto ohledu například zafungovalo v roce 2017 hnutí #MeToo (které se s cancel culture v mnohém překrývá, avšak nejde o to samé), díky kterému se podařilo odhalit a postavit před spravedlnost mnoho mocných osobností, které se dopustily sexuálního obtěžování a zneužívání.
Touto cestou ale také lze pochopit význam osobní zodpovědnosti, kdy sice máme Ústavou zaručenou svobodu slova, tedy můžeme si kamkoliv napsat co chceme, nicméně musíme taky umět přijmout i důsledky svého činu, obzvláště pokud jsou naše výroky v rozporu se zákonem či nepsanými základními etickými pravidly.
Cancel culture často funguje jako nástroj sociální spravedlnosti. Tím, že upozorňuje na problematické chování a názory, může přispět k prosazování větší rovnosti a respektu ve společnosti. Například v případech rasistických nebo sexistických výroků pomáhá posílit myšlenky, které tyto postoje odmítají.
Posílení marginalizovaných hlasů
Dalším významným přínosem je posílení hlasů skupin, které jsou veřejně umlčovány. Cancel culture poskytuje platformu, kde mohou lidé, kteří jsou vědomě či nevědomě přehlíženi, vyjádřit své frustrace a zkušenosti s diskriminací nebo nespravedlností. Tímto způsobem může přispět k větší inkluzivitě a rozmanitosti ve veřejném diskurzu.
Odvrácená strana cancel culture
Nedostatek dialogu
Jedním z hlavních negativních aspektů je, že často vede k uzavření dialogu mezi různými stranami. Namísto otevřené diskuse a porozumění může cancel culture vést k rychlému odsouzení a vyloučení, což brání skutečnému řešení problémů a budování porozumění.
Strach z vyjádření
Cancel culture může vytvářet atmosféru strachu, kde se lidé obávají vyjádřit své názory, nebo diskutovat o kontroverzních tématech. Tento strach může omezovat svobodu projevu a bránit otevřené a kritické diskusi, která je klíčová pro zdravou demokratickou společnost. Pokud samozřejměte berete demokracii jako přínosný element, to už nechejme na posouzení každého zvlášť.
Nespravedlivé odsouzení
Ve snaze rychle odsoudit nevhodné chování může dojít k nespravedlivému nebo nepřiměřenému postihu jednotlivců, kteří nejsou vždy vinni, nebo jejichž činy byly vytrženy z kontextu. Nedostatek řádného procesu a pečlivého zkoumání může vést k neoprávněným trestům a často nenávratnému poškození reputace. V některých případech může být cancel culture zneužita k osobní pomstě nebo k umlčení nepohodlných hlasů.
Tím jsme dostali k již zmíněné cenzuře. I přesto, že se v něčem rozhodně tyto dva koncepty překrývají, jsou v konečném důsledku velmi rozdílné. Tohle téma je velmi složité, proto pro náš účel použijme velmi zjednodušené srovnání.
Podobnosti a rozdíly mezi cenzurou a cancel culture
Podobnosti:
Oba koncepty mohou vést k potlačování svobody projevu. Cenzura to dělá přímo prostřednictvím formálních mechanismů, zatímco cancel culture může vytvářet tlak na jednotlivce, aby použili autocenzuru ze strachu před veřejným odsouzením.
Též oba zahrnují určitou míru kontroly nad tím, jaké informace nebo názory jsou obecně přijatelné a které nejsou.
Rozdíly:
Zatímco cenzura je obvykle vykonávána vládními úřady, institucemi nebo mocnými entitami s autoritou kontrolovat veřejný obsah, cancel culture je poháněna veřejností, jednotlivci a skupinami, často prostřednictvím sociálních médií a (většinou) nemá centralizovanou autoritu.
Cenzura používá formální mechanismy, jako jsou zákony, nařízení a politická rozhodnutí, cancel culture funguje prostřednictvím veřejného tlaku, bojkotů a sociálních médií.
Cenzura se často se řídí politickými, ideologickými nebo bezpečnostními zájmy, zatímco cancel culture reaguje na morální, etické nebo společenské události a hodnoty.
Je důležité rozlišovat mezi těmito dvěma koncepty a chápat jejich specifické mechanismy a dopady, tedy jednoduše řečeno, je potřeba se v případě zájmu o téma více vnořit do různých jemných nuancí obou pojmů. Cancel culture je více společenský a kulturní jev, zatímco cenzura je politický a institucionální proces. Oba fenomény však mohou významně ovlivnit, jakým způsobem jsou informace a názory šířeny a přijímány ve společnosti.
Studie a průzkumy
Průzkum Pew Research Center z roku 2020 v podstatě zjistil to, co jsme si uvedli výše. Názory na cancel culture se liší podle politické příslušnosti, věku a dalších demografických faktorů. Průzkum ukázal, že zatímco někteří lidé považují cancel culture za účinný nástroj pro dosažení sociální spravedlnosti, jiní jej vnímají jako hrozbu pro svobodu projevu. Což je zcela logické vyústění.
Další studie, publikovaná v časopise „Social Media + Society“, analyzovala případy cancel culture na sociálních médiích a zjistila, že tyto případy často vedou k polarizaci a eskalaci konfliktů. Studie také ukázala, že cancel culture může mít dlouhodobé dopady na psychické zdraví jednotlivců, kteří se stali terčem veřejného odsouzení. Ani tady se není čemu divit.
Vyvážený přístup
Cancel culture je komplexní a kontroverzní fenomén, který má, ostatně jako vše v našem životě, své přínosy i nevýhody. Na jedné straně poskytuje nástroje pro zodpovědnost a podporu sociální spravedlnosti, na druhé straně může vést k uzavření dialogu, strachu z vyjádření a nespravedlivému odsouzení. Nelze jej tedy brát do důsledku jako „cenzuru moderní generace“, protože jí nakonec není. Stejně jako všechna ostatní protestní hnutí, i tohle vzniklo na základě dlouhodobých problémů s komunikací obecně. A to nejen na úrovni jednotlivců, ale i států a mezinárodních organizací.
Klíčovým cílem by měla být ochota naučit se naslouchat, učit se a spolupracovat na dosažení společných cílů. Pouze tímto způsobem můžeme využít přínosy cancel culture, aniž bychom riskovali její negativní dopady na naši společnost.