EU nás potřebuje, my ji už ne? Česko bilancuje svůj 20letý vztah se „starší dámou“
Zůstat a pokoušet se o změnu, nebo odejít a nehledě na následky zkusit fungovat na vlastní pěst? To je asi nejčastější dilema, které řeší lidé nejen v politice, ale v celém svém životě. Ať už je to v partnerském vztahu, rodině či práci, neustále narážíme na tenhle druh rozhodnutí. Někdy to bývá snadné a jednoznačné, někdy byste si rvali vlasy, abyste znali správný postup.
Je to ale, zdá se, nezbytná součást života. A to hlavně ve vztahu, který trvá už tak dlouho. 20 let je v lidském životě ohromně dlouhý úsek a člověk si v něm projde mnoha zásadními změnami. Je dobré se tak zastavit a zhodnotit partnerství upřímně a jednoduše. A jiné to není ani v našem případě.
Za nutné považuji dodat, že neberme ohled na staří obou partnerů. Ano, EU má svoje kořeny už v době po druhé světové válce, byť ta „pravá“ EU se začala formovat až v 70. letech 20. století, zatímco Česko jako samostatný celek teprve v těch devadesátkách vznikl. Ale jak víme z reálného života, věk partnerů nebývá vždy důležitý. V podstatě méně často, než si obecně lidé myslí.
V základu máme za sebou oba velmi podobný vývoj. Jak Česko, tak EU v čase vedli charakterově i politicky rozdílní lidé, a to před i po vstupu do svazku. Změnily se též naše zákony, přístupy k lidským právům, nebo diplomatické vztahy s okolními zeměmi v rámci EU i mimo ni.
Až do roku 2004, kdy jsme se vzali, jsme zkrátka každý po své ose reagovali na světové události po roce 1989, což by se dalo označit za docela dobrou startovní životní čáru pro oba partnery. Aspoň se tím smaže ten očividný věkový nepoměr. Devadesátá léta a počátek nového tisíciletí byla transformační doba pro celý svět, ať se na to podíváte za jakéhokoliv úhlu pohledu. To muselo logicky změnit i mnohá pravidla v mezinárodních úmluvách a spojenectvích, EU nevyjímaje.
Před dvaceti lety se nám oběma dařilo. Přeneseno obrazně na člověka, Česko by byl ambiciózní mladý muž, začínající manažer s mírně nadprůměrným platem a určitým charizmatem, který je ochoten si tzv. máknout. EU by v tom případě byla též mladá, ale karmicky zkušená obchodnice, dobře zajištěná s mnoha plány do budoucna. Naše manželství bylo tehdy skvělým svazkem.
Na začátku, jako v každém vztahu, byly obě strany nadšené z objevování toho druhého. My se těšili na všechny ty nové možnosti a výhody, opravené silnice a dálnice, zrenovované památky a ochrana životního prostředí, ona zase na novou kulturu a přínosné myšlenky do společného fungování. A docela nám to pár let i šlo. Bohužel jsme si pro svazek vybrali docela turbulentní dobu.
Navíc jsme nastoupili do rozjetého vlaku, aniž bychom vlastně znali jeho směr a styl jízdy. Což rozhodně byla zajímavá kombinace.
V roce 2008 přišla světová finanční krize, v roce 2009 zase přišla EU s Lisabonskou smlouvou, která popravdě změnila mnohá pravidla v našem vztahu. Byla to reakce na příliv nových států do členství, takže se pravidla musela upravit tak, aby se dalo mnohem lépe efektivněji rozhodovat.
Tak se tehdy stalo, že jsme začali být více opatrnější. Lidé začali více zkoumat fungování EU a zjišťovali, že existuje dokonce i nějaký Evropský parlament, Evropská komise a další menší uskupení, která ovlivňují životy lidí v Česku více, než si mysleli. To, na druhu stranu, zase přimělo mnohé se nad tím hlouběji zamyslet a přemýšlet, jak udělat naše manželství ještě výjimečnějším.
I přes ony dvě krize mohu ale konstatovat, že jsme z toho oba vyvázli dobře a snad nás to i docela k sobě na nějakou chvíli stmelilo. Jenže pak přišla bohužel série světových krizí, která ničemu vůbec nepomohla. Migrace, pandemie, energetická krize…
A teď tu stojíme, tváří v tvář stále sezdaní a oba rozbití po několika pádech ze schodů. A na každém rameni Česka sedí vždy půlka občanů a šeptají svému manažerovi do ucha. Ta první říká: „Kašli na to, nemá to cenu, pojď pryč, tý už nepomůžem.“ Ta druhá na to: „Nečum tak blbě, něco dělej, snaž se to spravit, pomoz jí.“
Teď je čas se vrátit k nadpisu. EU nás potřebuje, to je jasné. I my dokážeme poskytnout mnohé výhody. Jsme jednou z nejvíce zalesněnou zemí Evropy, máme unikátní strategickou pozici, zaměřujeme se na export a rádi spolupracujeme. Co víc si přát? Navíc jsme přátelská země, jež produkuje dost vzdělaných a šikovných lidí. Potřebujeme však my patřit do EU?
Potřebujeme my ji? Rozhodně říkám, že opustit nyní EU není vůbec moudré, ba dokonce je to hloupé. Naše ekonomika a zákony jsou s fungováním EU již natolik spjaté, že by bylo neskonale náročné začít fungovat úplně jinak. Lidé, kteří jsou přesvědčení, že by nám stačila dohoda o volném pohybu osob, služeb, kapitálu a zboží, pak zapomínají na to, že pokud bychom byli mimo EU, stejně bychom museli přijmout v nezávislém obchodu velkou část její legislativy. Ale takových drobností je mnoho, nemá smysl je detailně rozebírat.
Stejné je to i v případě zemědělské samostatnosti.
Stačí jednoduše říct, že opuštění tohoto celku nedává smysl skoro v žádném ohledu. Domluva s okolními státy by byla natolik složitá a výsledky komplikované, že by se nám to vůbec nevyplatilo. Stejně bychom museli implementovat určité evropské zařízení i zákony, stejně bychom jinou formou přispívali na chod EU. A v konečném důsledku to je dobře.
EU je skvělý projekt, tedy pardon, je to velmi pevné manželství, byť si prošlo a prochází tolika zkouškami. Těch 20 let ukázalo, že nám to spolu prostě jde. Společně jsme přijali mnoho kontroverzních usnesení, ale na druhé straně tu zase je výrazná kooperace v oblasti lidských práv. I díky EU je na tom u nás LGBTQ+ komunita velmi dobře, byť své mouchy to samozřejmě stále má. Za to už si ale můžeme jen my sami. A nebojme se pří té příležitosti říct, že my sami jsme často ušlápnutí a nedokážeme si mnohdy vydupat cokoliv nad rámec schválených zákonů a směrnic. Přitom na to máme právo a jsme toho dozajista schopni dosáhnout.
Náš svazek jako takový má potenciál a vzájemně jsme si prospěšní na mnoha rovinách. Jen to chce víc asertivity z naší strany. Tak jednoduché to nakonec je.
