„Bratr se necítil dobře ve svém těle, vše jsme prožívali spolu,“ vzpomíná Barbora. Díky tomu nakonec vznikl projekt, jenž pomáhá trans lidem
Barboro, Honzo, můžete na úvod přiblížit okolnosti vzniku celého Johana´s project?
Barbora: Samotný nápad vznikal postupně. Předcházelo tomu dlouholeté řešení Honzovy nespokojenosti se sebou a identitou. Kumulovala se a přetvářela nejprve do řešení jeho sexuální orientace a následně samotného genderu. U toho celého jsme byli spolu. Snažila jsem se, aby v tom Honza prostě nebyl sám. Už jen z toho důvodu, že byl vždy tichý, si myslím, že je důležité o problémech a věcech, které se nás osobně týkají a třeba nás i negativně ovlivňují, mluvit nahlas a snažit se je pojmenovávat. V době, kdy jsme se tímhle prokousávali, jsme ještě moc pomoci na české půdě nenacházeli. Po letech, kdy jsem za Honzou stála i při coming outech, jsme si uvědomili, že je přede mnou ani mít nemusel, protože jsme všechno komunikovali a na věci přicházeli společně. A to byla ta chvíle, kdy jsme si řekli, že by asi byla škoda si tohle naše prožívání nechat jen pro sebe.
S projektem je spojeno i moje studium na AVU a Honzovo vzdělání v textilní tvorbě. Vždycky jsme spolu něco vytvářeli a tvorba binderu, který Honza stejně potřeboval, byla tak nějak automatická.
Na svém webu uvádíte, že Honza po coming outu začal binder tvořit sám – jak obtížný to byl proces, třeba i z hlediska technologického?
Jan: Já jsem vystudoval střední textilní školu, takže mám zručnost, co se týče šití, znám technologie a konstrukce střihů. S Barčou řešíme, troufám si říct, opravdu všechno, proto jsme konzultovali i tenhle nápad a celý proces vývoje. Dodává to tomu přesah úplně jinam, než kdybych pracoval sám. Binder byl pro mě pocit bezpečí a naprostá nutnost, která v Česku chyběla.
Barbora: Honza pracoval na binderu ještě předtím, než jsme vymysleli Johana’s project. Vzdělání v oboru má, ale práce na něčem, co musí perfektně sedět a zároveň je tak intimní a osobní, byla dlouho o procesu pokus-omyl. V počátcích se jednalo pouze o prototypy a experimentování s materiály. Já jsem k tomu přidala nějakou invenci, zkoumání a hledání materiálů, tvorbu značky. Snažila jsem se dát prvotnímu nápadu směr. U nás to funguje tak, že já jsem strategická a přicházím s nápady. Honza je precizní a věci pak dotahuje. Zároveň je ale všechno o společném dialogu a dlouhých debatách. Mnoho věcí jsme se ale učili a stále učíme „za pochodu“. Administrativa, PR a spousta dalšího jsou pro nás stále trochu věci neznámé.
Johana´s project odkazuje na někdejší Janovo jméno. V této souvislosti by mě zajímal váš názor na tzv. „deadnaming“ – a obecně pak i na vypořádávání se s ním a s faktem, že dané jméno bude mít Jan „stále na očích“.
Barbora: Je pravda, že tzv. deadname, neboli jméno, které člověku bylo přiřazeno po narození, ale neztotožňuje se s ním kvůli svému genderu, je za nás opravdu velmi problematická a citlivá věc. Nechtěla jsem, aby měl Honza v sobě blok a napořád ho tohle slovo strašilo, a tak jsem přišla s nápadem, že by se náš projekt mohl jmenovat Johana’s. Vedli jsme o tom strašně moc diskusí. Jestli to zvládne, nebo už je to daleko za hranou. Nakonec jsme si oba uvědomili, že pokud budeme po lidech – bez ohledu na jejich pohlaví, orientaci či genderovou identitu – chtít, aby nás vnímali s otevřenou myslí a důvěřovali nám, bude potřeba jít touhle nejautentičtější a nejčistší cestou. Doplnili jsme to anglickým přivlastněním ’s, které je pro Honzu opravdu zásadní a slovo vlastně pozměňuje. Přivlastnění je tam důležité i jako odkaz k tomu, že každý má nárok cítit se, jak chce, a být sám sebou. Přivlastnit si své vlastní tělo i myšlení.
Honza doteď velmi nerad slyší jméno Johana a má problém ho vyslovit v souvislosti se sebou. Už je to ale o moc lepší než před založením Johana’s, takže to nejspíš funguje! Vlastně by se dalo říct, že náš název je pro nás oba taková zvláštní forma terapie.
Jan: Terapeutický je pro mě nejen název, ale celý projekt. Kvůli tomu, že jsem dlouhé roky nevypadal tak, jak jsem se cítil, jsem byl hodně tichý a nerad se prezentoval a vystupoval. Sledování extrovertní Báry, která v projektu pořád telefonuje a komunikuje a nebojí se, mi dodává energii a učí mě, jak se otevřít a jak řešit určité situace s nadhledem. Že mám to jméno stále na očích mi nevadí právě díky tomu přivlastnění. Ale když to pak lidi omylem spletou a řeknou Johana projekt, tak mě to bije do uší a je mi to hodně nepříjemné.
Jak dlouhá byla cesta od prvotního nápadu až ke skutečné realizaci celého projektu? Narazili jste např. na nějaké překážky? A odrazoval vás od tohoto nápadu někdo?
Barbora: Cesta to byla opravdu dlouhá. Už teď na Johana’s pracujeme druhým rokem, a to jsme bindery byli schopni vypustit ven teprve před necelým čtvrt rokem. Ti, s nimiž jsme již v počátku náš nápad sdíleli, byli ale absolutně nadšení a chtěli vědět víc. Asi bychom ani nikomu nedovolili, aby nás od realizace odrazoval. Už jen to, když jsem s někým došla k tématu, že mám bráchu a přece jsem dřív říkala, že mám ségru, vždycky otevřelo neuvěřitelné diskuse a hromadu otázek. Myslím, že jsme měli velké štěstí na lidi kolem sebe asi už jen proto, v jakých komunitách jsme se pohybovali. Máme taky obrovskou výhodu v tom, že jsme sourozenci. Jsme na sebe zvyklí a umíme spolu opravdu efektivně řešit problémy, nálady. Trávit čas i pracovat.
Překážky si ale tvoříme hlavně sami. Já jsem expert v „overthinkování“ a netrpělivosti, takže to má Honza někdy fakt hodně složité. Velká překážka, kterou cítíme už od samého začátku, je taky nedostatek financí. Snažíme se to pomalu ale jistě řešit. Jen je to v procesu vší té práce komplikované.
Jak vlastně celý projekt financujete? A bylo obtížné „vstoupit na trh“?
Barbora: Jste první, kdo nám říká, že jsme vstoupili na trh. Je to zvláštní slyšet. Nejvíc obtížné to rozhodně bylo do té doby, než jsme bindery konečně „pustili ven“. Byla to celé jedna velká neznámá, nevěděli jsme přesně, do čeho jdeme, jaké budou ohlasy. I když jsme to všechno dělali a děláme s nejlepším vědomím a svědomím, člověk nikdy neodhadne, jaké názory a komentáře se můžou vynořit, jestli bude o ten výrobek vůbec zájem a jestli se podaří PR a propagací vše „dostat mezi lidi“, na které celý projekt cílí.
Vše jsme zatím financovali ze svého a snažíme se přijít na způsob, jakým bychom se mohli projektu věnovat naplno a nemuseli řešit otázku každodenního přežívání. To je samozřejmě spojené s nějakými investory a dotacemi. Ale práce a nápadů je pořád tak moc, že jsme čas zatím dokázali investovat jen do toho, abychom co nejdřív pomůcku dostali k těm, kterým může výrazně zlepšit život. Hledat a jednat s investory ale také budeme muset. Pokud by tedy čtenářstvo mělo jakýkoliv tip, ať se neváhá ozvat. (smích)
Zrovna širokou nabídku binderů v Česku nemáme – resp. pokud vím, nikdo je u nás nevyrábí. Kromě toho – v čem je „přidaná hodnota“ binderů, které nabízíte vy?
Barbora: Právě proto, že bindery v Česku chybí, nebo je nabídka velmi omezená, jsme se do toho vrhli. Honza se sám bál objednávat binder až z Ameriky, a proto začal s vývojem toho svého. Kromě toho, že jsme chtěli lidem dopřát lokální české hezké bindery, se nám nelíbila uhlíková stopa při dovozu. Dávalo nám smysl, i v rámci udržitelnosti a ekologie, aby v centru Evropy byla tahle (naše zatím jedna) pomůcka k dostání. Zároveň je pro nás hned vedle samotné funkčnosti velmi důležitá estetika. Chceme, aby binder nebyl jen funkční, ale i krásný. Aby si ho člověk mohl objednat na fajn e-shopu a necítil se jakkoliv nepříjemně. A aby objednání i zabalení probíhalo v podstatě jako v případě hezkého spodního prádla.
Na webu zmiňujete také unikátnost střihu binderu, v čem spočívá?
Barbora: Tvar našeho binderu byl zpočátku úplně klasický – jako u jiných binderů. Pak jsme ale chvíli overthinkovali (smích) a došlo nám, že by bylo daleko smysluplnější jít po tvaru hrudního koše a žeber a opisovat je. Nedělat boční švy, které na tak přiléhavé a pevné věci můžou řezat v podpaží. Udělat pouze jeden vnější šev vepředu a jinak všechny skrýt v podšívce. Tvar se nám zatím opravdu osvědčil. Nezařezává se, nekrabatí se, nic nevylézá. Rozhodně je ale zásadní vybrat správnou velikost.
Plánujete nabídku nějak rozšiřovat?
Barbora: Teď kromě binderů v ateliéru pracujeme na topech, které vycházejí přímo ze střihu binderu. Protože jsme střih upravili, tak to bude zase trochu víc feminní kousek. Těšíme se, že bude pro každého, kdo nás bude chtít podpořit, nebo se mu prostě bude líbit a bude se mu hodit k outfitu. Taky už rozjíždíme nějaké prototypy a hledání materiálů pro spodní prádlo – konkrétně podprsenky. Nejen pro trans*fem komunitu, ale i pro každou ženu, která potřebuje pohodlné a hezké prádlo. A pak budou následovat i další transgender pomůcky. S naším střihem si chceme dál hrát a stále ho transformovat. Chceme, aby to byl takový náš signature. K tomu plánujeme jednou za čas kolekci unisex oblečení s autorskou ilustrací, na kterou oslovíme lokální ilustrátory. Témata by měla být gender, identita, tělesnost... Plánujeme toho opravdu velkou spoustu. Otázka pak je, kdy se co stihne. Zatím nemáme finance a jsme na to jen my dva, takže je všechno dost zdlouhavé.
Kromě oblečení chceme ale sdílet i náš příběh a cestu. Celý projekt vznikl díky vztahu, který spolu s Honzou máme a je pro oba moc důležitý. Hodně zásadní je mluvit o tom, jak jsem já jako nejbližší člověk někoho, kdo se necítil dobře ve svém těle, reagovala a komunikovala. A jak Honza vnímal komunikaci se svým nejbližším člověkem. Chceme ukázat, že je to celé skutečně náročné, ale všechno jde zvládnout, když se máte o koho opřít. Takže nějaké formy diskusí ve veřejném prostoru jsou taky v plánu, počínaje tímhle rozhovorem. (smích)
Na trhu jsou vaše produkty poměrně krátce – máte už i přesto nějaké reakce ze strany genderqueer lidí?
Barbora: Máme spoustu krásných reakcí a jsme z nich nadšení! Máme velkou radost, že je o binder zájem a že se dostává k lidem, co ho potřebují. Pozitivní ohlasy máme na celý projekt i na střih binderu, materiál, vizuální identitu a spoustu dalšího! Poptávka je teď už i po dalších typech binderů – po dlouhých, které se dělají až po boky a někomu více vyhovují, ale i různých jiných.
Jak (obecně) vnímáte postavení genderqueer lidí/translidí v Česku a co by se mělo dle vašeho názoru příp. změnit?
Jan: Vnímám nedostatek lékařské péče, co se týče dobrých sexuologů, kteří vás nenutí chodit na nesmyslná vyšetření, psychoterapeutů, trans-friendly doktorů. Čekací lhůta, než vás vůbec někdo takový přijme, je pro některé lidi vlastně život ohrožující. Tohle by se mělo rozhodně změnit. Osobně jsem měl sice štěstí a prošel jsem celým procesem hladce, ale spousta lidí takové štěstí nemá. Navíc tím, jak transgender lidí stále přibývá, tak nedostupnost odborníků roste.
Barbora: Transgender témata jsou v současné české společnosti stále tabuizována. Je to zvláštní, protože každý se přece nějak vnímáme. Proč by tedy někdo nemohl cítit gender dysforii a mělo by být špatné, že si jde za tím, aby se cítil dobře a sám sebou? Kastrování kvůli oficiální změně pohlaví je něco absolutně nepřijatelného a pouze politického. Různorodost a fluidita je stále vnímána jako něco, co sem nepatří. Co nezapadá do kolonky. Mladá generace ale přichází a nabourává zajeté stereotypy a koleje. Jsem moc vděčná za každý počin, který tato témata otevírá. Osvěta se děje, ale musí se dít víc. Proto jsme tu i my.
