„Ve třech případech mi trans lidé napsali, že jsem je zachránila od sebevraždy. To je pro mě ta největší pocta,“ říká Lenka Králová, trans aktivistka a influencerka
Rozhovor
Zdroj: Lenka Králová / Se svolením
<Path>

„Ve třech případech mi trans lidé napsali, že jsem je zachránila od sebevraždy. To je pro mě ta největší pocta,“ říká Lenka Králová, trans aktivistka a influencerka

Lenka Králová je jednou z nejvýraznějších osob české LGBTQ+ scény, potažmo trans komunity. A protože rozhovorů na téma tranzice a kastrace (sterilizace) s ní existuje již mnoho, chtěl jsem ji spíše poznat z osobnější stránky. Rozhodl jsem se tedy více ptát na její pracovní a influencerský život a na to, jaká je vůbec odezva veřejnosti na její trans osvětu. Nicméně i tak na na výše uvedená témata přišla řeč.
Michal Černý Autor
26. 4. 2024

Nejprve se chci zeptat na Tvoji současnou práci. Nastoupila jsi tam ještě před tranzicí? Co jsi dělala předtím? A jak kolegové přijali Tvoji přeměnu?

Pracuju jako softwarová inženýrka a programováním se živím od svých 17 let. Není to už můj koníček, jak tomu bylo na začátku, ale zkrátka je to dobrá obživa. Můj coming out přišel v době, kdy jsem pracovala ve firmě na prodej lístků na kulturní akce. Byla jsem tam v týmu čtyř programátorů, kteří pracovali na e-shopu. Byla to malá firma a majitel rozhodoval o všem. A musím říct, že to byl pohodář. Choval se ke mně hezky, podporoval mě. No a tady jsem si prošla i tranzicí. Oznámila jsem to na jedné firemní snídani a pak si tam odžila tu nejvíc kritickou dobu. Všechno to proběhlo v pohodě, ale bylo to hlavně způsobené osobností toho šéfa.

Pak jsem o tuhle práci přišla kvůli ekonomické situaci po covidu a před dvěma lety jsem se nechala „naverbovat“ do pražského výzkumného a vývojového centra velké americké firmy Pure Storage, kde jsem dodnes. Firma se zabývá vývojem technologicky nejpokročilejších systémů na ukládání dat. A tam bylo moje přijetí úžasné.

Svůj příběh jsem jim řekla už při pohovorech a musím říct, že všechno probíhalo ukázkově. Dokonce mi vyšli vstříc ohledně jména, protože ve všech systémech, včetně vstupní kartičky do budovy, jsem Lenka, jen ve smlouvě a na výplatnicích mám své staré mužské jméno. Takže moji kolegové, kteří nedělají v HR nebo u mezd, by teoreticky neměli ani možnost se moje staré jméno dozvědět. Já se s ním ale netajím. Jsem vlastně velmi překvapená, jak moc je to v jiných firmách problém, kde tvrdí, že když to máš v občance, tak to musíš mít všude.

<Path> „Tak malé dítě si naštěstí neuvědomuje, s jakou diagnózou se narodilo a co je to za průšvih,“ říká Nikol, která si prošla peklemZdroj: Nikol Pavelčíková, redakce

Říkáš, že v současné firmě nemáš vůbec žádné potíže, ale přesto se zeptám. S ohledem na to, jak moc je právě v USA legislativa rozdělená a kdy v současnosti některé tamní státy omezují určitá práva LGBTQ+ komunity, projevilo se to někdy na chování některého z kolegů?

Neznám Ameriku do detailu, ale tohle je myslím jen záležitost několika států. Firma, ve které pracuji, je z Kalifornie, kde je to obráceně. Navíc je jedním z největších sponzorů Prague Pride. Žádnou diskriminaci jsem nikdy nezažila, dokonce ani jeden blbý fórek. Ve firemních stanovách jsou pak zmínky o menšinách a diverzitě, takže každý nově nabíraný zaměstnanec je seznámen s tím, jak firma v tomhle funguje a jaký má přístup.

Tipy redakce

Co mi přijde zajímavé, když se bavíme o americkém korporátu, je to, že když jsi queer člověk, tak mezi mladší generací si všímám, že je to často automaticky bráno jako politický statement. Myslí si, že queer lidi chtějí z podstaty třeba zničit kapitalismus, ale je to samozřejmě mnohem složitější. V nadnárodních korporátech je paradoxně zdaleka největší safe space pro lidi, co se nějak odlišují. Je tam nejmenší diskriminace, největší pohoda, nikdo nic neřeší. Pro zajímavost, u nás konkrétně pracuje asi 60 národností.

Zmínila jsi své influencerství. Jak moc si myslíš, že lidi skrze sociální sítě skutečně ovlivňuješ, ať už v LGBTQ+ komunitě samotné, anebo obecně?

Sledovanost i dosah jsou velké. Často mi píší lidé, kteří se chystají k tranzici, že jim moje práce pomáhá. Ve třech případech mi dokonce napsali, že moje videa jim pomohla nespáchat sebevraždu, což je pro mě ta největší možná pocta. Ale hodně často dostávám zprávy od lidí z běžné populace, kterým jsem prý úplně změnila pohled na trans osoby. Do té doby, než na mě narazili, si mysleli, že to jsou jen nějací sexuální devianti. A takových zpráv jsem dostala už spousty. Nemám přesná čísla, ale jsem spokojená.

V českých médiích byl za poslední dekády běžný narativ, že všichni trans lidi touží po operaci genitálu a že tak je to správné, ale já se spíše snažím skrze svoje videa razit myšlenku, že jde hlavně o život samotný. Co se týká fyzické přeměny, každý má laťku nastavenou úplně jinde, každý potřebuje ke spokojenosti něco jiného a pro běžný každodenní život je úplně jedno, co má člověk mezi nohama.

Je Tvým cílem spíše pomoct lidem v trans komunitě, anebo nechat nahlédnout veřejnost pod pokličku a ukázat jim, že věci nejsou tak, jak mnozí tvrdí?

Oba jsou pro mě stejně vyvážené, navíc já vždy ještě zmiňuju další cíl, kterým je pomoc rodičům dětí, kterých se téma trans osobně dotýká. Od těch také dostávám krásné zprávy o tom, že měli strach, co s tím jejich dítětem bude, že si zničí život, ale po tom, co narazili na mojí práci, tak najednou vidí, že to tak hrozné nebude. Proto jsem začala dělat rozhovory i s nimi, aby ostatní rodiče slyšeli autentické příběhy, se kterými se mohou ztotožnit.

<Path> Marek (22): „Dodnes nevím, kdo jsem. I proto jsem utíkal ke drogám a alkoholu. Současný vztah mě ale zachraňuje“Zdroj: JS

Přejdeme nyní k tématu kastrace, potažmo sterilizace. Proč si myslíš, že mnoha lidem vadí termín kastrace? Je to moc vulgární, ponižující?

Říkat tomu sterilizace je nepřesné, protože to je širší pojem, který pod sebou zastřešuje i zákroky, které jsou vratné, třeba vasektomii. Kastrace je definována jako odebrání pohlavních žláz a přesně tak označuje zákrok, který je v Česku vyžadován jako podmínka pro úřední změnu pohlaví. Vzhled vašeho genitálu nehraje roli – pro český zákon je důležité znemožnění reprodukční funkce, které musí být trvalé. Zároveň, a říkám to na rovinu, pojem kastrace působí i více alarmujícím dojmem. Pokud je účelem vzbudit o tohle téma zájem u politiků a veřejnosti, tak to tímhle způsobem u každého automaticky zarezonuje.

Je nějaké téma ohledně kastrace, o kterém se dle Tebe ve veřejné debatě příliš nemluví?

Když to vezmu z druhé strany, hodně se mluví o nějakých ojedinělých excesech jednotlivců, podle kterých se pak posuzuje celá komunita, což se ostatně děje všude. Ve skutečnosti tu jde o to, aby si tisíce lidí v Česku mohly svobodně změnit jméno a aby se nemusely „outovat“ pokaždé, když někde prokazují totožnost. V práci, škole, bance… je potřeba ulevit celé skupině lidí od těchto každodenních problémů. Namísto toho se vytahují nesouvisející přešlapy jednotlivců, nějaké historky, že někdo někoho někdy někde obtěžoval třeba na WC. Přitom to je zrovna místo, kde se občanky nikdy neukazují.

Jako dobrý kompromis mi pak přijde to, aby úřední změna pohlaví byla podmíněná nějakým psychologickým posudkem nebo diagnózou, protože v tom případě budou eliminovány jakékoliv myslitelné způsoby zneužití. Například hypotetický případ, kdy by si někdo vypočítavě před nástupem do vězení nechal přepsat úřední pohlaví, aniž by měl genderový nesoulad, aby se dostal do ženské věznice, tak ve chvíli, kdy tam bude nějaký psychologický posudek, nemělo by se mu to podařit. Ideální to ale není, spíš bych si přála sebeurčení, protože ty posudky dávají doktorům nepřiměřenou moc nad lidským životem. Ale jako kompromis si to umím představit.

Lenka se mimo práci plně věnuje svému YouTube kanálu V Tranzu, sociálním sítím a přednáškám, kde seznamuje veřejnost s běžným životem trans lidí
Foto: Lenka Králová / Se svolením

Celou dobu se bavíme o tranzici, ale je tu i druhá strana mince, což je detranzice, tedy návrat k původnímu pohlaví. Tou si neprochází příliš mnoho lidí, ale přesto se často stává jádrem argumentu pro to, že transgender je obecně vysoce nebezpečný aspekt celé LGBTQ+ komunity a že to může dojít do stavu, že si budu lidé měnit pohlaví, jak se jim zlíbí. Proto by se to všechno mělo co nejdříve zastavit. Chceš k tomu něco říct?

Z odborných kruhů zaznívá, že detranzicí si projde cca 1 % trans lidí. Znám stovky lidí, co si prošly tranzicí, a z nich asi jen sedm z nich šlo do detranzice, takže v mojí bublině by to tak řádově odpovídalo. Se dvěma z nich mám dokonce natočený i rozhovor, protože si myslím, že je to důležité téma, o kterém se má mluvit. Před riziky by se neměly zavírat oči. Podle mě ale není možné jen kvůli tomu, že se někdo spletl, kazit život té drtivé většině. U nás je chyba v tom, že jsou lidé tlačeni do operací, aniž by se jim dal čas a prostor na to si všechno pořádně promyslet.

Jsou také lidé, kteří nějakým způsobem nedokáží gender vnímat a pochopit, co to je. Díky své zmatenosti a různým sexuologickým narativům se tedy rozhodli pro tranzici, jenže pak zjistili, že to není ono, že nejsou spokojení. Tak se rozhodli pro původní stav, ale zase zjistili, že jim to pořád nevyhovuje. Většina z těch, co znám, se nakonec identifikují jako nebinární osoby.

Co bys poradila člověku, který by chtěl vědět, jak skutečně poznat, že tranzice je ten krok, který ho učiní šťastným? Co je ta rozhodující emoce?

Se stoprocentní jistotou to asi poznat nejde nikdy – ostatně jako všechno na tomhle světě.  Ale každý si může zkusit zavřít oči a představovat si život v tom druhém genderu. Důležité je, zda jsou tyto představy hodně příjemné a zda ti pak vadí se pak vracet zpátky do reálu. To může být takovým vodítkem, protože lidé, co genderový nesoulad nemají, zpravidla takové představy nemají, nebo je nepovažují za tak příjemné, že by to přebíjelo všechno ostatní.

Lidem hlavně říkám, ať si to vyzkouší pomocí sociální tranzice. Mohou si třeba založit další facebookový účet a tam vystupovat v tom druhém genderu a zjistit, zda jim vůbec vyhovuje tak o sobě mluvit, případně zda se jim líbí, že je tak vnímá okolí. Nebo to o sobě říct pár dobrým přátelům, poprosit je o změnu oslovování a pak sledovat, co to se mnou dělá. Je to o těžko popsatelných pocitech uvnitř.

U mě to bylo tak, že když mě kamarádky začaly oslovovat ženským rodem, spustilo to tak intenzivní emoce, že jsem něco podobného nikdy nezažila. Věděla jsem pak, že to je to jediné, co od života chci a byla jsem si naprosto jistá. Po těch 5 letech od coming outu můžu s klidným svědomím říct, že jsem ani na vteřinu nezaváhala.

Zdroj: Lenka Králová

Populární
články

E-Shop