Jak bude vypadat příští pandemie? Přijít může dřív, než si myslíme, varují vědci

Možná se to ani nezdá, ale od začátku covidové pandemie utekly už více než 4 roky. Než se tak stalo, nikoho by nenapadlo, jak rychle se svět může zastavit. A že bude rád, že se zastavil. Nikoho by možná ale taky ani nenapadlo, jak moc dokáží lidé spolupracovat, aby se nová nemoc přestala šířit, jak moc si dokážou pomáhat, ale taky, jak moc dokážou někteří jiní být sobečtí. Ne, počkat, to asi někoho napadlo. A někoho asi taky napadlo, že by se taková pandemie vlastně mohla objevit – vědce. Stejně, jako odborníky nyní „napadá“, že to nebyla poslední pandemie, kterou lidstvo zažilo.

Kde se vezme „nemoc X“?

Kdybychom věděli, že k pandemii dojde, jak bude vypadat, kde se objeví a co to bude za nemoc, určitě bychom s tím něco udělali. Pro budoucí potenciální scénáře tak vlastně platí jednoduché pravidlo – počítat s nejhorším. Příští „nemoc X“ totiž může vypadat vlastně jakkoliv a tvářit se, že úvahy o ní jsou nepřiměřené nebo zbytečně poplašné, je nesmysl, jak na lednové konferenci vysvětlil generální ředitel Světové zdravotnické organizace Tedros Adhanom Ghebreyesus.

„Samozřejmě, že existují lidé, kteří řeknou, že to může vyvolat paniku,“ zmínil obavy, které máme asi všichni. „Ne,“ pokračoval ale, „je skutečně lepší předpokládat něco, co se může stát – protože se to stalo v minulosti už mnohokrát, a připravit se na to. Neměli bychom věcem čelit bez přípravy.“

Nemoc X, jak vědci označují zatím neznámou potenciální chorobu, která způsobí příští pandemii, může být některý z patogenů, které známe už dnes. „Každý rok vydáváme seznam nově se objevujících nemocí. Může to být ale taky MERS, Zika, Ebola… Možná můžeme jako první nemoc X chápat covid,“ uvedl Ghebreyesus.

Více v Galerii

Zdroje: Adobe Stock

Ledové viry

Možná to ale taky bude nemoc, kterou zatím nikdo nezná. Nebo která zatím nepředstavovala nebezpečí pro lidi. Jedním z potenciálních scénářů je situace, kdy díky globálnímu oteplování roztaje nějaký „nový“ vir v arktickém ledu. Něco prastarého, dnešní vědě neznámého a potenciálně vysoce nakažlivého. Zní to jako apokalyptický scénář ze sci-fi filmu, jenže případy s nemocemi z ledu jsou známé a dějí se. V roce 2016 se na Sibiři objevila nákaza antraxem, který se na světlo světa dostal z mrtvoly jelena, která se odhalila, když kvůli globálnímu oteplování začal rozmrzat permafrost. Existují proto studie, které právě potenciál „ledových virů“ zkoumají.

„Pokud by změna klimatu posunula i druhové spektrum potenciálních přenašečů a rezervoárů virů na sever, mohla by se Arktida stát živnou půdou pro vznik pandemií,“ uvedl Stéphane Aris-Brosou, docent na katedře biologie Ottawské univerzity k výzkumu virů v okolí kanadského jezera Hazen.

Zahrávání s ohněm

Je ale taky možné, že nemocí X bude nákaza, která nyní postihuje pouze zvířata, díky bezprecedentně blízkému kontaktu s nakaženým jedincem se ale přenese na člověka. Nemusí přitom jít o nic neslušného nebo pro nás nezvyklého, jako je jedení exotických živočichů. Stačí to, že díky odlesňování člověk proniká hlouběji a hlouběji do světa, kterému se zatím vyhýbal. Mnozí experti si tak myslí, že pandemie zvířecího původu je vlastně už předurčená.

„Vytváříme situaci, která propuknutí epidemie nahrává,“ sdělila Nathalie MacDermott, lektorka infekčních nemocí na King's College London. „Může to být za dva roky, může to být za dvacet let, může to být za ještě delší dobu. Ale nemůžeme si dovolit přestat být obezřetní. Musíme se mít neustále na pozoru a být připravení dělat znovu kompromisy.“

Jinými slovy – tím, jak člověk vrtá do přírody, rozbíjí ekosystémy a proniká do nich v míře dříve nevídané, si zahrává s ohněm. A nemůže se pak divit, když se objeví nemoc, která „spala“ někde v pralese, a mezi lidmi se bleskově rozšíří.

Umíme si poradit?

Otázka tak nezní, zda se nějaká nemoc objeví, ale zda si s ní dokážeme poradit. Covid ukázal, že potenciál k tomu máme. Navíc jsme ho díky této nemoc ještě zlepšili. Na druhou stranu ale covid taky ukázal, jak moc jsme byli nepřipravení. Nemocnice praskaly ve švech, zasahovat musela armáda, problém bylo také nakládání s mrtvými.  

Jendou z věcí, které jsme se díky covidu naučili, je sledování pohybu infekce a rizikových kontaktů. Odborníci obratem vyvinuli trasovací aplikace pro mobilní telefony, které pomohly s prevencí státu i jednotlivcům. Samozřejmě ale taky otevřely otázku toho, kde vlastně leží hranice veřejné bezpečnosti a osobního soukromí a svobody.

Spoluředitel Centra pro připravenost na epidemie a reakci na ně na Londonýnské škole hygieny a tropické medicíny Adam Kucharski si myslí, že tohle téma bude vyžadovat ještě „tvrdé dialogy“. „S digitální trasovací infrastrukturou, kterou použily některé asijské země, je možné řešit situaci cíleně u osob ve vysokém riziku nebo ohnisku nákazu a není třeba zavádět plošná opatření,“ upozornil. Otázku osobní svobody to ale neřeší.

Svobodný já vs. mrtví oni

Což je vůbec jedno z největších témat, která poslední pandemie otevřela. Jak moc má stát zasahovat do života lidí, aby ochránil společnost? Covid ukázal, že sebelepší, sebevčasnější a odborníky sebevíce propagovaná, obhájená a vysvětlená opatření jsou tak trochu k ničemu, protože se vždycky najde někdo, kdo je odmítne dodržovat. Asi proto, že si myslí, že je víc než ostatní lidi.

A nejde jen o to, kdo dodržuje a nedodržuje karanténu, nošení ochranných pomůcek nebo zákaz cestování a stýkání. Zásadním tématem je také očkování. To je totiž jeden z klíčových nástrojů boje proti novým nákazám a většina zemí má vývoj vakcíny nebo léku jako prioritu. „Většina vlád usiluje o rámec 100 dní: Nemoc za tu dobu odhalit, zachytit a omezit její šíření a vyvinout, schválit a poskytnout veřejnosti očkování nebo léčivo,“ upozornila šéfka světového veřejného zdraví z University of Edinburg Devi Sridhar. „V USA se odhaduje, že od odhalení patogenu k poskytnutí vakcíny celé zemi je třeba 130 dní. Za 200 dní by pak mělo být dost zásob pro celý svět.“

Což je ovšem úplně zbytečná snaha, pokud existují systematická protiočkovací hnutí, která tuto metodu boje s novými (nebo i starými) nemocemi odmítají. Jediné, co tak lze o budoucí pandemii vlastně říct, je to, že bude taková, jakou si ji sami uděláme. Pokud budeme stejně spořádaní, jako na začátku covidu, máme možná vyhráno. Pokud ne, budou si další generace možná říkat, že když jsme byli tak blbí, tak dobře nám tak.