„Moji rodiče přišli o syna. Necítím se jako součást rodiny,“ svěřil se mladík, který již od osmnácti let žije na vlastní pěst
Rozhovor
Zdroj: Adobe Stock
<Path>

„Moji rodiče přišli o syna. Necítím se jako součást rodiny,“ svěřil se mladík, který již od osmnácti let žije na vlastní pěst

Život bez rodičů. To si před dvacítkou umí představit málokdo. Mladík, který již skoro dva roky žije ve spolubydlení a s rodiči se téměř nevídá, se dokázal postavit na vlastní nohy velmi rychle. Podle jeho vlastních slov šlo o volbu života a smrti. Tedy života a přežívání v situaci, která je mu bytostně na míle vzdálená. Co se v rodině stalo, to mi odhalil v rozhovoru.
Irena Piloušková Irena Piloušková Autor
24. 4. 2024

Zatímco jsme začali náš videohovor, všimla jsem si, že za dveřmi prošlo několik lidí. Rodina to ovšem není. Žiješ ve spolubydlení. Jak dlouho žiješ odděleně od rodičů?

Vlastně od momentu, kdy to bylo možné. Od osmnácti let. Nechtěl jsem nějaké oplétačky se sociálkou, tak jsem to vydržel, ale už rok předtím jsem věděl, že budu chtít co nejdřív pryč.

Čím to? Doma nebyla dobrá atmosféra? Nepanovaly ideální vztahy?

Ono to asi nikde není ideální, ale u nás to bylo peklo. Já jsem chtěl nějak žít, rodina měla ale úplně jinou představu a vůbec se to neslučovalo.

Naši mají firmu. Dělají spolu a počítalo se, že vystuduju ekonomku nebo něco podobného a půjdu pracovat k nim a časem podnik převezmu. Ale upřímně bych si radši přejel nohy sekačkou než dřepět u nich na firmě. Musel jsem tam sedět celý roky a pomáhat. Ostatní mi sice vždycky záviděli, že mám peníze, ale za jakou cenu? Naši mi je dávali za práci. A kdybych do té práce nechodil, byli by naštvaní. Takže ano, vydělal jsem si dost, měl jsem nadstandardní příjem díky tomu, že je to podnik našich, ale strašně mě to nebavilo.

Je tohle největší problém? Důvod sporů?

Jeden z mnoha. Taky samozřejmě klasicky chtěli, ať jsem dokonalý syn podle takových těch bílých měřítek, což znamená ať je mi dobře v obleku, zkouším holky jednu za druhou, než si nějakou najdu na stálo a tak dále. Ale já jsem vždycky cítil, že jsem spíš undergroundový typ. Nesnáším snoby, nesnáším pracovní obědy, nenávidím klasický způsob života.

A taky jsem gay. Což naši nesou s velkou nelibostí. Protože pak samozřejmě nemůžu střídat ty holky a hledat tu pravou, která nám porodí dalšího nešťastnýho dědice.

Hovoříš, zdá se mi, velmi naštvaně. Stále je pro tebe tento spor s rodiči aktuální?

Je, protože teď neslyším nic jiného, než jak jsem je zklamal. Skoro je nevídám, žiju sám, sám se uživím, ale stejně mají pořád nějaký problém. Všechno je teď o ségře, která ten jejich způsob dodržuje, a já jí to přeju, když jí to vyhovuje. Ale popravdě si myslím, že jí jde jenom o peníze. Kdyby věděli, kolik už investovala – místo do investic – do trávy, asi by je trefil šlak.

<Path> „Když máte zdravotně postiženou dceru, nesnesete dobře představu, že je i váš syn jiný,“ říká Ivana. Se synem nemluvila devět letZdroj: Ivana a Martin, redakce

Kde pracuješ teď ty? Co tě živí?

Dělám manikúru. Mám na to rekvalifikační kurz a jsem OSVČ. Jak tušíš, nedodělal jsem maturitu a ani nechci. Vím, že je to trochu zásek kvůli rodičům, nebyl by problém se na to naučit. Ale já prostě nechci. Nechci přistoupit na nic, co se po mně chce. Tím cítím, že bych zradil i všechno ostatní.

Můj přítel má za to, že bychom se měli usmířit. Ale to je jenom proto, že je strašně hodný. Neznám hodnějšího člověka. Naši se k němu chovali jako k odpadu, fakt byli nepříjemní, přehlížejí ho, a přitom on by se chtěl pořád snažit s nimi mít nějaký vztah. Ale to je marné.

Rodičům vadí, že chodíš s mužem? Nebo jim vadí on osobně?

To je všechno dohromady. Můj přítel určitě není sympatická brunetka z dobré rodiny. Je to kluk, který vyrůstal jenom s mamkou. Snaží se, pracuje při studiu, ale prostě nezdědí firmu jako jsem měl já. A tím pádem se rodičům zdá, že se snaží jenom dostat k penězům. Ale já žádné nemám! Neberu si od nich už ani korunu, žiju z mála. A můj přítel se mnou pořád je! O penězích to fakt není. A jak to tak vidím, dřív nebo později přepíší firmu na ségru, takže peníze ani mít nebudu. A víš co? Jemu je to jedno! Miluje mě. Ne moje peníze.

To je hlavní důvod, proč jsem tak naštvaný. Protože on si takové jednání od mých rodičů nezaslouží.

Tipy redakce

Odešel jsi jako velmi mladý. Jak se osmnáctiletý kluk zorientuje sám ve světě?

Já jsem odešel jen s taškou oblečení, telefonem a notebookem. Měl jsem domluvené přespávání u kamarádky. Udělal jsem si kurz, dělal jsem mezitím brigády – všechno, co se našlo. A nakonec jsem u kamarádky i zůstal, protože jim z bytu odešel jeden spolubydlící. To se hodilo. Když už jsem začal vydělávat, měl jsem svůj pokoj, a to mi stačilo a stačí doteď. Jsem hrdý na to, že jsem se o sebe postaral sám. Nemám dluhy, nemám se za co stydět, i když si to rodiče myslí.

Kdy proběhl coming out?

Když mi bylo šestnáct. Od té doby bylo všechno horší a horší. Rodiče to vůbec nevzali jako fakt. Pořád se mě ptali, kdy si najdu nějakou holku. To bylo samé: „Prosím tě, nech toho.“ Měli pocit, že si to snad vybírám nebo vymýšlím.

Teď už věří?

Pokaždé je to to samé. Ptají se, kdy dojdu k rozumu, kdy se vrátím domů, kdy se začnu chovat normálně, zodpovědně… Podle mě se chovám normálně a zodpovědně. A vím jistě, že si chci vzít svého přítele. To je to nejrozumnější. A vezmu si ho. Teď šetřím na prsten, protože si zaslouží to nejlepší.

Pozveš rodiče na svatbu? A kde se vlastně chcete vzít? Registrované partnerství tady, nebo něco v zahraničí?

Registrované partnerství. Na zahraničí nemáme. Ale bude to skvělý. Naši pozvánku nedostanou. Přítel jim ji teda určitě pošle i za mými zády, protože je prostě takový. Ale oni stejně nepřijdou. Jsem si jistý. Budou to mít za další nesmysl.

Je ten vztek, který projevuješ, vážně vztekem? Nebo je to spíš lítost a smutek?

Všechno dohromady. Nedokážu to pochopit. Já bych svoje dítě nikdy nestavěl do takové situace – že si musí vybrat život, který vůbec žít nechce. To tak maximálně, kdyby chtělo fetovat nebo kdovíco. Ale ne jen proto, že si chce a potřebuje žít po svém.

Pokud můžu něco říct, pak bych chtěl, aby se rodiče zamysleli nad tím, co dělají svým dětem. Proč je nutí do věcí. Že to nestojí za to. Já jsem toho důkazem. Moji rodiče přišli o syna, tak to vnímám. Necítím se jako součást rodiny. A přitom jsem nic zlého neprovedl. Nebýt přítelovy mamky, jsem úplně bez rodiny. Ona je mi nejblíž mateřské roli a hrozně si jí vážím za to, jak mě přijala.

Zdroj: Anonymní respondent, redakce

Populární
články

E-Shop