„Nevím, jak jsem to tehdy přežil. Pamatuju si, jak jsem byl hysterický a řekl jsem, že chci umřít,“ vzpomíná muž na devátou třídu
V pondělním rozhovoru jsme probrali poměrně dost náročnou situaci, kterou jsi zažil jako žák deváté třídy. Bylo to tehdy poprvé, kdy jsi někomu řekl, že jsi gay?
Bylo. A rozhodně bych to nikomu tímhle stylem nedoporučoval. Bylo to opravdu traumatizující.
Na situaci ve škole jistě reagovali rodiče, kteří byli do školy i pozváni. Jak tohle probíhalo?
Učitelka jim zavolala, aby přijeli, a mezitím mě poslala zpátky do třídy. To taky nechápu. Úplně mě zničila tím, co mi v kabinetu řekla, a pak mě poslala se učit, než přijedou naši, aby trápení pokračovalo. Samozřejmě jsem celé ty dvě hodiny seděl úplně jako bez duše. Bylo mi špatně od žaludku, brečel jsem, ale nechtěl jsem, aby to ostatní viděli. Bylo mi hrozně.
Ulehčili ti to nějak alespoň spolužáci? Došli k rozumu? Pokusili se tě podpořit?
Ani náhodou. Přišlo mi, že se spíš těší z toho dramatu. Nikdo za mnou nepřišel, aby si se mnou o tom o přestávce v dobrém promluvil. Šeptali si o tom a nechali mě sedět v lavici samotného. Takhle sám jsem si už nikdy v životě nepřipadal. Teď je mi dvacet šest a představa, že jsem v téhle situaci, mě děsí i jako dospělého. Představte si, že jste v místnosti plné lidí, kteří se vám smějí, přejí vám to drama, je vám špatně, ještě se máte soustředit na nějaký vyučovaný předmět a víte, že přijde trest za něco, co je pro vás extrémně osobní.
Upřímně nevím, jak jsem to tehdy přežil. Myslím, že jsem částečně vypnul a jel jsem na autopilota, protože mám úplně v mlze to, jaké předměty jsme se tehdy vlastně mezi tím čekáním na rodiče učili. Kdyby mi někdo tohle provedl teď, uteču. Ale jako dítě nemáte kam jít. Oni vás nepustí, nenechají vás odejít ze třídy nebo přímo ze školy. Musíte tam sedět a prožít si to.
Myslíš, že by pro tebe bylo snazší, kdybys mohl počkat jinde? Třeba u výchovné poradkyně?
Určitě. Kdyby se mnou nějaký rozumný dospělý zatím promluvil, určitě by to bylo lepší. Pořád jsem čekal na nějakou pomocnou ruku. Ale to jsem čekal marně.
Co rodiče, když přijeli?
Byla tam schůzka s ředitelem a s učitelkou. Moje povídka kolovala a všichni se na ni dívali. Chtělo se mi umřít hanbou. Já si samozřejmě teď z pozice dospělého uvědomuji, že byl totální nesmysl něco takového napsat ve škole. Měl jsem si to nechat pro sebe. Ale tehdy mi vůbec nedocházely možné následky mých činů. Žil jsem v nějakém pohádkovém světě. Tohle byla pořádná pecka od reality.
Pamatuju se, že se mamka za mě omlouvala. Táta nic moc neřekl. Po cestě domů to bylo horší. Ptali se mě, co mě to napadlo. Odkud takové myšlenky mám. Řešili spolu, jestli mě mají poslat k psychologovi, co si pomyslí lidi, až se to rozkřikne. Ptali se mě, proč jsem psal tak odporné věci.
Byla ta povídka hodně explicitní?
Ano, byla. A přiznávám, že jsem většinu měl z filmů pro dospělé. Někdy jsem se před papírem sám styděl, když jsem to psal. Proto jsem to po sobě ani nečetl.
Rodičům došlo, že jsi gay, zeptali se, nebo jsi to řekl sám?
Mamka se ptala, jestli jsem jako na kluky nebo co. Brečel jsem, pamatuju si, jak jsem byl hysterický a řekl jsem jí, že chci umřít. Bylo to celé hrozně ponižující. Ve finále jsem jí řekl, že koukám na videa na počítači. A že koukám na chlapy. Od té doby jsem měl na ten počítač zákaz, pokud nebyly otevřené dveře. Směl jsem hrát The Sims, ale nic jiného. Ale já popravdě na ten počítač už chodit ani nechtěl. Styděl jsem se a bylo mi z toho špatně.
Zmínil ses, že jsi přešel na jinou školu. O to jsi musel bojovat?
Já jsem se vážně zhroutil. Nechtěl jsem s nikým mluvit, myslel jsem si, že můj život skončil. Po pár dnech, když se rodiče uklidnili, za mnou mamka přišla a ptala se mě, jak to vidím se školou. Řekl jsem jí, že radši umřu, že skočím z okna, jestli mě bude nutit tam jít. Naštěstí mě nenutila. Zůstal jsem doma ještě asi čtrnáct dní, protože jsem okamžitě onemocněl. Začaly mi teploty a měl jsem angínu. Myslím, že moje tělo se rozhodlo to se mnou tehdy vzdát. Bylo to moc stresu. Nakonec mi mamka řekla, že mě mezitím přihlásila do školy v jiném městě. Jelo se tam o třicet minut déle, ale já byl šťastný, že to tak je. Vůbec mi nevadilo vstát dřív, byl jsem rád, že už nikdy nemusím do své staré školy.
Když se na to díváš dneska jako dospělý, co bys poradil dítěti, které je podobně zmatené?
Aby nekoukalo na filmy pro dospělé. To je první věc. Myslím, že mě to ještě víc zmátlo a že moje fantazie to nezvládla. I když mi tehdy přišlo, že to mám pod kontrolou, neměl jsem pod kontrolou vůbec nic. A to není o rodičích. Dítě se dostane ke všemu, k čemu se dostat chce. To je prostě ta elektronická doba.
Taky bych mu doporučil o tom nemluvit a nikam nic hlavně nepsat, dokud to nemá v hlavě srovnané. A primárně to řešit doma, pak až někde ve škole nebo mezi spolužáky. Lidi jsou zlí, a děti ještě víc.
Myslíš, že kdybys tehdy řekl doma, že jsi gay, dřív, než se tohle všechno stalo, že by byl tvůj coming out bez problémů?
Asi by tam nějaké problémy třeba ve škole byly. Ale myslím, že rodiče by to zvládli. Teď už se o tom doma bavíme normálně, ale tehdy to bylo prostě celé plné emocí. Kdybych to řekl normálně, myslím, že by to doma bylo na pohodu.
Máš teď přítele?
Nemám, ale měl jsem. Jsem teď ve fázi hledání. Ale jsem rád, že už jsem dospělý, protože si můžu regulovat, s kým se vídám a kdy. Jako dítě jsem si připadal v pasti. Teď vím, že všichni, s kým se bavím, jsou otevření, nejsou to homofobové ani nezralí jedinci, kteří by z takových věcí dělali velké haló. Myslím, že když je člověk dospělý, je to najednou všechno lepší. Já bych se nikdy na základku nevrátil.
Takže lze z toho tvého traumatizujícího zážitku vytáhnout něco dobrého? Třeba naději, že časem se mohou věci zlepšit?
Určitě. Ať už jsou čtenáři v jakékoli fázi coming outu, slibuju, že se to může zlepšit. Stačí se zbavit toxických lidí. I pokud je to rodina. Pokud jste na to moc mladí, prostě jen vydržte. Časem si uděláte svoji skupinu lidí, se kterými se budete cítit dobře. A ti ostatní se půjdou vycpat!