„Moje manželka zemřela na rakovinu žaludku. Něco nemohla strávit. Myslím, že jsem to byl já,“ říká muž v otevřeném rozhovoru
Rozhovor
Zdroj: Adobe Stock
<Path>

„Moje manželka zemřela na rakovinu žaludku. Něco nemohla strávit. Myslím, že jsem to byl já,“ říká muž v otevřeném rozhovoru

Přestože žijeme v době, která není pro LGBTQ+ lidi perfektní, bezesporu je situace mnohem lepší než před pár dekádami. S rozhovorem souhlasil muž, který vyrůstal za minulého režimu, oženil se dávno před revolucí a celý život předstíral, že je někým, kým se být necítil.
Irena Piloušková Irena Piloušková Autor
17. 4. 2024

Dohodli jsme se na úplné anonymizaci, a to kvůli ochraně vaší rodiny. Můžeme však říct, že jste se narodil v padesátých letech. Skoro celý život jste prožil v manželství – přestože jste gay. Jak se to stalo?

Za totáče bylo všechno na nic. To, co mají mladí dneska, to se vůbec nedá srovnat. Ty možnosti, to je něco, o čem nám se ani nesnilo. Já jsem vyrůstal v úplně normální rodině. Nebyli jsme žádní boháči. Tehdy měli všichni stejný prd, pokud nebyli systémoví řiťolezci nebo opravdu velcí šťastlivci. Moje garderoba znamenala většinu věcí, ze kterých vyrostl brácha. Byl jsem prostřední ze tří bratrů, a ještě jsem měl mladší sestru. Vždycky jsem to (především co do toho oblečení) odskákal nejvíc. Protože věci po bráchovi byly ještě podle rodičů nositelné, málokdy jsem dostal něco nového. Za to sestra nebo mladší bratr, ti měli novější věci. Po dvou bratrech už se oblečení nosit moc nedá. Byli jsme sígři, takže jsem všechno donosil, dotrhal a doničil.

Za mých dob, kdybych někomu řekl, že jsem se zakoukal do spolužáka, dostal bych čočku, a ještě bych rodině způsobil ostrakizaci. To se prostě nenosilo jako dneska. Za nás, kdo vyčníval, ten dostal srolovanýma novinama.

Oženil jste se poměrně brzy. Jak jste to tehdy prožíval?

Byl to normální postup, nikdo nad tím moc nemudroval. Když máte po škole a po vojně, máte si najít holku a oženit se. Mít rodinu. Tehdy nebylo moc běžné, že bychom všichni čekali do pětatřiceti, než dozrajeme. Takoví byli považovaní za zbytky, které nikdo nechtěl. Do svatby nás tlačil systém, kamarádi, rodiče… Viděli jste to u ostatních, tak to tak prostě bylo. Když jste mladý a vyrůstáte celý život v jasných kolejích, tak si připadáte jako rebel i jenom když někde seženete zápaďácký tričko, hudbu nebo pití. Tyhle věci, které vy dneska považujete za normální, my měli jako důkaz toho, že jsme frajeři. Byli jsme naivní děti bez rozhledu. Tak to prostě bylo. Neměli jsme možnost ten rozhled získat.

Takže když jsem se vrátil z vojny, už na mě čekala moje dívka – dneska by se řeklo přítelkyně. Chodili jsme spolu na dálku celou dobu, co jsem jako blbec čistil podlahy, klikoval a salutoval pitomcům pro nic za nic. Dopisovali jsme si a dohodli se, že až se vrátím, bude veselka. A tak byla!

Uvědomoval jste si tehdy plně, že jste gay? Nebo jste sám sebe dokonale potlačil?

Já jsem vždycky věděl, že je něco jinak. Špatně.

Špatně?

No samozřejmě. Tehdy to špatné bylo. Nikdo by mi nevysvětloval, že můžu být, jaký chci. Otec by mě spráskal, maminka by se styděla, všechno by se rozpadlo. Takže to bylo špatné, pokud budu mluvit z úhlu pohledu chlapce, který tehdy přemýšlel, co to s ním je. Nejsnazší bylo to prostě nevnímat. Úplně si tyhle věci v hlavě zakázat. Hodně jsem běhal, byl jsem sportovec. To mi pomáhalo dostat ze sebe energii. A moje žena byla hodná holka. Takže se to dalo zvládnout.

<Path> „Moji rodiče přišli o syna. Necítím se jako součást rodiny,“ svěřil se mladík, který již od osmnácti let žije na vlastní pěstZdroj: Anonymní respondent, redakce

Jak byste popsal vztah k ní?

Jako velkou oblibu, jako součást rodiny. Byla jako část rodiny, která vás často štve, stejně jako třeba bratr nebo otec, protože máte nějaké názory na svět. Ale jste jednotka, takže to překonáte. Vím, že mě milovala, byla to báječná máma pro naše kluky, takže já na ni mám ty nejlepší vzpomínky. Bohužel nebylo v mých silách ji dělat šťastnou.

Byla ve vašem manželství nešťastná? A vy?

Samozřejmě. Když někoho nemilujete, tak vám soužití časem poleze krkem, i kdybyste na krásně nebyl teplej. Hodně se naplakala, hodně jsme se toho nahádali. Ale vydrželi jsme. Byli jsme naučeni, že vztahy jsou o výdrži.

Tipy redakce

Fungovala vám nějaká intimita? Děti jste měli…

Děti jsme měli, ale z toho nejde o intimním životě páru vykoukat vůbec nic. Moje žena chtěla děti. A já jsem jí je chtěl dát. Tak jsme je měli. Když byli kluci velcí, už dávno jsme nesdíleli ani jeden pokoj na spaní, natož postel. Vrátil jsem se do ložnice, až když manželka onemocněla, abych na ni dohlédnul.

Když zemřela, hodně mě to zasáhlo. Strávili jsme spolu většinu života a byla to dobrá duše. Myslím, že se utrápila. Mám za to, že většina nemocí vychází z toho, co nám působí trápení. Moje manželka zemřela na rakovinu žaludku. Kdysi jsem někde četl, že to může znamenat, že něco celoživotně nemohla strávit. Myslím, že jsem to byl já.

To mě moc mrzí. Udělal byste dnes něco jinak?

Kdyby byla jiná doba, samozřejmě. Ale tehdy bych asi jednal stejně. Copak jsem mohl rodiče vystavit ostudě? Sám sobě zavřít dveře před smysluplnou prací? Nejspíš by mě nevzali na žádné kvalifikované místo, kdyby mě měli za úchyla. A to si pište, že by mě tak vnímali. Jestli se dneska drby šíří rychle, tak tehdy to bylo ještě horší. Zlejší. Lidem to ještě víc mohlo uškodit.

Moje žena je obětí systému, náhody, špatného osudu. Udělal jsem, co jsem mohl. Pracoval jsem, staral jsem se o naše bydlení, zajistil jsem kluky, pomohl je vychovat. Nebyl jsem pasivní rodič ani chlap. Ale byl jsem pasivní manžel, to přiznávám.

Prožil jste někdy vztah s mužem?

Vztah–nevztah. Co je vztah, když máte život za sebou? Mladší už nebudu, novou rodinu zakládat taky nebudu. Takže jestli se s někým scházím, to je vlastně už dneska úplně jedno.

Zdroj: Anonymní respondent, redakce

Populární
články

E-Shop