„Vypadá to, že ghostuju, ale já vlastně jenom panikařím!“ říká muž o svých krocích na online seznamce. Po lásce tak touží marně
Rozhovor
Zdroj: Adobe Stock
<Path>

„Vypadá to, že ghostuju, ale já vlastně jenom panikařím!“ říká muž o svých krocích na online seznamce. Po lásce tak touží marně

S rozhovorem tentokrát souhlasil muž jménem František, který již osmým rokem žije v Praze. Přestože by si přál najít partnera a žít šťastný život, v cestě mu stojí jeho sebevědomí, strach a psychické potíže.
Irena Piloušková Irena Piloušková Autor
12. 4. 2024

Fando, svěřil ses mi, že jsi ještě nikdy neměl přítele. Je ti dvacet sedm let, žiješ sám a pracuješ. Vlastně žiješ spořádaný, soběstačný život. Chybí ti láska?

Když jsi něco nikdy neměla, tak ti chybí spíš ta idea. Ale zároveň vím, že nejsem nejjednodušší typ k navázání vztahu. Jsem hodně stydlivý.

Samozřejmě bych partnera chtěl, ale je problematické si nějakého najít. Na druhou stranu potřebuju i hodně samoty a necítím se komfortně s lidmi, takže vlastně nevím, jestli by to bylo k někomu fér, kdyby se mnou měl vztah.

Co přesně je pro tebe nejvíc problematické v tomhle ohledu?

Nikdy jsem nebyl v baru a ani po tom netoužím. Na takových místech se necítím dobře. Nechodím obecně moc mezi lidi, protože na to nejsem stavěný. Nebaví mě to a nevím ani, s kým bych tam šel. Sám určitě ne a nemám moc přátel, navíc takových, se kterými bych takhle trávil čas.

V práci nebo ve škole jsem vždycky byl hodně pro sebe, protože mě to vyčerpává. Vždycky jsem měl problém s depresemi, řeším to už od střední. Někdy ani nemám sílu do práce jít, protože prostě nemůžu. Potřebuju práci, kde můžu mít home office a zároveň můžu mít volno, kdy potřebuju, což značně limituje moje možnosti – i ty finanční. A samozřejmě je problém pak někoho potkat.

Ještě, než se dostaneme k online seznamování a dalším možnostem, se zastavím u těch depresí. Jsou nějak spojeny s obavami z lidí? Před rozhovorem ses mi svěřil, že je pro tebe těžké lidem věřit, hovořit s nimi, udržovat nějakou komunikaci. Z čeho máš strach?

Není mi příjemné s cizími lidmi mluvit a popravdě mi není ani příjemné, když se na mě dívají. Je pro mě stresující i jet tramvají nebo jít do obchodu. Připravuju se na to vždycky podobně jako bych měl nějaký úkol v práci. Mám pocit, že vyčnívám, že jsem divný a zranitelný. Že na mě odněkud někdo vyskočí a něco se stane. Opravdu mám šílený strach, že jednou půjdu z obchodu a začnu pípat, i když jsem nic neukradl. To bych se asi zhroutil. Je to moje noční můra a vždycky, když procházím východem, mám z toho hrůzu, sevře se mi žaludek a strašně si přeju, aby to prošlo v klidu.

Určitě je to spojená nádoba s mými depresemi. Jsem prostě citlivější člověk. Nemám moc sebevědomí a nemám rád změny nebo řešení čehokoli. A to je samozřejmě problém, protože ono se pořád něco děje. Jednou jsem žil třičtvrtě roku bez světla v obýváku, protože zavolat opraváře, když selhal můj pokus o výměnu žárovky, bylo nad moje síly. Jen aby bylo jasno – nejsem úplný moron. Nebylo to žárovkou, tu našroubovat umím, problém byl v drátech, a v těch se nevyznám.

<Path> Lásku našli na loňském Pridu. Letos přišli znovu a spojili další pár. Čerstvě zamilovaný muž nám povyprávěl svůj příběhZdroj: Ali, redakce

Jak se cítíš, když přijde na nějaký výstup z komfortní zóny? Například když musíš zavolat toho opraváře?

Je to jako kdybys měla kámen na hrudníku. To není, že se ti jenom nechce. Oddaluješ to za každou cenu, protože se ti zvedá žaludek, jen na to pomyslíš. Je ti špatně, když musíš zvednout telefon. Modlíš se, aby to ten na druhé straně vlastně nezvedl, i když se mu potřebuješ dovolat. A táhne se to. Čím víc to oddaluješ, je to horší a roste to. Je z toho pak nakonec obrovský strašák.

My se známe už pár let, a to díky škole. Vím, že pro tebe bylo studium obtížné, ale ne proto, že bys nebyl dostatečně chytrý. Jsi velmi inteligentní. Problém je v tlaku. Když přišlo na zkoušky, nevyšlo to. Je to stejný princip?

Já nebyl schopen ani vstát z postele, natož abych došel na zkoušku. To prostě fyzicky nešlo. Jímala se mě hrůza i jen z přednášek, natož ze zkoušek. Proto jsem poměrně rychle vypadl. Dokud jsem byl na střední, přijde mi, že mi to šlo líp, protože jsem měl podporu doma. Mamka je učitelka, doučovala mě a nějak jsem věci dotáhl, i když to pro mě bylo hodně zátěžové. Ale jak jsem začal bydlet sám, začalo se to bortit úplně.

Tipy redakce

S láskou je stejná potíž? Bojíš se té komunikace, změny, i jen toho, že bys měl jít na rande?

Párkrát jsem si s někým psal na seznamce. Jenže pak jsem pocítil, že potřebuju přestat a neodepsal jsem den, dva, deset… A po dvou měsících mi pak už ten člověk taky neodepsal, když už jsem se donutil něco napsat. Já ho z toho neviním, úplně to chápu. Vypadá to, že ghostuju, ale já vlastně jenom panikařím!

Takže ten problém nastal i v situaci dopisování?

Najednou toho na mě bylo moc a nemohl jsem. Nikdy jsem se nedostal až do fáze rande. A kdyby ano, asi bych na něj nedošel.

Vím, že své problémy řešíš na terapii, ale i to je občas problém, viď?

I tam musí člověk jít nebo udělat ten videohovor. Někdy je pro mě i to děsivé a zátěžové. Takže chápu, že pracovat se mnou není snadné.

Vím, že jsi gay. Coming out přišel velmi brzy, tuším, že jsi mi říkal, že ti bylo jedenáct let, když jsi to řešil s maminkou, a od té doby to o tobě vlastně všichni vědí, takže se žádné překvapení nikdy nekonalo. Tvůj coming out, jsi říkal, že nebyl traumatický. Přesto – máš pocit, že i tam rezonuje nějaký nedostatek sebevědomí?

Určitě. Vždycky a všude jsem byl ten divnej kluk. Už ve školce. Myslím, že to rostlo se mnou. Byl jsem jiný vzhledově, byl jsem jiný prožíváním, chováním, i tím, že se mi líbili kluci. Nikdy jsem žádného nepozval na rande ani jsem mu to neřekl, připadalo mi, že bych se ještě víc zvýraznil.

Co bys doporučil mladým lidem, kteří se cítí jako ty?

Já nemám moc co radit, když sám svůj život nezvládám, ale bylo by fajn, kdyby sebrali tu sílu a fakt o tom mluvili, chodili na terapii a byli trochu odvážnější. Já si přeju takový být.

Zdroj: František, redakce

Populární
články

E-Shop