Kdykoliv nás chce stát v něčem masově vzdělávat, přichází obvykle s křížkem po funuse. V případě vývoje umělé inteligence má zpoždění 30 let
Komentář
Zdroj: Adobe Stock
<Path>

Kdykoliv nás chce stát v něčem masově vzdělávat, přichází obvykle s křížkem po funuse. V případě vývoje umělé inteligence má zpoždění 30 let

Vývoj umělé inteligence (AI) je natolik fascinující a rozsáhlá disciplína, že bych o ní mohl, a určitě to udělám, napsat desítky článků. S AI spolupracujeme, anebo aspoň většina z nás, každý den a je už nedílnou součástí běžného života stejně jako to, že dýcháme. Je spousta praktických, vědeckých, etických i filosofických otázek, na které se denně vedou debaty v odborných i laických kruzích. Každý k tomu má co říct, protože každá změna ve vývoji se týká úplně všech. Já si dnes chci vzít na paškál tu praktickou část.
Michal Černý Autor
12. 4. 2024

Když zhodnotím používání technologií obecně za posledních 30 let, říkám si, že v jednom ohledu je naše společnost dost pozadu. Taky jste si všimli, že zatímco lidé jsou nuceni vlivem tlaku okolí, z jakýchkoliv důvodů, nové přístroje co nejrychleji denně používat a naučit se s nimi pracovat, tak vyšší instituce, zejména stát, jsou v tomhle strašně zpomalené? A to nemluvím o placení kartou na poště. Když chce totiž stát veřejnosti skrze odborníky vysvětlit, o co že jde a jak z toho daného produktu vymáčknout co největší potenciál, přichází zpravidla o několik let pozdě. Uvedu jednoduchý příklad ve formě osobní zkušenosti celé mé generace.

V devadesátých letech a začátku nového tisíciletí, když jsem chodil na základní školu, mělo ve třídě počítač a mobil jen pár lidí. Na konci devadesátek mělo konkrétně počítač jen asi 6 nebo 7 lidí, mobil zhruba 12. Nevím, co s tím dělala děvčata, každopádně kluci hráli nejnovější hry, projížděli internet (těch několik desítek stránek), četli všechny magazíny věnující se technologiím a učili se programovat. Kupovali si kvůli tomu publikace pro samouky.

Když pak přišel slavný projekt INDOŠ (Internet do škol), leckdo by čekal, že se budeme v hodinách učit všechny ty nejnovější aktivity, o nichž jsme četli v těch magazínech a které lze pomocí PC dělat. Namísto toho nám sám ředitel vysvětloval, jak počítač zapnout, jak vytvořit a vymazat složky pomocí Koše, jak si přidat ikonku na plochu a jak se připojit k internetu, případně jak na něm najít požadovanou stránku. Spolužáci se na to těšili, ale když hned v první zjistili, že by oni sami mohli ostatní vyučovat a říct jim k tomu asi 5x více zajímavých informací, raději hráli nějaké online hry, nebo „hackovali“ pomocí školní sítě ostatní počítače.  

Když poskočím na střední školu do roku 2004, stala se velmi zajímavá věc. Náš profesor tu byl na půl úvazku a v soukromém životě se živil prací s počítači. Nevím teď, jestli programoval, nebo vedl nějakou firmu, ale na tom nezáleží. Na začátku školního roku nám totiž řekl, že to, co nás má podle plánu během roku učit, už stejně umíme, a když ne, tak nemá moc smysl nám většinu těch věcí nutit, protože je stejně nebudeme reálně ve svých životech potřebovat. Byl to docela vizionář.

Naše hodiny tedy probíhaly většinou tak, že ti, kdo měli o nachystané téma zájem, řešili ho s ním, všichni ostatní si mohli dělat cokoliv chtěli. Často nám i vyprávěl zajímavosti z práce a to, jak se musí přizpůsobovat situaci na trhu a o tom, co očekává v oblasti vývoje technologie v budoucnosti. Někdy to byla hodina, někdy dvě, ale pokaždé to bylo stejně skvělé. Na straně jedné.

<Path> Sexboti pro ženy budou! Dámy se mohou těšit na krasavce s bionickými penisy, které se nikdy neunavíZdroj:

Na straně druhé tu byl ten smutný fakt, že ačkoliv se za těch 10 let v oblasti technologií a vývoje AI mnohé dost posunulo, sám profesor uznal hned na začátku školního roku, že to, co nás má oficiálně naučit, ani za mák nereflektuje realitu.

A jak to funguje dnes? Prakticky jsme na tom pořád stejně. A to se bavíme o mnohem sofistikovanějších záležitostech. Vždyť jsme taky poskočili o 20 let dopředu!

Tipy redakce

Výše uvedené příběhy se totiž dají úplně jednoduše, i přes tak mohutnou časovou propast, přenést jak na současný školský systém, hlavně na základních školách, tak i na digitalizaci státu jako takovou.

Zacházíme s AI skutečně inteligentně?

Umělá inteligence se jako koncept a vědní obor začala rozvíjet již v první polovině 20. století, ale skutečné počátky AI, jak ji známe dnes, se datují do 50. let 20. století. Bylo to přesně v roce 1950, kdy Alan Turing publikoval svůj článek „Computing Machinery and Intelligence“, ve kterém představil svůj věhlasný experiment, který je zaměřený na posouzení schopnosti stroje vykazovat inteligentní chování srovnatelné s lidskou inteligencí.

To je neuvěřitelných 74 let vývoje. Za tu dobu vzniklo mnoho složitých zařízení, od chytrých telefonů přes autonomní vozidla, chytré domácnosti a systémy na rozpoznávání obličejů až po složité jazykové a obrázkové modely typu ChatGPTMidjourney.

Leckdo by mohl očekávat, že ve chvíli, kdy se na scéně objeví nová a složitá záležitost podobného charakteru, řekne si ministerstvo školství, nebo třeba sám ředitel: „Hele, tuhle oblast bychom mohli víc zdůraznit ve vzdělávacích programech, dejme to už na příští rok.“ Anebo: „Ty jo, to se vyvíjí nějak rychle, asi by bylo fajn udělat učitelům nějaký dlouhodobý workshop na to, jak s tím vším seznámit nejen své žáky, ale hlavně i sebe. Přece když člověk sám něčemu rozumí, lépe to naučí druhé!

No, to se sice děje, ale z mého pohledu je to vždy dost pozdě.

Zatímco už dvacet existují desítky společností, projektů, organizací a spolků, které se věnují seznamování veřejnosti s vývojem AI a technologií, učí je poznávat nové prostředí a zacházet s ním, teprve v posledních letech si je zvou státní školy, aby to samé učily kantory a žáky.

Workshopů a seminářů na téma AI je na trhu mnoho, ale státní instituce chápou jejich význam až teď

Zatímco u některých učitelů se to ještě stále hodí, u žáků je to úplně stejný problém, jako v devadesátkách i později. Škola přichází s „křížkem po funuse“. Dnes i desetileté dítě zachází s mobilem pomalu lépe než jeho rodič. Točí videa, stříhá si je, je aktivní ve virtuálním světě, ať už na sítích či ve hrách. Učí se díky tomu třeba navíc anglicky, strategicky myslet, spolupracovat s ostatními, vyjadřovat své názory atd. A tu přichází škola, aby jim vysvětlila, co je umělá inteligence a další tunu teoretických věcí, které stejně už v základu ví. 

Velmi podobná věc se ale děje i ve statní správě jako takové. Tam jsou sice moderní technologie používány celkem běžně a s ohledem na vývoj ve světě i docela rychle. Problém je ale v tom, jak se používají.

Digitalizace skutečně není v tom, že i když vše mohu poslat přes datovou schránku, požaduje po mně úřednice, abych se dostavil k ní osobně s konkrétním papírem, jakože pro jistotu. K čemu to teda potom je? Proč si někdo myslí, že je dobrý nápad mít lístek na MHD dražší v digitální formě? Ano, lístek v Praze stojí přes SMS 42 Kč, zatímco při koupi z automatu jen 40 Kč.

Jasně, ta obava spoléhat se pouze na digitální prostředí je v jistých ohledech oprávněná, ale na druhé straně stojí nejen finanční úleva, ale i míra vzdělanosti. Vždyť kolik jsme toho mohli jako společnost zvládnout, kdybychom se už těch 30 let, kdy se k tehdejší dětské generaci začaly dostávat nejmodernější technologické vychytávky, o nich učili a poznávali je mnohem blíže? Kolik ušetřených peněz by to státu přineslo? Kolik mnohonásobně víc šikovných lidí bychom dali světu?

To mě vlastně přivádí na myšlenku, čeho se tak bojíme? Proč pořád dokola volíme do čela státu lidi, kteří třeba ani nemají zájem na tom, aby se české školství a správa země jako taková posunula výrazně kupředu?

Je to zvláštní, každopádně je fajn, že se vše aspoň stále urychluje a lidem začíná být jasné, že takhle to dál nejde. Že se nemůžeme několik let rozmýšlet a čekat. Čím rozvinutější je technologie, dnes už i výrazně AI, tím jednodušší přístup k tomu všichni mají. A je to právě AI, které je v dnešní době tak nesmírně důležité pochopit a naučit se s ním skutečně inteligentně pracovat. A chce-li státní aparát v tomhle smyslu někoho masově vzdělávat, měl by na věci reagovat mnohem více flexibilně, v rámci možností prakticky okamžitě.
 

Zdroj: Autor

Populární
články

E-Shop