Po dvou letech od coming outu ve vlaku: nový život a láska z internetu. „Ještě jsme se neviděli,“ vypráví o své známosti Roman
Rozhovor
Zdroj: Adobe Stock
<Path>

Po dvou letech od coming outu ve vlaku: nový život a láska z internetu. „Ještě jsme se neviděli,“ vypráví o své známosti Roman

S Romanem jsme si poprvé povídali před dvěma lety, kdy nám v rozhovoru vyprávěl o životě, škole, rodičích… Tehdy třeťák na střední, dnes již student vysoké školy kdysi prožil svůj první coming out s cizí spolucestující ve vlaku. Od té doby se změnilo mnohé, a tak jsme navázali druhým rozhovorem.
Irena Piloušková Irena Piloušková Autor
10. 4. 2024

Romane, dlouho jsme se nekontaktovali. Povídej, co je nového?

Jak tušíš, je toho hodně. Bydlím v Brně ve spolubydlení, jsem na vysoké škole a mám křečka. (smích) Jinak pravděpodobně se ptáš na moje, řekněme, sociální dovednosti. Stále nejsem úplně extrovertní člověk, což tě asi nepřekvapuje, ale je mi na vysoké škole o něco líp.

Nemám si moc co říct se spolubydlícími a ani neprožívám ten fantastický párty život, co vysokoškoláci podle amerických filmů mají prožívat, ale můžu si vybrat přednášky, a tím pádem i společnost, ve které se nacházím. S každou skupinkou trávím vyměřený čas, nezahlcuje mě to jako na střední škole.

Ze své zkušenosti se studiem vím, že po střední škole se mi velmi ulevilo v tom smyslu, že jsem si svůj čas do velké míry řídila sama. I to ti pomáhá?

Určitě! Přednášky jsem si dal tak, abych měl středu volno, takže si uprostřed týdne odpočinu od lidí. Někdo rád volné pátky nebo pondělky, aby mohli jezdit za rodinou. Já zas tak často domů nejezdím, vyhovuje mi, že tam mám mezeru uprostřed a můžu se sám zase srovnat.

Na střední škole jsi nebyl nejoblíbenější student. Ne, že by tě šikanovali, ale neprojevoval ses a trochu jsi byl vyřazen z kolektivu. Teď to vnímáš jak?

Podobně, ale s tím rozdílem, že mi to nepřekáží. Když jsi s někým osm hodin denně jako na střední, připadáš si jako vyvrhel. Ale na vysoké si připadám, že je to lidem jedno. Vidíme se na jedné přednášce a pak pokračuji jinam. To mi vyhovuje. Občas bych se rád zapojil do některých sociálních aktivit, nepopírám, že mě nemrzí, že jsem některé věci nezažil nebo nebyl účasten. Ale učím se jak zapadnout a přidat do té komunikace nějakou hodnotu, která lidi zaujme natolik, abych s nimi trávil pak třeba i ten nepovinný čas.

Trochu oklikou se tak dostávám k tvé komunikaci i na téma, které jsi před dvěma lety svěřil slečně ve vlaku a také mně, když jsi mě kontaktoval pro rozhovor. Jedná se o tvůj coming out. Kam se to posunulo od té doby? Vím, že nějaké změny nastaly…

Změna nastala v tom ohledu, že jsem vše řekl rodině. Bylo to pro mě snazší v kontextu faktu, že budu bydlet mimo domov. Věděl jsem, že potenciální tlak se vzdáleností rozptýlí.

A jak to probíhalo? Koho jsi zvolil jako prvního?

Mamku. Táta byl druhý a pak brácha. Tam jsem se bál nejvíc. Obecně to bylo divné, ale ne úplně zlé. Vlastně jsme se o tom ani moc nebavili. Prostě jsem to řekl, proběhlo pár slov a bylo po všem. Přišlo mi, že bylo všem trapné o tom mluvit, a tak to bylo nepříjemné i mně.

<Path> Není mileniál jako mileniál. Kdo jsou mileniálové geriatričtí a v čem se liší od ostatních?Zdroj: 3tl.com, pewresearch.org, usg.edu, index.medium.com, vogue.co.uk, businessinsider.com, sorryonmute.com

Aktuálně je vaše komunikace lepší?

Domů jezdím tak jednou za měsíc. Mamka mi vypere, nabalí zásoby a zase jedu. Žádné velké komunikace se nedějí. Přijde mi, že když jsem u rodiny, nemluvím o moc víc, než když jsem sám u sebe na pokoji v Praze.

Je to tvou introverzí? Nebo cítíš dusno?

Já jsem nikdy moc nemluvil ani doma. Přijde mi, že když mluvím, lidem to přijde zvláštní. I mně to přijde zvláštní. Nemám rád tón svého hlasu a mám pocit, že lidi na to, co říkám, málokdy reagují. Tak radši neříkám skoro nic. A vyhovuje mi to.

Čekal jsi jinou reakci? Lepší? Horší?

Nevím, co jsem čekal, ale i tak jsem uvnitř byl trochu zklamaný. Vždycky jsem si připadal nepodstatný a můj pocit pokračuje. Vím, že mě rodina má ráda, ale připadám si divně dokonce i s ní.

Tipy redakce

Minule jsi mluvil o dědovi, který se tě jako jediný z rodiny často ptal na to, jak se to má s tvou orientací. Jak vnímal tvůj coming out on?

Děda pokrčil rameny, že to věděl. A samozřejmě měl pár poznámek. On to myslí dobře, má mě rád, ale myslí si svoje. Takže pro něj to bylo spíš takové potvrzení, které chtěl mít, aby měl jasno.

Tvůj první coming out jsme popsali v minulém rozhovoru. Potkal jsi od té doby někoho, s kým by se ti tak dobře mluvilo, jako s tou slečnou ve vlaku?

Osobně ne, ale přiznám se, že na internetu ano. Našel jsem si tam známost, díky které se cítím dobře.

Jak dlouho si píšete?

Už to bude tři měsíce.

A viděli jste se už?

Ještě jsme se neviděli. Plánujeme to, ale ani jeden netlačíme na datum. Přiznám se, že z toho setkání mám obavy. Vím, že mi osobní komunikace většinou nejde a nechci, aby se nám to pokazilo. Hodně mi na tom záleží.

Víš, kdo je na druhé straně chatu? Respektive jsi si jistý?

Doufám, že vím. Neposlali jsme si fotky, komunikujeme anonymně, ale řekl mi toho o sobě tolik, že si odvažuji říct, že je to skvělý člověk, a na tom jediném záleží. Nevěřím, že by mi lhal o svém věku nebo pohlaví nebo něčem jiném. To věřím, že by tak dlouho nikoho nebavilo. Proč by to dělal?

Hlavně, jestli jsi opatrný. Pokud jsi si bezpečností jistý, pak ti moc přeju to, co právě prožíváš. Vypadáš díky tomu velmi šťastně.

Šťastný jsem. Vím, že to zní naivně, ale hodně mi na něm záleží.

Roman nám přislíbil, že pokud se jeho láska z internetu posune k osobnímu setkání, rád nám její příběh odvypráví v dalším rozhovoru.

Zdroj: Roman, lui.cz, redakce

Populární
články

E-Shop