„Muži se bojí projevit slabost. Než jsem šel na terapii, 10 let jsem trpěl,“ popisuje Adam. Obával se i nálepky „cvoka“
Adame, můžete přiblížit, co vás na terapii přivedlo?
Byla to docela dlouhá cesta. Jako kluk, myslím v době dospívání, jsem přišel o tátu, což jsem hodně těžce nesl. No, nebyla to pěkná doba. Právě kvůli tátově úmrtí jsem musel na terapii automaticky, zemřel totiž vlastní rukou… máma ho našla, takže se zhroutila… jenže terapeut se tehdy začal soustředit spíš na to, že mám problémy ve škole. Je fakt, že jsem se hodně zhoršil, jenže mě taky šikanovali spolužáci. Výsledkem těch návštěv ale bylo, že mi terapeut diagnostikoval ADHD a předepsal mi nějaké léky. Bylo to celé absurdní – a moje důvěra v jakoukoliv psychologickou pomoc tak spadla někam hluboko pod nulu. Jenže neřešené problémy jsou pořád problémy. Tátova smrt mě tak pronásledovala i následující roky… ale řešit jsem se to rozhodl až víc jak deset let poté.
Bylo dlouhé odhodlávání se k vyhledání pomoci způsobeno jen tou negativní zkušeností, nebo v celém procesu sehrálo roli i něco jiného?
Částečně určitě i ta nedůvěra, ale myslím, že to nebyl ten hlavní faktor. I když dnes se o terapii hodně mluví a stává se víc běžnou, já jsem z malé obce a o naší sousedce, která byla kdysi v psychiatrické léčebně, protože jí zemřel syn, si dodnes hodně lidí myslí, že je prostě blázen. Je to hrozná nálepka. Já rozumově vím, že najít si pomoc není nic špatného. Ale překonat tenhle stereotyp pro mě bylo docela těžké. Dokonce jsem o tom, že o terapii uvažuju, neřekl ani mámě. To mi ale pak terapeut vysvětlil… (smích)
Co vám vysvětlil?
Že jsem to mámě netajil proto, že bych se bál, že mě bude považovat za cvoka. Ten důvod byl jiný – a vlastně dost pochopitelný. Po tátově smrti jsem jí zbyl jen já. Bylo mi šestnáct. Tak jsem měl najednou pocit, že všechno musím vzít na sebe. Že jsem ten jediný pilíř, o který se máma může opřít. Kdybych ale přiznal, že mám sám nějaký problém, projevil slabost, tak by to třeba byla pro mámu těžká rána. Třeba by se bála, že přijde i o mě. Tohle přesvědčení jsem si v sobě těch dalších x let nesl.
A vyjasnil jste si s maminkou už tu situaci?
Postupem času ano. Samozřejmě jsem jí nakonec řekl, že chodím k terapeutovi, ale ona to vzala překvapivě úplně v pohodě. Nakonec můžu říct, že ona to všechno zvládla mnohem líp než já. Pro ni celá ta záležitost je už dávno odžitá věc, kdežto já jsem se v tom pořád vnitřně patlal a nedokázal sám najít cestu ven.
Takže co přesně vám terapie dala? A docházíte na ni ještě?
Ano, mám pravidelná sezení. Díky terapeutovi, který si postupně získal moji důvěru, jsem poprvé začal otevřeně mluvit o věcech, které jsem v souvislosti s tátovou smrtí zahrabal někam hodně hluboko. Právě to, že jsem se naučil konečně určité skutečnosti pojmenovávat, mi pomohlo v pochopení mého vlastního chování. Začal jsem díky tomu taky poprvé ve svém životě zvládat vlastní emoce, které do té doby docela často ovlivňovaly i moje rozhodování. Ale hlavně jsem se zbavil pocitu viny, kterou v takových situacích asi cítí každé dítě. A když je nezpracuje, tak s dost vysokou pravděpodobností dopadne jako já. Bude se skoro dvanáct let užírat – úplně zbytečně.
Pokud se tedy někdo potýká s duševními či emočními problémy či se snaží zpracovat nějakou traumatizující událost, terapii byste mu po vlastních zkušenostech doporučil?
Rozhodně ano, hlavně bych ale chtěl zdůraznit, že vůbec nic by nemělo být důvodem k tomu na terapii se svými problémy nejít. Jistě, především muži mají mnohdy pořád představu, že vyhledat pomoc – jakoukoliv – je prostě projev slabosti. My muži často nechodíme ani k normálnímu doktorovi, natož k tomu přes psychiku. Ale všechny tyhle stereotypy a stigmata bychom měli hodit za hlavu. U mě se k tomu ještě přidala ta ne zrovna ideální zkušenost s terapeutem, se kterým jsme si – jak zpětně chápu – prostě „nesedli“. Přitom právě vztah mezi terapeutem a klientem je naprosto zásadní.
Když člověk cítí, že mu terapeut nevyhovuje, měl by terapii s ním raději ukončit a pokusit se najít jiného?
Myslím, že ano. I když i tohle se může zlomit a budování vzájemné důvěry je dlouhodobější proces, terapeut se minimálně na nějakou dobu stane člověkem, kterému budete svěřovat ty nejniternější věci. Takže prostě nechcete, aby to byla osoba, která je vám bytostně nesympatická – i když to zhola nic nevypovídá o kvalifikaci či zkušenostech. Nějaká vzájemná chemie tam podle mého názoru prostě musí být. Chodit na terapii s pocitem, že je to spíš „za trest“, to nemá smysl.
V poslední době se hojně šíří informace o tom, že najít terapeuta, který má volnou kapacitu, je poměrně problematické. Máte z vlastní zkušenosti nějaké tipy, jak při hledání postupovat?
Je pravda, že i já jsem chvíli hledal. Člověk by se měl taky dívat na to, jakými metodami terapeut pracuje, i na tom záleží. Pro někoho může být kritériem i to, jestli návštěvy hradí pojišťovna. A právě v tom případě se pomoc hledá opravdu obtížně. Já jsem se naštěstí takto omezovat ale při výběru nemusel, takže jsem dal hlavně na doporučení. Z toho pak plyne jediné – nebát se o svých problémech otevřeně mluvit. Já jsem díky tomu nakonec ještě před tím, než jsem našel terapeuta, zjistil, že mám ve svém okolí řadu lidí, kteří se potýkají s různými psychickými potížemi a už nějakou odbornou pomoc vyhledali. Ale raději o tom nemluví – právě proto, aby si o nich někdo nemyslel něco špatného. Myslím, že především tohle je potřeba změnit.
