„Manželství je vyprázdněné, nevím, proč o něj stojíme,“ říká gay, dle nějž otázka rodičovství gayů a leseb jen rozeštvává společnost
Jirko, tím, že jste gay, se nijak netajíte – stejně tak tím, že jste poměrně konzervativní. Můžete ale přece jen přiblížit, jak si představit „konzervativního gaye“?
Sice nemám rád stereotypy, ale i dnes často narážím na řadu těch týkajících se gayů. Především takových o zženštilém chování, dělení rolí… hodně lidí má taky představu, že mojí jedinou starostí je, ve kterém baru si najdu sex na jednu noc. Já jsem sice gay, ale nechci tyhle představy naplňovat. Jsem chlap, takže se zajímám o chlapské věci. Nikomu to, že mám doma místo ženy muže, nestrkám pod nos. A myslím si, že bychom měli být rádi, jak věci teď jsou, a moc nerýt do vosího hnízda. Hlasitě nekřičet, nekopat kolem sebe a vážit si toho, co máme. Má smysl veřejně exhibovat? Nemá. Chyťme se za nos a ideálně se pokusme zapadnout mezi většinu bez větších výstřelků.
Jak to myslíte?
Společnost je, zdá se mi, v posledních letech nastavena vůči různým odlišnostem mnohem citlivěji. Určitě jsem rád, že dnes mohu mít partnera a většina lidí mě nebude považovat za zvrhlíka. Za to jsem samozřejmě někdejším aktivistům vděčný. Ale taky bych řekl, že všechno má své hranice, a to platí i pro aktivismus. I když by si třeba teď někteří přáli to manželství pro všechny, já mám pocit, že bychom měli zbrzdit. Ten aktivismus je v posledních letech spíš pro nás kontraproduktivní. Však se stačí rozhlédnout kolem sebe.
Takže byste byl raději, kdyby ti, co bojují za práva LGBT lidí, svou činnost omezili?
Chápu, že každý si může dělat, co chce. Ale tihle lidi vystupují tak, že většinová společnost může nabýt pocitu, že mluví za všechny gaye, lesby… jenže to tak není. Za mě určitě nemluví – a nemluví ani za celou řadu dalších lidí, kteří se od toho, co tihle aktivisti dělají, distancují. Nás, co máme pořád konzervativnější názory, je docela dost, to byste se divila. A my třeba nijak usilovně o manželství nebojujeme, protože si myslíme, že nemá smysl kvůli tomu proti sobě popouzet řadu lidí, kteří nás doteď akceptovali.
Vraťme se tedy ještě jednou k tomu konzervatismu ve vámi naznačeném kontextu manželství pro všechny. Jak vnímáte manželství? A jak byste si představoval ideální model institucionalizace vztahu gayů a leseb?
Já bych asi úplně nezabředal do chápání manželství. Myslím, že ten spor stojí a padá na tom pojmu. A mně je prostě úplně jedno, jak svazku s mým partnerem budu říkat – důležitá je pro mě ta rovnost práv. A té se mi v té aktuální odhlasované podobě nové definice partnerství dostává, takže jsem spokojený.
Ale z návrhu kompletně vypadla otázka rodičovství…
No a tím se opravdu vracíme zpět k tomu mému konzervatismu. Nemám problém „přenechat“ manželství heterosexuálům. Vždyť se jim stejně rozpadá pod rukama – ale klidně si můžou dál lhát do kapsy, jak je pro společnost důležité. (smích) Já vlastně nechápu, proč my gayové – a lesby – o to manželství tolik stojíme, když se v posledních desetiletích ukazuje, jak nefunkční tenhle model je. A děti? V tomhle jsem skutečně nohama na zemi. Nerad bych něco někomu upíral, ale ruku na srdce – kolik nás, gayů, opravdu chce mít děti, v poměru k těm, kteří je nechtějí? Řekl bych, že minimum. Takže proč kvůli zlomku minoritní části populace dělat takový humbuk?
Mluvíte jen o gayích, ale co lesby – také jste přesvědčen, že jich většina děti nechce?
Ty to mají jednodušší. (smích) Tedy, myslím tím to početí. Ne, já to nechci nijak zlehčovat, možná, že lesby k rodičovství tíhnou víc. A taky si uvědomuju problematickou situaci dětí, které v rodinách s gay otci nebo lesbickými matkami vyrůstají. Ale ještě znovu bych chtěl zdůraznit, že jejich počet je stále malý vzhledem k tomu, jak velké haló se okolo toho všeho dělá. A kolik lidí z hetero většiny to proti nám postupně obrací. Prostě si myslím, že to nestojí za to.
V řadě zahraničních zemí (především) směrem na západ ale manželství pro všechny přijali, a to i včetně všech práv spojených s rodičovstvím…
Ale já jim to neberu a ani netvrdím, že je to špatně. Zjevně je v těch zemích ale jiné společenské nastavení než u nás. A především je tam jiná politická reprezentace. U nás se téma manželství pro všechny stalo namísto otázky rovných práv jednoduše vyprázdněným politickým tématem. Tématem, které jen slouží k dalšímu rozeštvávání lidí. Co rozeštvávání – přímo poštvávání! To se mi prostě nelíbí.
Takže jste spokojený s tím, jak by nově partnerství mělo být definováno?
Neříkám, že skáču blahem. Chápu ty výhrady, které tu zaznívají, ale nemyslím, že jsou v kontextu naší situace opodstatněné. Buďme rádi, že vůbec nějaké další dorovnání práv přišlo. Já si toho cením. A taky bych řekl, že bychom si teď měli dát skutečně od toho tématu pauzu, protože řadě lidí už opravdu lezeme na nervy. A to vlastně chápu taky, bohužel je teď kolem nás množství mnohem větších problémů, které se dotýkají taky výrazně větší části společnosti. Takže ať se to někomu líbí, nebo ne, manželství pro všechny je prostě v tomhle kontextu dost marginální. Což platí i pro tu otázku s dětmi. Jistě, rozumím té aktivistické argumentaci o bezpodmínečné rovnosti, které bychom měli ideálně dosáhnout. Jenže my nežijeme v ideálním světě a ani v ideální zemi. Tak si to přiznejme a buďme vděční alespoň za to, co máme.
